Sekce

• Titulní strana
• O webu
• Jak na to?
• Soutěže
• Sci-fi a Fantasy
• Thriller a Horor
• Romance
• Komedie
• Ostatní
• Poezie
• Fanfiction
• Profily autorů
• Recenze
• Zpovědnice

Další odkazy

• Série
• Diskusní fórum
• Stmívání FF

• 

Facebook

Anketa

Návrh soutěže: Měli byste zájem zúčastnit se spoluautorských povídek s pisateli ze stránek OurStories?

Ano (105) Ne (90)

Celkem hlasů: 195

25.11.2011 [10:00], Ree, ze série Zatraceně!, komentováno 15×, zobrazeno 593×

Potichu jsem otevřela dveře tmavého pokoje a po špičkách jsem vešla dovnitř. Měla jsem štěstí, že jsem tady byla natolik často, abych si zapamatovala, co kam patří. Ale jestli je tady nějaký bordel a já se o něj zabiju, budu ho chodit strašit. Jsem si jistá, že by mě měl plné zuby už první den.  Občas vykouknout z ledničky, najednou se zjevit vedle něj v autě, přepínat mu programy na televizi, vytahovat záložky z knížek. Jo, rozhodně bych byla úžasný duch. Jenže zatímco jsem nad tím přemýšlela a vnitřně se tomu opravdu smála, nakopla jsem si nohu o roh skřínky a smích se změnil v pláč.

Sakra! A ani za to nemůžu vinit jeho, protože s tou skřínkou docela určitě nehýbal. Potlačila jsem tedy všechna syknutí a asi třicet sprostých slov, které si v mém mozku okamžitě udělaly párty, a dokulhala jsem ke své straně postele. Shodila jsem ze sebe oblečení, vytáhla zpod polštáře dlouhé triko a navlíkla ho na sebe. Se slastným povzdechem jsem zalezla pod peřinu a přitulila se k němu.

„Ahoj, Štěkno,“ zamumlal spokojeně a přehodil přese mě paži, aby si mě přitisknul blíž k sobě. Zavřela jsem oči a roztáhla rty do úsměvu. Dlouho mi tak neřekl.

„Ahoj, Pitomče,“ zašeptala jsem nazpátek a uchechtla se.

„Myslel jsem, že se vrátíš až ráno.“ Měl nakřaplý hlas, jak byl unavený. Ten hlas jsem milovala.

„Je ráno. Jenom je ještě pořád tma. A jak tě znám, určitě máš zatažené závěsy.“

„Jo, to máš pravdu. Protože se chci pořádně vyspat a to světlo mi vadí,“ bránil se.

„Jo, já vím. Tak hlavně když mě necháš spát moc, moc dlouho. Klidně můžeš nechat závěsy zatažené.“

„Děláš, jako bych tě někdy budil.“ Chtěla jsem ho probodnout pohledem, ale v téhle tmě by to vyšlo vniveč. „Fajn, zítra nebudu,“ slíbil.

„Dneska,“ zamumlala jsem a natiskla se úplně k němu.

„Dneska,“ zopakoval a dal mi pusu. „Dobrou.“ Souhlasně jsem zamručela, ale potom už jsem o sobě ztratila ponětí.

 

Probudilo mě šťouchnutí do zad. A další. A potom další. Naprosto cílené.

„Slíbil jsi, že mě nebudeš budit,“ zamumlala jsem a otočila se na druhou stranu, aniž bych otevřela oči. Potom mě něco praštilo do oka. A hned na to jsem uslyšela dětský smích. „Leslie,“ zaúpěla jsem. „Co tady dělá?“

„Jsou dvě hodiny. Jenna s Rickem už odjeli,“ vysvětlila mi Elena.

„Dvě hodiny?“ zopakovala jsem. Moc brzo! „Připomeň mi, čí nápad byl koupit těm dvěma dovolenou bez Leslie.“

„Tvůj, sestřičko,“ zasmála se škodolibě.

„Měli jste mě za takový nápad seřvat,“ zabručela jsem. Leslie ten zvuk přišel vtipný. Smála se natolik, že ztratila balanc a spadla přímo na mě. „Doufám, že si to užíváš.“ Po ránu jsem byla rozmrzelá a skákající dítě v mém okolí taky nebylo zrovna povzbuzující.

„Co dělá to mrně v naši posteli?“ ozvalo se znepokojeně ode dveří.

„Otravuje tetu.“ Podíval se na Elenu, zahvízdal a gestem jasně naznačil, že mají zmizet. Zamračila se na něj a vzala si Leslie.

„Tak pojď, potom jim za trest poslintáš nohy.“

„Taky tě miluju,“ křikla jsem za ní a potom se usmála na Damona. „Jsi můj princ na bílém koni.“ Sladce jsem na něj zamrkala a snažila se zadržet smích. Nesnášel dívčí představy o princích na koních. Ani na jiných zvířatech.

Znechuceně se zašklebil, vzal si něco ze skřínky a chtěl zmizet.

