Sekce

• Titulní strana
• O webu
• Jak na to?
• Soutěže
• Sci-fi a Fantasy
• Thriller a Horor
• Romance
• Komedie
• Ostatní
• Poezie
• Fanfiction
• Profily autorů
• Recenze
• Zpovědnice

Další odkazy

• Série
• Diskusní fórum
• Stmívání FF

• 

Facebook

Anketa

Návrh soutěže: Měli byste zájem zúčastnit se spoluautorských povídek s pisateli ze stránek OurStories?

Ano (102) Ne (87)

Celkem hlasů: 189

31.12.2010 [13:00], yasmini, Komedie, komentováno 8×, zobrazeno 620×

Stěhování a malování, teď už jenom vyhořet.

 

„Musíte tu vymalovat!“

V hlavě mi ještě teď zněla ozvěna těch slov. Nepoužila zrovna malou kadenci. Má milovaná spolubydlící Jana byla nakvašená, že se stěhujeme. Všichni. A jestli hádáte, že tím důvodem byla ona, tak máte pravdu.

V bytě nás bydlelo šest. Naše milovaná Jana a její přítel jménem Vždynajejístraně Teo. V dalším přímo sousedícím pokoji Já a Gina. No a nakonec přes chodbu Pavel a Tibor.

Oznamování události budeme se stěhovat je vždy trochu ošemetné. Nerada lidem říkám špatné věci. Tak jsme se vybavily flaškou vína. Nebyla určena pro Janu nýbrž pro nás. Mně stačí na kuráž jedna sklenka. Takže to byla levnější varianta. Jana byla, i když ne diagnostikovaný, přeci alkoholik. A mé ani Gininy finanční možnosti studentského života nebyly na tolik rozsáhlé, aby se nám Janu podařilo opít. Takových deset litrů vína by to možná pokrylo.

To, že na nás ječela, ani ten mrazivý pohled mi nevadil. To, že se budeme stěhovat, mě dostatečně hřálo u srdce. Nebo to taky mohl být zbytek toho vína, co jsem do sebe nalila. Pamatuji si, jak máchala rukama, a že nebyla žádné tintítko. Čekala jsem, kdy jednu schytám. No v tom stavu by mi to jistě přišlo vtipné.

„Proč se chcete stěhovat?“

Myslím, že jsem taktně mlčela. Stačilo mi to pravidelné narážení do zdi. Ano já spala na té špatné straně.

Stálý dozor, když jsem se vracela k ránu domů. Vzhledem k Pavlovi, který pravidelně sejmul sušák na prádlo, hodina nikdy nezůstala utajena. A každé ráno ten rozbor. Kde jsme byli a co jsme tam dělali?

Kdo se diví, že nebyla zvána?

Malý ňafálista, který vás kousnul vždy, když jste procházeli kolem jeho misky. Tedy při každé cestě do kuchyně.

Také byla velmi protivná a velmi milá. To záleželo na obsahu alkoholu v krevním oběhu. Po půl lahvi vína či panáku vodky se s ní dalo i mluvit.

„Jak mám za tak krátkou dobu někoho najít?“ Měli jsme se stěhovat za tři měsíce. Za tu dobu by si klidně našla někoho třikrát.

Nakonec nás vystěhovala sama o měsíc dřív. A ráčila nám to sdělit čtrnáct dní předem. Byla jsem ráda, že jsme si to zařídili tak brzy. Jinak by z nás byli bezdomovci.

 



Konečně jsme se dočkali. Veškeré věci jsme měli napakované v autě a na vozíku za ním. Takto vybaveni jsme se vydali tu několikakilometrovou trasu přes město.

„Víš, kudy máme jet?“ ozval se řidič a přítel Giny v jedné osobě Jakub.

„No jasně, sedneš na osmičku a vystoupíš na Židovském hřbitově,“ pronesla naprosto vážně Gina. Ty zbytky alkoholu v našem pokoji jsme tam Janě prostě nemohly nechat. To by byla škoda. A když tam bylo od každého trochu, tak to s námi přeci nic neudělá.

„Všimla sis, že jedeme v autě.“ Já se jen chichotala vzadu přimáčknutá krabicí na dveře a vypravila jsem ze sebe: „Já tam ještě nikdy nebyla.“ Což přivodilo záchvat smíchu Gině. Dala jsem jí plnou důvěru při výběru ubytování. A navíc dohodím na její postel.

„Jeď rovně.“

„Teď doleva.“ Napjaté ticho přerušila zbrkle vyslovená věta.

