Sekce

• Titulní strana
• O webu
• Jak na to?
• Soutěže
• Sci-fi a Fantasy
• Thriller a Horor
• Romance
• Komedie
• Ostatní
• Poezie
• Fanfiction
• Profily autorů
• Recenze
• Zpovědnice

Další odkazy

• Série
• Diskusní fórum
• Stmívání FF

• 

Facebook

Anketa

Návrh soutěže: Měli byste zájem zúčastnit se spoluautorských povídek s pisateli ze stránek OurStories?

Ano (102) Ne (87)

Celkem hlasů: 189

07.12.2011 [19:30], Nikol18, ze série Upírem podle tvých představ, lásko, komentováno 6×, zobrazeno 288×

Desátá kapitola je pro mě nějaká zlomová, u Carolin jsem se také zasekla na desáté, ale teď mě nějak opět popadla múza za vlasy a nechce se mě pustit, tak ji musím využít, dokud tu je, abych něco udělala.

Vím, že je to už pět měsíců, co jsem přidala předešlou kapitolu a moc za to omlouvám a pokusím se to napravit. Jak s Texie, tak i s Carolin.

Děkuji těm, co si na tuhle povídku vzpomenou a patří jím velký dík.

Snad odpustíte nějaké překlepy, zase ukrajuju ze spánků před noční směnou, tak snad to nebude tolik vadit.

Na konci zase něco na kouknutí, je to asi moje úchylka.

Vaše Nikol18

 

Texie

 

Přese všechny mé činy je jedno vysvětlení. Mám strach vrhnout se do skutečného života. Je to prosté, ale dočista pravdivé. Bát se vymanit se z nadvlády starší sestry, a ještě k tomu dvojčete, je prostě těžké. Jenže jednou ten den musí nastat a já se musím snažit, aby to bylo co nejdříve, což znamená, vzít si to, co mi sestra vzala a brala mi to celý život. Jednou chci milovat i já. Být milována a tou, která je na prvním místě.

 

Těsně před půlnocí jsem se dostala na kolej. Všude bylo ticho jen z chlapeckých kolejí se ozýval typický hluk jejich nekonečných párty. Bylo jedno jaký je den v týdnu, oni se bavili denně. Bez toho nemohli být, vlastně bez toho by nebyli oni.

Protáhla jsem se malou brankou vedle hlavní brány, která byla přes den otevřená. Branka vypadala vždy jakože zavřená, ale když jsem správně zapáčila, tak se otevřela a já proklouzla. Naučil mě to Connor, protože ten se z kolejí ztrácel docela často. V noci tu nechtěl bývat, vracel se domů. Nebo spíš tam, kde kdysi bydlel, než jeho rodiče před rokem zemřeli. On se přes to nedokázal přenést.

Zahleděla jsem se k chlapecké koleji. Ve čtvrtém patře blikala světla a z otevřených oken se linula hlasitá hudba, na kterou si nikdo raději nestěžoval. Nikdo si nechtěl znepřátelit kluky, kteří patřili do sportovních týmů a přinášeli do školy peníze, které tahle zastaralá univerzita potřebovala jako sůl.

Před vchodem do dívčí kole bylo taky rušno. Pár holek postávalo na schodech, vykukovalo zpoza vstupních dveří a zvažovalo, jestli mají na party jít. A kdo by odmítl fotbalového quarterbacka, jehož jedinou náplní mezi tréninky a zápasy bylo balení holek, jenom proto, aby si s nimi jednu noc užil a pak šel dál.

Zavrtěla jsem hlavou a snažila se nepozorovaně dostat vedlejším vchodem, ale Blaiřino oblečení bylo jako pěst na oko. Zvláště na mě, protože moje normální oblečeno bylo složeno vyloženě ze školní uniformy.

„Hej! Kočko!“ křiknul jeden z nich a já hloupá se otočila. Podívala jsem se na toho čutálistu a protočila oči. Měl na sobě svůj dres s číslem nula nula sedm. Nechal si ho udělat zcela záměrně. Připadal si neporazitelný, ale na hrdinu filmového plátna, který je ve službách královny, neměl. Připadalo mi to spíše jako rouhání.

Odfrkla jsem si a zavrtěla hlavou. „To si nech pro jiný!“ odsekla jsem a dál se škobrtala ke vchodu. Podpatky a já jsme prostě k sobě nepasovali.

„Nedělej fóry, zlato!“ ozval se znovu a slyšela jsem, jak se za mnou rozešel. Proklínala jsem svou sestru snad ještě více než při tom našem sesterském rozhovoru po telefonu.

„Nech mě na pokoji!“ křikla jsem a přidala do kroku. Přesto byl rychlejší než já. Kecky byly prostě vhodnější než lodičky na hodně vysokých podpatcích. Popadl mě za rameno a otočil k sobě. Díval se mi do tváře a mně se na chvíli zastavilo srdce. Najednou jsem si sebe představila pod ním, jak si se mnou dělá naprosto všechno a já nejsem schopná ho zastavit. Ztuhla jsem.