„Počkej,“ zastavila jsem ho rychle. „Pojď na chvíli ke mně.“

„Máš tady návštěvu, měla bys vstávat.“

„Elena? Zaprvé tady není za mnou, ale za Stefanem. Zadruhé, ona tady skoro bydlí. A zatřetí… i kdyby sem přišla za mnou, tak počká,“ zazubila jsem se na něj a odkryla jsem na jeho straně peřinu. Chvíli mě jenom tak pozoroval, potom jsem se dívala do prázdna a jeho ruce mi bloudily po stehnech.

„Hned po ránu takhle při chuti?“

„Při té jsem pořád,“ smála jsem se a přesunula jsem se na něho.

„A já myslel, že po ránu jsi jenom naštvaná,“ rýpnul si do mě.

„Hele!“ ohradila jsem se. „Já jsem vždycky miloučká.“

„Hrozně,“ souhlasil se značným sarkasmem v hlase. Moc dobře věděl, že bych se bránila, takže se raději přetočil nade mě a zacpal mi ústa těmi svými. Spokojeně jsem zamručela a prsty jsem mu projížděla z krku do vlasů a zpátky.

Už měl dole tričko, když nás vyrušil hlas zezdola.

„Je mi jedno, co tam děláte, a bůh ví, že to nechci vědět, ale já musím za chvíli do práce, takže by bylo fajn, kdyby měl kdo pohlídat Leslie.“ Damon nespokojeně práskl hlavou do polštáře vedle té mé, ale já na chvíli zapojila mozek.

„Jak do práce? Domluvily jsme se, že dneska pracuju já.“

„Křičíš mi do ucha,“ zamumlal naštvaně.

„Promiň,“ šeptla jsem a políbila ho na krk.

„Tak to ses asi domlouvala s někým jiným. Já jdu do práce.“

„Sakra,“ zaklela jsem a odhodila jsem ze sebe Damonovu ruku, která už mi zase bloudila po straně hrudníku, boku a zadku.

„Nemám rád Elenu,“ zanadával do polštáře.

„Člověk by si myslel, že už sis zvykl za tu dobu, co jsme spolu.“

„Jednou se s tebou kvůli ní rozejdu,“ zahrozil mi.

„Jo, protože tvůj bratr je lepší,“ vrátila jsem mu pobaveně. Zvedl ke mně hlavu a zajiskřilo mu v očích.

„Utečeme spolu někam, kde nás nenajdou?“

„Fajn, ale platíš.“ Vlepila jsem mu pusu, svázala si vlasy a pořád jenom ve spacím triku jsem došla dolů.

Elena už čekala oblečená u dveří a s malou u nohou.

„Do kolika dneska makáš?“

„Do desíti. Vážně jsem si myslela, že jsme se domluvily, že jdu dneska já.“

„Hm, Jer si ji taky může užít. Dneska ho střídám. Kde má věci?“

„V obýváku. Nestihla jsem to nikam jinam dát. V půl jedenácté jsem doma, dřív mě nečekej.“

„To si řekni svému příteli, já budu doma po půlnoci,“ ušklíbla jsem se.

„Já jsem mu to říkala,“ ušklíbla se pro změnu ona a ukázala za mě.

„Ahoj,“ pozdravil mě Stefan pobaveně.

„Skvěle, ty jsi doma. Takže já se vrátím zpátky do postele, řeknu Damonovi to, co jsem chtěla, a potom přijdu sbalit malou a půjdu do práce,“ usmála jsem se na něj.

„Ale-“ snažil se protestovat. Bylo mi to jedno. Prošla jsem kolem něj, popadla za ruku Damona, který právě scházel ze schodů, a zatáhla ho zpátky do postele

„Tak kde jsme to skončili?“ zeptala jsem se rozpustile. Automaticky si sundal tričko a lehl si ke mně.

Probouzet se takhle každé ráno, nestěžovala bych si.

 

Před čtvrtou už jsem otevírala dveře Grillu a snažila se tam protlačit kočárek s Leslie. Chvíli jsem měla nutkání nechat ji doma, ať se o ni bráškové postarají, ale nakonec jsem to nechala na někdy, až si tam nahraju kamery. Protože si jsem jistá, že takový zážitek hned tak mít nebudu.

„Dneska pracujete obě?“ přimotal se k nám Matt s plným tácem špinavého skla a jednou rukou mi přidržel dveře.

„Ne, jenom předávám. I když o tom Jer zatím neví,“ usmála jsem se škodolibě a prokličkovala jsem mezi stoly až k baru. „Ahoj.“ Zvedl ke mně pohled a překvapeně nadzvedl obočí.

„Já myslel, že mě střídáš,“ ptal se vyděšeně.