„Myslíš do té ulice, co jsem právě přejel?“

„Jo přesně do té.“

„No tak uhneme na další.“ Snažila jsem se uklidnit situaci v autě i sebe. Jen jsem asi na konci neměla vyprsknout smíchy.

Myšlenka to byla rozhodně dobrá. Byla moje. Jen jsem nepočítala s tím, že směrem, kterým potřebujeme jet, jsou již jen jednosměrky. A jako naschvál ve špatném směru. Ani nevím, jak jsme skončili zpátky ve městě. Asi dvakrát jsme si objeli krajský soud. Vyhlídková trasa to byla skvělá a vymotali jsme se zpět na Hlavní nádraží. Ještě kousek a náš výchozí bod je nadosah.

Otočili jsme auto o sto osmdesát stupňů a vyrazili zpět. S tím vozíkem se skvěle couvalo. Ale na třetí pokus jsme trefili i tu správnou ulici a dům. Co na tom, že jsme měli půlhodinové zpoždění?

Byla jsem nadšená z toho, že budeme bydlet v baráčku se zahradou. Vnitřek byl pěkný, nikterak přepychový, a byly věci, které každého zaujaly hned, jak vešel dovnitř.

I když bylo léto, trochu mě zarazilo, že je v jednom z pokojů rozkopaný radiátor.

„Je domluvené dodělání toho topení?“ ozvala se naše praktická, věčně zmrzlá a téměř střízlivá Gina.

„Jistě. Je to naší nejvyšší prioritou. Do konce července to tu bude doděláno. Nejpozději do konce prázdnin.“ Ten termín nám vyhovoval, přes léto jsme byt v podstatě nepotřebovali. Jelikož byla topení spojená, tak se nedalo topit nikde.

Na konci října jsem se bála, že kdyby to nebyla jejich nejvyšší priorita, tak bychom mrzli i v listopadu.

Během těchto, na podzim velmi chladných měsíců, se mým oblíbeným místem stala škola.

Kam se půjdeme zahřát se stalo naší oblíbenou větou přibližně půl hodiny po příchodu ze školy, práce nebo hospody.

 

„Ještě je naplánováno předělání koupelny a záchodu,“ pokračovala majitelka klidně. „Měl by být součástí bytu.“ Jistě a to byla ta druhá věc, co mě ohromila. Záchod byl na chodbě. Byl tedy jen náš. Děti z bytu nad námi ho občas používaly, když si hrály na zahradě. Taky vám přijde, že slovo občas je velmi vágní výraz?

„Místo toho závěsu budou za čas dveře,“ pokračovala majitelka s představováním bytu. Tak povýšila ten hadr u koupelny. Trochu mě zamrazilo. Mělo nás tu bydlet šest a já jsem zastáncem smíšených týmů. Má to své výhody. Jako třeba, že chlapi vědí, co znamená šuplera. No, a když jsem koukala na ten hadr, tak i své nevýhody.

Koupelna sama o sobě byla krásná. Na první pohled. Druhý mi říkal, že ty dlažky určitě neměly končit u těch dveří takhle nedodělaně. Že ty papírové poličky jsou silně ekologické, což je in, zato se budou blbě mýt. No, a že bez závěsu u vany tu bude pokaždé hrozné labiště. Ten navíc nebyl kde uchytit. Leda to navrtat.

„A prosím nevrtejte do zdí,“ zazdila můj geniální nápad paní majitelka.

„Ještě tu máme pár věcí, ale ty si časem odvezeme.“ Žádnou ze skleniček, které zapomněli, si neodvezli a neodvezou. Všechny se rozbily. Ne schválně, ony byly totiž na víno a znáte to, co dělají opilí lidé.

Ohavné obrazy jsme schovali do vestavěné skříně pod stropem. Nedalo se tam normálně lézt, tak alespoň nepřekážely.

Když jsme se stěhovali pryč, ty věci tam stále byly.

„Je tu poměrně zima, že?“ Bylo léto a já se klepala jako ratlík. Skvělá klimatizace. No to chci vidět co v zimě. Viděla jsem převážně účet za topení, tak jsme pod dekou či dvěma a s hrnkem čaje mrzli dál. Elektrická dečka se stala mým oblíbeným mazlíčkem a plyšáci skončili na poličce.

„Úklid chodby dole je na vás. Je vás tu víc.“ Ano bylo nás tu víc. Jenže tak tři dny v týdnu. Zbytek týdne tu nebyl nikdo. A děti nejvíc bavilo lítat na zahradu a nahoru do patra právě přes tu výše zmíněnou chodbu.