„Blaire!“ Tvář se mu rozzářila a já strnula ještě více. Pokud měl něco s mou sestrou, jsem v háji, protože mě za ni bude považovat, protože jsem na sobě měla její oblečení.

„Nevím, kdo jsi!“ vybafla jsem roztřeseným hlasem a divila se sama sobě, že na něco takového jsem se zmohla.

„No tak, zlato, přece bys nezapomněla na schopného Johna.“ Svůdně mrknul a skousnul si dolní ret a sjel mě pohledem od hlavy až k patě.

„To fakt ne!“ odsekla jsem a kolenem vyrazila proti jeho rozkroku a docela jsem se i strefila. Ten John zkřivil obličej a vykulil na mě ty své modro-zelené oči a rty se mu zkrabatily. Ruce mu instinktivně vyrazily k rozkroky, za který se chytil. Padl na kolena a tiše úpěl, což přilákalo pozornost kluků, co s ním přišli. V duchu jsem si nadávala, ale na to nebyl čas. Jen se na mě vyděšeně podíval.

„Proč?“ zapískal jako kastrát a téměř se celý sesunul na chodník před mé nohy. Od vchodu se přiblížili ti jeho kamarádi.

„Proč se v Anglii hraje zrovna americkej fotbal?“ zaúpěla jsem, když se kluci se širokými rameny blížili mým směrem. Skopla jsem lodičky, popadla je do ruky a bleskově zmizela v budově koleje.

Takhle rychle jsem v životě neběžela, zvláště po schodech. Málem jsem nepopadla dech, ale pro uchování zdravého rozumu, soudnosti, ale zvláštně ctnosti, jsem to byla ochotná postoupit.

Na našem patře bylo ticho a já proběhla chodbou až na konec a rychle popadla kliku u dveří a zacloumala jí. Marně. Bylo zamčeno.

„Ať je Mir doma!“ zanaříkala jsem, když jsem si uvědomila, že nemám svoje věci, které stále dlely u mé povedené sestřičky.

Začala jsem klepat na dveře a šeptat, aby mě moje spolubydlící pustila dovnitř. Dostávala jsem strach, že mě za chvíli ti fotbalisti, prošpikovaní steroidy, doženou a vezmou si to, o co se snažil ten jejich povedený quarterback.

„Mir, no tak! Prosím, jde o život,“ naříkala jsem a nepřestávala klepat. Staly se dvě věci zároveň, hluk se ozval ze schodiště a z našeho pokoje. Úpěla jsem a modlila zároveň, aby se dveře otevřely rychleji.

„Mir!“ vřískla jsem a praštila pěstí do dveří, které se hned na to otevřely.

„Texie?“ zeptala se má spolubydlící rozespale. Protírala si téměř zavřené oči. Mžourala do světla z nouzových světel z chodby.

„Na nic se neptej.“ Strčila jsem ji hrubě do pokoje a třískla za sebou dveřmi. Právě ve chvíli, kdy ti kluci vběhli do chodby. Ze srdce jsem doufala, že neviděli, které dveře jsem za sebou zavřela. Přiložila jsem ucho ke dveřím a naslouchala, co se děje na druhé straně.

„Kde bydlí ta Russlová? Pokud sem přišla Blair, musela utýct k tý svý sestře. Nikoho jinýho z holek tady nezná,“ zavrčel nějaký fotbalista a já zadržela dech.

„Texie, co to?“ probudila se moje spolubydlící, ale přiložila jsem jí na pusu dlaň a z druhé si přiložila ukazováček na rty, aby byla zticha. Teď už, dokonale probuzena, přikývla a těkala pohledem tmavě hnědým očí ze mne na dveře a zase zpět.

„Až ji chytnu!“ zasykal nějaký vyšší hlas. Poznala jsem toho Johna, jehož jsem počastovala pozdravem do rozkroku. V duchu jsem se zasmála. Tenhle příval sebevědomí se mi začal líbit. Netušila jsem, že bez utlačování ze strany starší sestry se dá docela žít a když říkám žít, tak opravdu žít.

„Počkáme tu na ni do rána?“

„Ne. Najdu si ji sám. Teď jdem na tu party, stejně jsme přišli o to nejlepší a já si dneska ještě ani neužil. Potřebuju se vybít, před zítřejším nedělním zápasem.“ Pár hlasů se zasmálo a za chvíli bylo na chodbě ticho. Oddychla jsem si a pustila Mirina ústa, aby mohla zase dýchat. Hned šla rozsvítit. Prohlédla si mě od hlavy až k patě.

„Kde je Texie?“ zavrčela. Překvapeně jsem se na ni podívala. Její snědá tvář s indickými rysy byla stažené ve zlostné grimase, úzké plné rty stažené do nepříjemné čárky. Mračila se a s tím jejím hustým, přesto dokonalým, obočím tak, jak jsem ji nikdy neviděla.