„Taky že jo. A ty zase střídáš mě.“

„Co?“ vyjekl překvapeně. „Proč já?“

„Protože jako jediný nepracuješ. S Elenou jsme se nějak špatně domluvily a obě máme směnu, takže musíš hlídat ty.“ Dostal ze sebe značně znechucený zvuk. „Hele, nech toho. Já mám zítra praxi ve škole, potom ji chvíli hlídám, jdu do baru a přes noc ji mám zase já, takže bych byla ráda, kdyby sis to odpustil a hlídal ji už dneska, jinak ji budeš hlídat, kdykoliv budeš mít volno. A věř mi, že by nebyl problém to splnit.“

„Dobře, mlčím,“ zvedl obranně ruce. „Můžeš ji teď zaparkovat a pomoct mi s touhle objednávkou?“ zamával přede mnou plným papírkem. „Všechno míchané drinky. Deset.“

„Musíš cvičit,“ ušklíbla jsem se škodolibě.

„Já za to nemůžu, že ty jsi v hospodě byla od svých patnácti skoro pořád.“

„Říkáš to, jako bych tady pila, ale já tady v patnácti začala pracovat,“ bránila jsem se.

„Já nic takového neřekl,“ distancoval se od toho. „Tak dělej.“

„No jo,“ zabručela jsem a zaparkovala kočár s Leslie na kraji baru. Hrála si s nějakou plyšovou příšerou a koukala se na mě a Jera. „Tak to ukaž,“ vytrhla jsem mu lístek z ruky.

„Chystám skleničky, vytáhni alkohol.“

„Rozkaz, šéfe!“

 

O půl hodiny později už jsem tam byla sama. Teda, z rodiny. Grill byl jinak narvaný k prasknutí. Care s Tylerem si ale stejně našli místa u baru, aby mi mohli dělat společnost.

„Ahoooj, jsi ráda, že nás vidíš?“ houkla Care rozjařeně.

„Jo, hrozně,“ kývala jsem hlavou. „Celé odpoledne se tady totiž nudím, nikdo po mně nic nechce, ještěže jste tady a můžete mě z té nudy vytáhnout.“ Chvíli na mě zírala, potom pokrčila rameny.

„Tak jo. Slyšela jsem, že už hlídáte Leslie.“

„No, první den a už jsme měli špatně zorganizované hlídání,“ postěžovala jsem si. „Já mám směnu, Elena má směnu, takže hlídá Jer. Určitě je moc rád.“

„To rozhodně, Jer vždycky miloval malé děti. Zvlášť ty, o které se musí starat,“ smála se.

„Starat?“ ozval se nevěřícně Damon a udělal si místo na židli vedle těch dvou. „On i ten malý savec se usadili u nás.“

„Cože?“ rozesmála jsem se a automaticky jsem mu nalila skleničku whisky.

„Možná si myslí, že mu pomůžeme s hlídáním, ale to bych raději bojoval s vlkodlakem,“ ušklíbl se a kopnul to do sebe.

„Stačí říct,“ navrhnul mu Tyler.

„Nebojíš se, že ti ublížím?“

„Nebojíš se, že ublížím já tobě?“ vrátil mu.

„Ani ne,“ ujistil ho. „To bychom se museli setkat za úplňku.“ Potom se na něj ale podíval a chvíli na sebe zamyšleně zírali.

„Tak hele, vy dva,“ zarazila jsem je, než stihli myšlenky vysypat nahlas, „jestli zjistím, že jste se za úplňku vůbec viděli, vymlátím z vás obou duši. Je to jasné?!“ zeptala jsem se naprosto vážně.

„Na to bys neměla sílu.“

„Ale já jo,“ vmíchala se do toho Caroline.

„Bojíš se o nás?“ zeptal se jí Tyler rýpavě.

„Jo. Protože když se zraníte, jsme to my, kdo vás potom bude ošetřovat. A na to nemáme čas, chuť ani náladu, takže nás toho prosím ušetřete.“

„Bojí se o nás,“ přikývl Damon spokojeně. Nevěřícně jsem zavrtěla hlavou a protočila oči. Care si jenom povzdechla a schovala hlavu do dlaní.

„Zítra jdeš poprvé učit?“ změnila téma.

„Jo. A už teď jsem ráda, že je to jenom praxe. Protože jestli se takhle,“ pohodila jsem rukou k těm dvěma, „chovají dospělí, co mě čeká zítra?“

„Nic hezkého.“

„Děkuju, za povzbuzení,“ ušklíbla jsem se na něj. „Ale jestli se budou chovat jako puberťáci, zabiju je.“

„To mě nepřekvapuje.“

„Moc se nesměj,“ usadila jsem ho. „Ty budeš ten, který ty mrtvoly potom bude schovávat.“

„Už by ses to mohla naučit sama.“

„Nebudu ti kazit zábavu,“ usmála jsem se na něj.

„Jsem si jistý, že kdybys to jednou zkusila, začalo by tě to bavit,“ mrknul na mě a zaklepal prsty na skleničku, abych mu nalila znovu. Naklonila jsem se k němu přes bar a sladce se na něj usmála.

„Víš, zlato, z nás dvou jsi ten zvrhlejší ty.“

Ree

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

 

Opište tento text:

Komentáře

1

1