Majitelka se konečně vypakovala a my posvátně drželi ten jediný klíč, co nám předala. Asi bychom si ho měli nechat přidělat.

„Tak to jdeme natahat dovnitř,“ rozhodl Kuba rázně. Jak se na chlapa náleží.

„Dochází mi alkohol v krvi,“ pronesla jsem smutně a pohlédla na Ginu.

„Mně taky.“ Soucitně se na mě usmála.

Pro zjednodušení jsme postel tahali dovnitř oknem. Jinak bychom to museli obíhat. Vše jsme naházeli na jednu hromadu. Ono se to pak nějak dodělá. Vyjeli jsme zpátky do původního bydliště.



Role jsme si rozdělily s Ginou následovně. Ona má auto a chlapa. Tím pádem stěhovali věci oni. Já neměla chlapa ani auto. Tak jsem se rozhodla malovat. Nejsem blázen, abych to dělala sama.

„Mám říci Matějovi nebo Jožinovi?“ zeptala jsem se Giny asi měsíc před plánovanou akcí.

Abych vás uvedla do obrazu, Jožin byl, jak říká moje maminka „kamarád“ a pravidelně chodil na návštěvy. Matěj nebyl kamarádem tohoto druhu, ale chtěl být.

„Řekni Jožinovi, Kuba nemá Matěje rád.“ No víte, ani jsem se mu nedivila, ona s ním totiž Gina, tak jako trochu, ale přesto chodila.

A tak Jožin již připravený do akce v upnutém bílém tričku, nových jeansech a s nagelovaným hárem čekal před mým bývalým bydlištěm. Upřímně, byla jsem překvapená, že ten metroušek řekl ano. No nejspíš měl své důvody.

Naložili jsme do vozíku a auta zbytek věcí. Křeslo, které do pokoje patřilo, jsme vystěhovali na balkon a já doufala, že nebude pršet.

Tím se pokoj krásně vyprázdnil až na gauč uprostřed a mohlo se začít. Barvy i ostatní věci už byly připraveny. A Pán tvorstva se dal do práce. Podrž tohle. Dones tamto. Nemotej se tu. Byla jsem prostě podrž taška a přines drát.

Začali jsme tím nejjednodušším. Bílé stěny šly skoro samy. Penetrace a jeden nátěr.

Po první vrstvě bílého sajrajtu naneseného na stěny se objevila ve dveřích střapatá hlava. Gina.

„Tak jak vám to jde?“

„Vidíš, jsme prostě dokonalí,“ vrátila jsem jí ztřeštěný úsměv.

„Pojedeme nakoupit nějaké jídlo a pití, co chcete? Jožine nějaké pivo?“ To už byl v místnosti i Kuba a zkušeným okem si měřil naši práci.

„Jo kupte mi Staropramen.“

„Jídlo nechám na vás.“ Mrkla jsem na ni, že si to pak vyúčtujeme. Díky našim praktikám dobré účty dělají dobré přátele, jsme obě měly u počítače vyskládaný štůsek s drobnými. Převážně korunami. Které se pravidelně přesunovaly z jednoho stolu na druhý. A že těch mincí muselo někdy být hodně. I kdyby kvůli tomu musel člověk jít do banky rozměnit.

 

Po druhém nátěru jsme se oba odevzdaně podívali nahoru. Strop jsme shledali krásně bílým. Tak jsme ho nechali, jak byl. No dokonce Jana si toho nevšimla. Jen Gina nás prokoukla.

Najednou se pokojem začalo rozléhat mé vyzvánění. „I'm a barbie girl, in the barbie world. Life in plastic, it's fantastic!“



„Gina volá,“ pronesla jsem do šokovaného/zhnuseného výrazu Jožina. Najednou se vědoucně usmál.

„Řekni, že chci Staropramen ne Starobrno.“ Zvedla jsem telefon.

„Staropramen.“

„Díky.“ Ozvalo se s přehledem z druhé strany sluchátka.

„Ještě něco G?“

„Ne, zatím.“

Zaklapla jsem telefon a začala jsem se pochichtávat.

Smích mě ovšem přešel, když přišel poslední soupeř. Hnědá stěna. Ano čtete správně. Nějaký kouzelník před námi chtěl opravdu sytou olejovitou barvu. První nátěr vytvořil nádherné bílé krůpěje. Některé vytvořily i kapičky.