„Cože?“

„Blair, nedělej si ze mě srandu. Znovu ti na to neskočím. Přestaň mě štvát a vypadni. Tady se před těma svejma souložníkama schovávat nebudeš! Tady bydlím já a Texie. Ty ne, tak se seber a vypadni!“ zavřískla. Složila si ruce na hrudi a probodávala mě pohledem než mi došlo, že stále dlím v těch zpropadených věcech.

„Mir, to jsem já. Texie,“ začala jsem opatrně a zdvihla nepatrně ruce, jakože se vzdávám.

„Nesežeru ti to jako minule, tohle už na mě nezkoušej. Seber se a odnes ten svůj nechutně se kroutící se zadek někam jinam!“ Zdvihla ruku a já se už bála, že dostanu facku, ale ona jen ukázala na dveře a já si oddychla.

„Mir, jsem to skutečně já, dokážu ti to!“ zanaříkala jsem a začala se cítit opět jako před tím. Ve stínu své proklaté sestry, která mi z života dělala daleko větší peklo, než jsem si dokázala uvědomit a připustit. Pokaždé, když jsem si myslela, že je můj život v normálu, přihrnula se do něj ona a všechno rozbořila a vypálila do základů.

Snad nikdy se mi nepodaří vystoupit z jejího obrovitého stínu, který mě požírá každým dnem a je jedno kam přijdu. Pokaždé slyším jen o Blair. O ní a o její dokonalosti a bezstarostnosti.

„Jako malá jsi měla nejraději pohádku o Popelce!“ Nakrčila nos a do čokoládových tváří se jí hrnula vztekem krev.

„Která holka by ji neměla ráda?!“ zeptala se ostře.

„Fajn, v páté třídě se ti líbil jistý Shaune, ale zjistila jsi, že má rád jinou holku, tak jsi ho polila inkoustem.“ Na tváři mé spolubydlící se usadil údiv. Přiložila si ruku před ústa, a aniž jsem to čekala mě k sobě přitáhla a objala.

„Promiň!“ zanaříkala a já jí objetí oplatila.

„Nic se nestalo.“

„Já tě nepoznala!“

„Když mě nepoznal ani Connor, tak se nic nestalo.“ Odtáhla mě od sebe a pořádně si mě prohlídla.

„Vypadáš úplně jak ona!“ zašklebila se.

„O tom mi něco povídej, potřebuju svoje věci.“

„Co v tom je tentokrát? Jak tě dohnala k tomu, aby sis vzala její věci?“ Zhluboka jsem se nadechla a málem jí všechno začala vyprávět, ale byla jsem pevně rozhodnutá, aby moje tiché nářky, přestaly být nářky a já se začala projevovat.

„Věř, že jí to vrátím, tentokrát si to nenechám líbit!“ Mir se usmála a radostně přikývla.

„Donesu ti…“ podívala se na mě a potom z okna, skrz které stejně nebylo do noci vidět, „pyžamo. Půjdeme spát. Zítra mám přednášku brzy.“

„Díky Mir,“ zašeptala jsem a posadila se na křeslo kousek ode dveří. Náš kolejní pokoj byl takový menší byt. Hlavní místnost, kde byl obývák spojen s kuchyní, odkud se šlo do druhého pokoje, kde jsme spaly, a kudy jsme se dostávaly do skromné koupelny, byla vlastně centrem veškerého dění. Srdce našeho kolejního domova.

Natáhla jsem se a ruce klidně položila na opěradlo. Zavřela jsem oči a už se viděla v posteli. Den byl víc než náročný. Stihla jsem za něj víc věcí, než za celý život. K tomu jsem nemohla dostat z hlavy Willa. Toho záhadného kluka, který mě našel na ulici a odnesl pryč. Byl téměř jako princ na bílém koni, nebo možná jako princ ve stříbrném Volvu, ale tenhle, ten Will, byl mnohem lepší.

Tiše jsem si povzdychla a nechala svou fantazii, aby mi před očima vytvořila jeho dokonalou tvář a já se mohla zachvět jen při pouhém pomyšlení na něj a jeho oči a smějící se rty a hlas, který se mi zakusoval do duše, tak jemně, že jsem byla ochotná se mu podřídit a udělat vše, co by mi přikázal.

„Otevřeš konečně?!“ zařval někdo za dveřmi a já s sebou cukla. Musela jsem na moment zavřít oči. Dívala jsem se na vstupní dveře, které se otřásaly pod vlivem něčího klepání.

„Co je?“ zabrblala Mir a přitáhla se z našeho společného pokoje s mým oblíbeným pyžamem v ruce.

„Já vím, že tam jste! Thereso Mario Rusell, otevři ty zatracený dveře!“ Tiše jsem zaúpěla a podívala se na Mir, která zlobně složila ruce na hrudi a její pohled jasně říkal ,co tady chce?!‘.

Ztěžka jsem se zvedla z křesla, a stále v Blařiných věcech, jí šla otevřít. Postávala přede dveřmi, už ve svém oblečení a s dost naštvaným výrazem.