Lehli jsme si na gauč a čekali, až to uschne.

Zachránila nás Gina s Kubou. Přinesli jídlo a výše zmíněný Staropramen.

„Dole byl vtipný pán.“ Podle jiskřiček v očích jsem se bála, co z ní vypadne.

„Říkal nám: Vy se stěhujete? Horší je už jen malovat.“ Málem jsem vyprskla nosem právě vypité mléko.

„A co vy na to?“ chtěl vědět Jožin.

„Že to máme za sebou. Tak jen podotkl, že zbývá vyhořet.“ Prozřetelně jsem počkala s dalším pitím, až skončí.

Dojedli jsme a vrátili se k práci. Gina s Kubou jeli do Bauhausu pro nějaké nezbytnosti.

Já s Jožinem jsme si nepřátelsky měřili stěnu. Kapičky uschly. Taky mohly hezky stéct dolů.

„Chce to ještě tak dva nátěry a bude to dobrý,“ pronesl Jožin.

Po třetím nátěru jsme se už jen váleli s hysterickým smíchem na gauči. Stěna totiž stále ještě vypadala, že ještě tak dva nátěry a bude to dobré.

Nebývalé veselí přilákalo Janu.

Otevřela prudce dveře.

„No co je na malování tak směšného. To mi řekněte.“ Stála uprostřed té hnusně nabarvené stěny, kde se nacházely dveře ven z pokoje. Něco mezi světle hnědou a krémovou. Taková pos... světle kropenatě hnědá. Naskytl se jí pohled na nádherně vymalovaný pokoj. Bílá úplně křičela: jsem sněhově bílá.



Když si stoupla mezi dveře, dokázala jsem přestat vyluzovat ty děsné skřeky. Ale hrudník se mi otřásal pod nápory smíchu.

„Ale povedlo se vám to.“ Uznale pokývala hlavou. A dál stála na prahu.

Ten výbuch smíchu už nešel zastavit. A Jana se s uraženým obličejem vytratila. Nezapomněla prásknout dveřmi.

Přibližně v tomhle okamžiku přišla Gina, která slyšela konec našeho pseudorozhovoru. Stoupla si mezi dveře.

„Povedlo se vám to.“ Vešla dovnitř, otočila se a v příštím okamžiku se válela smíchy spolu s námi. Otevřenými dveřmi jsme viděli Janin nechápavý výraz.

„Chce to ještě tak dva nátěry a bude to dobrý,“ pronesl Jožin. Ale silně mu u toho cukaly koutky.

„Nevěř mu, říká to už třetí nátěr,“ popíchla jsem Jožina.

Gina už musela mít v břiše křeče.

Dali jsme další nátěr. Bohužel jsme byli pořád ve stejném stádiu. Jediný rozdíl byl v tom, že já s Ginou jsme ležely na gauči a chlapi se hádali u malování.

Kolem šesté večer se bez ohlášení či klepání opět otevřely dveře. Stála v nich Jana.

„Přišla paní, co tu bude bydlet. Chce se podívat na svůj pokoj.“ Mně ztvrdl úsměv na rtech. Paní stála mezi dveřmi. Jen jsem polkla. Udělala dva kroky dovnitř. Otočila se.

„Barevné stěny jsou moderní,“ zachraňovala situaci Jana, která vešla spolu s paní do pokoje. A podle ošklivého pohledu jsem si byla jistá, že konečně pochopila ten vtip.

„Máte pravdu,“ brumlala si paní pod vousy. „A prostorný je a světlý.“ Já bych dodala, hrozně tu táhne a fouká od toho okna. V létě je tu hic na zdechnutí, a když fouká vítr, máte pocit, že se ta stěna zhroutí. Jenže se mám ráda. A tohle dodat ani kluci by mě před Janou nezachránili.

Po dalším nátěru jsme toho měli dost. Stěna nakonec taky. Tvářila se, že jestli přidáme ještě jeden nátěr, tak se sloupne. Barva zůstala stejná.

Proto jsme narychlo sbalili a doufali, že si nás Janička nevšimne. Chyba lávky.

Stejně jsme jí museli vrátit klíče. Tak by nás to neminulo. Dokonce ani moc nefrfňala, jen nám připomněla, že jí chybí klíče od Pavla. Našeho spolubydlícího, který se stěhoval s námi. Stále ten klíč vlastní.

A tak jsme se konečně přestěhovali.

Přidat komentář

Autor:

Text:

 

Opište tento text:

Komentáře

1

1