„Co jsi, doprdle, udělala Johnou Cartrovi? Div mi málem nedal pěstí, když jsem mu nabídla, že bychom si mohli popovídat o samotě, v jeho bytě?“ Hlasitě jsem polknula a střelila pohledem po Mir. Ta se stále mračila a zmizela v naší ložnici, když se Blair pozvala do našeho kolejního bytu sama. Jen jsem za ní zavřela dveře a sledovala, jak nakrucuje tím svým zadkem, který ladně uklidila do mého křesla.

„Tady máš ty svý hadry!“ prskla a hodila mi balíček k nohám. „Teď chci zase já ty svoje.“ Prstem ukázala na mne a pohledem si mě změřila od hlavy až k patě. „Hned!“ štěkla a přehodila si nohu přes nohu.

„Aby ses nezbláznila,“ utrousila jsem potichu, doufajíc, že mě neslyšela.

„Blbá a ani hluchá nejsem!“ sykla. Kdyby mohla, vypálila by mi očima do hlavy díru.

„Vždyť jdu. Počkej tu!“ Vykročila jsem směrem k ložnici, ale když jsem zahlédla její pohyb, otočila jsem se k ní a zpražila ji pohledem. „Samozřejmě tu na nic nesahej a zůstaň sedět!“ Zdůraznila jsem každé slovo zvlášť.

„No jo!“ odsekla a opět se usadila do mého křesla. Popadla jsem pyžamo, které Mir nechala ležet na židli vedle dveří a vklouzla do ložnice.

„Půjde pryč?“ zeptala se moje nejlepší kamarádka a povytáhla obočí. V ložnici svítila její lampička, pod kterou studovala nějakou knihu.

„Jo,“ houkla jsem na ni a začala si konečně sundávat to proklaté oblečení.

„Fakt se nechci nechávat uspávat Kantem!“ Podívala jsem se na knihu v její ruce. Kniha byla už hodně ohmataná. Používala ji, když chtěla usnout, stačilo jí přečíst půl strany a byla tuhá. Už tu knihu prý četla od základky, ale nedostala se stále přes svou stou stranu. Stála měla před sebou téměř čtyři sta stran, ale netušila jsem, že Kritika čistého rozumu, je tak nudná.

„Promiň,“ zašeptala jsem a rychle ze sebe stáhla to provokativní oblečení a oblékla si na sebe pyžamo s Kačerem Donaldem. Sice dětské, ale nejpohodlnější pyžamo, jaké jsem kdy měla. Mir se na mě usmála, zaklapla knihu, zhasla lampičku a otočila se na druhý bok.

Vešla jsem do obýváku, kde na křesle stále seděla má povedená sestřička. Téměř jsem doufala, že zmizí, ale opak byl pravdou. To byl ji musela vyhodit, ale na to jsem neměla odvahu. Stačilo, jak jsem se proti ní postavila v tom telefonu, to byl životní výkon, který mi ale ona určitě jen tak neodpustí.

„Proč ti to tak trvalo?“ vyštěkla a ladně vstala. Prsa měla tak namačkaná ve vyzývavém topu, že jsem měla obavu, že jí za chvíli vypadnou.

„Tady to máš a odejdi.“ Podávala jsem jí ty dva kousky oblečení, ve kterém jsem se vůbec necítila dobře.

„Ty nikdy nevyrosteš,“ odsekla a vytrhla mi oblečení z ruky, když si mě prohlídla od hlavy až k patě.

„Pořád lepší, než vypadat jak šlapka!“ vypálila jsem tak rychle, že jsem si vůbec neuvědomila, jaké si tím můžu způsobit problémy. To že jsem se jí jednou postavila, neznamenalo, že mi to bude procházet i nadále.

„Tak pozor, sestřičko,“ varovně přede mnou zdvihla prst, „varuji tě předem. To co sis zkusila dnes v noci, si už nikdy nezkusíš.“ Nakrčila nos a na čele se jí udělala vráska, avšak z očí metala blesky, před kterými jsem musela ustoupit. Vypadala jako bohyně pomsty.

„Dávám ti jednu radu, Tex, budeš se ode mne a od Willa držet dál, nebo dojdeš k úhoně a je mi úplně jedno, že jsi moje sestra.“ Něco mi připomněla.

„Dnes jsi mi už takhle jednou vyhrožovala a já ti jasně řekla, že to taky nebudu brát na zřetel.“ Už jsem se plně rozhodla, nenechám po sobě šlapat, dělala jsem to přes dvacet let, ale víc už ne. A Blaire se to evidentně nelíbilo. Své oblečení silně stiskla v ruce a tváře jí zrudly.

„Tak ty na mě takhle?“ vyštěkla. „Celý náš život se o tebe starám a jak mi to ty oplatíš? Co si vůbec o sobě my…“

„Dost!“ vykřikla jsem. „Nikdy ses o mě nestala, nikdy, vždycky jsi upřednostňovala sebe přede mnou. Ve všech směrem, tak se mi tu nesnaž něco namluvit. Nejsem hloupá a říkám ti, dáš od Willa ruce pryč. Takovej hodnej kluk, jako je on, si nezaslouží takovou mrchu jako jsi ty!“ zalapala po dechu, ale já byla příliš rozjetá, ten telefonát byl jenom slabý odvar a já chtěla ze sebe dostat ty roky utlačování, co mě ničily. „Celý svůj život jsem se musela dívat, jak jsi mi brala všechno to, co jsem měla já a tvrdě si to vydobyla a pak jsi přišla ty a shrábla si to pro sebe, ale to končí. Máma tě celé roky bránila, dokonce i když odešel táta. Říkala, že to bude dobrý, až se s tím srovnáš, ale ty jsi byla víc a víc nesnesitelnější, byla jsi jeho mazánek, měl tě raději než mě, já měla mámu, ale když odešel, věnovala se ti víc. Ani nemáš tušení, jak to bolelo, když mě nikdy nepochválila, nemluvím o tom, jak jsem si přála, aby byla ráda, že jsem se dostala na vysokou, ale ona viděla jen tebe, aby ses netrápila kvůli tátovi, lpěla jsi na něm stejně jako on na tobě a ona stále má dojem, že ti musí něco vynahrazovat, ale jsem tu taky já. Teď budu sobec já, Willa necháš na pokoji. Řekla jsem ti jasně, že mu nebudeš ubližovat, ty kluky využíváš, dneska jsi s ním byla na rande a teď mi tu vykládáš, že jsi se chtěla vyspat s tím pitomým fotbalistou!“ zakřičela jsem poslední slova tak nahlas, že to mohlo být slyšet i o dvě patra níž. „Ty!“ ukázala jsem na ni ukazovákem já, který jsem jí píchla doprostřed prsou a tlačila ji ke dveřím. „Jsi pro mě nepřítel číslo jedna a pokud Willovi ublížíš, tak si mě nepřej!“

„Nemůžeš ovlivnit jeho rozhodnutí!“ zkusila slabým hláskem.

„Můžu! A nechtěj vědět jak!“ Dotlačila jsem ji až na dveře a nevím, jak je to možné, jsem se cítila naprosto báječně.

„Ale…“

„Žádné ale! Teď jdi pryč a opovaž se mi přijít do cesty!“ Ustoupila jsem, aby se mohla odtáhnout a otevřít dveře. Ruka se jí třásla, ale nakonec otevřela a vpadla na chodbu.

„Válka, jak chceš!“ sykla, když byla o kus dál. Zamračila jsem se a třískla dveřmi. Krev se ve mne vařila a já měla chuť křičet ještě víc, ale málem jsem zapomněla na Mir, který byla, nebo možná spala, vedle v pokoji.

Za zády se mi rozezněl potlesk osamělých dlaní. Překvapeně jsem se otočila. Ve dveřích do naší ložnice stála Mir a usmívala se od ucha k uchu.

„To mi řekni, co se stalo, že jsi se jí konečně postavila?“

„Nevím,“ broukla jsem tiše a vzpomněla si na Willa. Mohla jsem tak vyvádět jenom kvůli němu? Byl to ten pravý, na kterého jsem tak dlouho čekala a snila o něm? Byl to skutečně on? Ten, který mi pomohl, byť nevědomky, se postavit sestře? Možná ano, možná už bylo načase něco udělat, ale jedno jsem věděla. Celé roky jsem snášela sestru, dívala se jak ničí život jiným a to jsem znovu dopustit nechtěla. Will se mi zamlouval, cítila jsem k němu něco, co jsem nedokázala popsat, byla to snad láska? Nebo pouze sympatie? Nevěděla jsem, ale chtěla jsem to zjistit. Po dlouhé době jsem opravdu po něčem toužila.

„Pojď spát,“ řekla Mir s úsměvem a kývla. Souhlasila jsem. Únava na mě dolehla plnou silou a já se chtěla zavrtat do postele. Ještě jsem ale došla k oknu. Podívala jsem se na měsíc, který mě konejšil a dával pocit bezpečí. Mnohem více než slunce. Jako bych s ním byla nějak spojená.

„Dobrou, Wille,“ zašeptala jsem a zalezla do postele.

***

Ráno mě probudila celá vyděšená Mir. „Ježíš!“ vykřikla, když jsem konečně otevřela oči. „Tys mi dala, málem jsem se bála, že se neprobudíš!“

„No tak…“ broukla jsem a otočila se na druhý bok. Stále se mi chtělo spát a byla jsem utahaná.

„Nechtěla jsi dneska psát tu esej?“ zeptala se jakoby nic já vyletěla jak čert z krabičky.

„Chtěla.“ Esej, co měla rozhodnout o mé výsledné známce z dějin starověkého Říma a Řecka. Musela jsem se obléci a zaběhnout do kolejní knihovny, kde jsem strávila celou neděli a pracovala, abych si zajistila postup do dalšího semestru. Takže když jsem se vrátila večer na pokoj, padla jsem do postele tak zmožená, že jsem se probrala až ve čtyři ráno stále ve stejném oblečení, v němž jsem padla do postele. Zašla jsem si do sprchy, troch use upravila a dala se do opravy eseje, kterou jsem musela odevzdat do devíti ráno. Jako obvykle poslední termín. Proto nebylo s podivem, když jsem na fakultu dorazila za deset devět a spěchala ke kanceláři našeho profesora.

Zaklepala jsem a čekala, zda mi někdo otevře. V duchu jsem se modlila, aby tam byl. Bez eseje jsem byla v háji.

Zaklepala jsem razantněji až se mléčné sklo rozvlnilo a hrozilo, že se vysype. Upřela jsem pohled na jméno na skle a duchu profesora prosila, aby tam byl.

Naštěstí se dveře otevřely a v nich stál zralý pětatřicátník s tmavým pohledem očí, které toho musely hodně poznat, na to kolik mu mohlo být. Lehké strniště na tváři mu dodávalo na elegantním vzezření a v obleku s bílou košilí spíš vypadal jako gentleman ode dvora královy Alžběty, ne jako universitní profesor. Přesto se mi hodně zamlouval a někoho mi silně připomínal.

„Thereso!“ zvolal nadšeně a usmál se od ucha k uchu. Jeho úsměv byl natolik jiný od ostatních. Bílé zuby zářily do dálky.

„Profesore Stantone,“ vydechla jsem, „moc se omlouvám, že jdu tak pozdě, určitě jsem poslední, ale-“ začala jsem se přehrabovat v tašce a vítězně vytáhla esej, „nějak jsem nestíhala, tak vám nesu esej až teď.“ Předala jsem mu ji do natáhnuté ruky.

„Děkuji, Thereso, a nebojte, nejste poslední. Ještě pár lidí zbývá, mám dojem, že jich i pár neodevzdá, ale příležitostí jsem dal dost.“ Přikývla jsem. V naší třídě byl pár takových, co na všechno kašlali, já však nebyla jednou z nich, jen jsem toho měla hodně.

Profesor si přitáhl esej obličeji. „Hezké téma,“ uznal, „těším se, až si ji přečtu, vaše eseje mě vždy uchvátí.“

„Děkuji,“ zašeptala jsem a cítila jsem jak mi hoří tváře. Podívala jsem se na profesora, který se ke mne natáhnul a nasál vzduch do nosu. Tvář se mu trochu stáhla, jakoby zkameněla.

„Stalo se něco?“ Zavrtěl hlavou, ale vrásky na čele mu zůstávaly.

„Snad nic, Thereso. Děkuji a užijte si den.“ A zavřel mi dveře před nosem. Zůstala jsem hledět na dveře s pusou málem dokořán. Rychle jsem se však vzpamatovala a chodbou odcházela.

Pro dnešek jsem neměla přednášky. V pondělí bylo volné, mohla jsem se naučit pár věcí na následující dny. Na to nebylo nikdy pozdě.

Vyšla jsem z budovy do krásného dne, který v Londýně nebyl tak moc častý, ale teplé sluneční paprsky dokázali člověka tak nabudit, že procházku jsem si neodpustila. Pro dnešek jsem vynechala školní uniformu a byla jen v delších šatech a saku. Změna, ale díky Blaire jsem si pár věcí uvědomila.

Zašla jsem si do kavárny na malé cappucino a zavolala Connorovi, jestli nemá chvíli čas, abychom si promluvili. Nutně jsem mu potřebovala říct o včerejšku a doufala, že dorazí.

Chvíli se vymlouval ale nakonec dorazil. Samozřejmě s širokým úsměvem, jaký dokázal jen on, až nápadně se podobal úsměvu profesora Stantona. Vážený profesor Thomas Charles Stanton. Nebyl tu dlouho, ale já ho měl od prvního ročníku a byla jsem za něj ráda. Dokázal tak poutavě vyprávět, že jsem mu téměř věřila, že tomu byl přítomen.

Vrátila jsem se do reality, když si i Connor objednal a já se mu svěřila s mým nočním výbuchem. Za což mi málem tleskal, stejně jako Mir.

Pocit vítězství a svobody však mizel s každým slovem a já si bolestně uvědomila, že zápasím s vlastní sestrou. Nikdy jsem tak zlá nebyla, nikdy jsem si na ni nedovolila, a některá slova mě mrzela, jenže Will se mi dokázal pod kůži já ho měla potřebu před Blaire chránit.

„Hlavně se neciť provinile,“ upozornil mě Connor, jakoby mi četl myšlenky.

„Já vím, přesto…“

„Hele, je načase, aby sis taky utrhla kus svýho štěstí, ne ho stále přenechávala jí a pokud se ti ten kluk líbí, jdi do toho.“ Jindy bych ho to slyšela říkat se smutkem a opovržením ve hlase, protože jsem věděla, jak mě má rád, já ho však brala pouze jako bratra. Jenže dnes to bylo jiné. O mnoho jiné.

„Connore?“ zeptala jsem se opatrně.

„Hm?“ zdvihl ke mně oči a usmál se.

„Volal jsi té Lizz?“ Můj kamarád trochu zrudnul a něco zamumlal a já si byla jistá, že je jí úplně uchvácený a byla jsem za to neuvěřitelně ráda. „Tak co, volal?“

„Je to hloupé, nabídla pomoct tobě,“ řekl už o něco smutněji. Na to jsem se zasmála.

„Tak jí zavolej, že bych se mohla stavit a hned dnes, protože na tobě vidím, že sám bys s ní chtěl mluvit.“ Connor zdvihnul hlavu, měl rozzářené oči jako už dlouho ne. Zdvihnul ruku v černých rukavicích, jejichž konečky byly zastříhané. Přesně jak to měl rád.

„To je blbý,“ houknul a zase uhnul pohledem.

„Není!“ Natáhla jsem ruku a čekala na číslo, vyjeveně se na mě díval, dokud jsem mu neřekla, co po něm chci. Z peněženky vytáhla papírek, který mi téměř zbožně položil do dlaně. Když jsem ho sevřela dlani a trochu pomačkala kraje, div mu nevypadly oči z důlků.

„Promiň,“ řekla jsem sladce a naťukala do mobilu její číslo, když to začalo vyzvánět natáhla jsem se s ním ke Connorovi, ten opět vykulil oči a zavrtěl hlavou.

„Ne..“

„Já s ní v sobotu nemluvila, vezmi si to!“

„Ne!“ protestoval a ještě více zrudnul.

„Connore, no tak.“

„Texie, neblázni, víš jak dokážu u holek pohořet!“

„Tentokrát ne, pomůžu ti, slibuju!“

„Halo?“ ozvalo se z mobilu a já ho Connorovi nacpala do ruky.

„Je tam někdo?“ ozval se hlas naléhavěji.

„A-ahoj Lizz, tady Connor, nevím… já… nevím, jestli si mě pamatuješ, já…“

„Connor? Samozřejmě že pamatuji,“ řekla a já se usmála. Přitáhla jsem se a seděla těsně vedle svého kamaráda a poslouchala.

„Víš, nevím…“ podívala se na mě a já ho pobídla pohledem, „nevím, jestli to není hloupost,“ zhluboka se nadechl, „ale jak si v sobotu nabízela kamarádce pomoc…“

„Pamatuji si na to, chce si promluvit?“ Musela jsem se usmát a ústy jsem naznačila, že ne a Connor se na mě vyděšeně podíval.

„Já…“ polknul a já měla chuť mu ten mobil vzít a pozvat ji za něj.

„Vlastně asi jo, trochu se ale stydí,“ zamračila jsem se na něj a rty naznačila, že si to pak s ním vyřídím.

„Můžeš přijít s ní,“ nabídla Lizz a já si rukou zakryla ústa, abych vítězně nevykřikla.

„Vá-vážně?“ zeptal se Connor rozechvěle.

„Ano, kdy máte čas?“

„Dnes,“ šeptala jsem potichu.

„Dnes,“ papouškoval Connor a netrpělivě čekal na odpověď jako já. Musela jsem se usmát, nějak se nám začalo dařit, já se postavila sestře a můj nejlepší kamarád měl konečně naději, že s někým začne chodit.

„Šlo by to v osm? Mám ještě něco na zařizování,“ řekla jemně a já si představila její tvář, která neměla jasné detaily, ale už z tónu jsem poznala, že je velmi vychovaná. Slušná až téměř aristokratická.

„To by šlo,“ potvrdil Connor nadšeně. „My teda přijdeme, a… Lizz?“

„Ano?“ Zadržela jsem dech.

„Děkuji,“ zašeptal a dýchl do mluvítka.

„Nemáš zač, Connore, ráda tě uvidím, pak ti ještě zavolám, kde na vás počkám, zatím.“

„Zatím,“ rozloučil se Connor a nechal si mobil u ucha tak dlouho, doku to Lizz nepoložila.

„Páni!“ vydechla jsem a usmála se na něho. „To bylo skvělý.“ On se jen lehce pousmál a hleděl na mobil ve své ruce.

„Páni…“ zašeptal i on a zvedla hlavu, aby se na mě podíval. „To bylo…“ nenacházel slov.

„ Báječný!“ zavýskla jsem a odstrčila se na své místo. „Sice nevím, o čem si chce povídat, ale nechám prostor vám a pak se vytratím,“ plánovala jsem.

„C-co?“ zeptal se překvapeně.

„Copak jsi to neslyšel, nešlo jí o mě, ale o tebe.“ Cvrkla jsem mu do klobouku, který měl na hlavě, a ten se trochu posunul dozadu.

Trochu se zamračil, ale nic na to neříkal. Zbytek dopoledne jsem strávili v kavárně a povídali si jako obvykle o ničem a něčem, ale stejně jsme skončili u školy. V poledne jsme si dali oběd a po poledni se rozešli. Chtěla jsem se ještě projít a Connor se musel psychicky připravit na večer.

Byla jsem tak ráda, že k sobě konečně někoho nachází. Zasloužil si to, život k němu nebyl zrovna smířlivý a ani já, která ho pouze brala jako kamaráda, i když ke mně něco cítil, jenže teď, teď dostane to, co si zaslouží.

Procházela jsem se po parku jako v sobotu večer. Usadila se na lavičku a dál si užívala slunečních paprsků, které si našly cestu skrze mraky a zalívaly Londýn svojí září. Proto nebylo s podivem, že mě vylekalo zazvonění mobilu. Trhla jsem s sebou, ale rychle se zorientovala. Vytáhla jsem mobil z tašky a zvedla neznámé číslo.

„Russlová, prosím?“

„Texie?“ ozval se mi povědomý hlas zkreslený mobilem.

„Will?“

„Jsi to ty!“ řekl nadšeně. Jen jsem vyvalila oči. Kde vzal mé číslo, jedině. „Nevěděl jsem, na které číslo ti zavolat, když jsi mi dala dvě. Volal jsem na to první, co jsi mi dala, ale nezvedala jsi to, tak jsem zkusil tohle, jsem ráda, že jsi to zvedla.“ Tak takhle to je, Blair mu dala prvně své číslo, ale proč pak i to moje?

„Jasně,“ začala jsem pomalu, ale netušila, co dalšího mám říct.

„Chtěl jsem ti zvolat v neděli, nechtěla jsem ale rušit, tak jsem si řekl, že v pondělí to postačí. Víš, ta sobota se mi moc líbila a chtěl jsem se zeptat, jestli by sis se mnou dneska v osm třeba nevyšla, možná na večeři nebo se jen tak projít kolem Temže, dneska to vypadá, že bude hezky a teplo.“ Srdce se mi málem zastavilo a já měla chuť křičet jako malá holka a poskakovat na místě. Že bych začínala mít nad Blaire pomalu navrch?

Jenže pak jsme tvrdě dopadla na zem. Růžový mráček se mi roztrhl pod nohama jako kus kry na zamrzlém jezeře, když jsem si uvědomila, že v osm jdu s Connorem k Lizz. Každou nohou jsem stála na jedné půlce kry, která se nebezpečně od sebe vzdalovala a mně hrozilo, pokud se nerozhodnu pro jednu stranu, utopím se ve studené vodě.

„Já…“ začala jsem smutně.

„Nemůžeš…“ odtušil a i v jeho hlase jsem poznala smutek.

„Dneska jsem slíbila kamarádovi, že s ním někam půjdu a zrovna v osm, ty asi jindy nemůžeš, že?“ Tak, teď se mi chtělo brečet, radovala jsem se předčasně. Blaira vítězila, i když nebyla přítomna.

„Můžu,“ řekl o něco veseleji. Zadržela jsem dech, aby nevykřikla. „V kolik se ti to hodí? V devět, půl desáté?“

„V devět,“ vypálila jsem bleskově, aniž bych nad tím přemýšlela.

„Kde se sejdeme?“ zeptal se nadšeně.

„Co třeba v té uličce, kde jsi o mě zakopl?“ zeptala jsem se pobaveně.

„Tam?“ Jeho hlas trochu zchladl.

„Nebo někde jinde?“ snažila jsem se zachránit situaci.

„Ne, tam to bude v pořádku, v devět tam, budu se těšit, Texie.“

„Měj se, Wille,“ rozloučila jsem a položila to. Jen co to utichlo, vyskočila jsem na nohy a hlasitě vykřikla. Pár lidí se po mně pohoršeně otočilo, ale to mi bylo v té chvíli naprosto jedno. Byla jsem nadšená jako malá holčička za nové panenka. Možná ještě víc.

Srdce mi tlouklo v hrudi jako splašené a krev mi hučela v uších, moje tělo reagovalo až přehnaně nadšeně. Cítila jsem nával síly ve svalech a motýlci v břiše mi vybuchli jako gejzír, který se mi rozléval po těla jako záplavová vlna. Úplně jsme se rozechvěla tak, že se mi rozklepala kolena a já se musela usadit zpět na lavičku, abych s sebou nesekla o zem.

„Ano,“ zašeptala jsem a vydýchávala se. Tohle muselo něco znamenat. Něco důležitého. A hodně.

Zapomněla jsem na všechno okolo a rozhodla se, že válka s Blaire bude mnohem zajímavější. Telefon jsem zvedla já, i když chodím do školy, zatímco ona dělá kdoví kde. Nejsem zase tak zlomyslná, abych mu řekla, aby volal jen na ten můj, chtěla jsem mu ukázat rozdíl mezi námi. Pokud někdy půjde s ní, musí to poznat. Prostě musí.

---

Texie, já tu holku prostě žeru.

 

Miranda, kamarádka a spolubydlící.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

 

Opište tento text:

Komentáře

1

1