BEZ HRANIC - náš online šuplík
Zatraceně! - 15. kapitola
Sekce
Anketa
17.02.2012 [09:30], Ree, ze série Zatraceně!, komentováno 6×, zobrazeno 335×
A sakra...
Uklidila jsem všechny láhve na své místo, navlíkla se do bundy a z baru shrábla klíče. Po cestě jsem poupravila jídelní lístky, rukávem setřela z baru kapku vody a pozhasínala celý Grill. Zkontrolovala jsem, jestli jsou okna u dveří doopravdy zavřená a pak jsem za sebou zamkla.
„Už jsem si myslela, že ten blbý den neskončí," povzdechla jsem si unaveně.
„Ten blbý den skončil před více než dvěma hodinama."
„Moje blbé dny nemívají jenom dvacet čtyři hodin, to už bys měl vědět."
„Jak to můžu vědět, když se mnou máš ten den vždycky úžasný?" zeptal se sebevědomě. Hrozný egoista. Můj egoista.
„Jako bych si nemohla najít někoho se stejným tělem a menším egem," stěžovala jsem si.
„Nemohla, protože by tě někdo takový ani nezaujal," vyvracel mi.
„Chceš říct, že jsem na ty špatné hochy?" nadzvedla jsem obočí.
„Kdo jiný by se s tebou hádal?"
„Elena by byla přeochotná," zasmála jsem se. „Musíš se prostě smířit s tím, že jsi nahraditelný."
„Nejsem!" odporoval uraženě a přitáhl si mě k sobě. „Mě nemůžeš nahradit."
„Ale můžu," nesouhlasila jsem s ním. „Můžu. Za někoho, kdo holku nosí na rukou, kdo jí občas přinese kytku... Za někoho, kdo slaví Vánoce, Valentýn, kdo svým přátelům dává najevo, že je má rád, a kdo neryje do své holky."
„Promiň, Stefan už je zadaný." Zamračila jsem se a políbila jsem ho.
„Tohle by mi u Stefana chybělo," zamumlala jsem.
„Jenom tohle? Přemýšlej, na tomhle těle je toho víc, co by ti u jiných chlapů mělo chybět."
„Myslíš?" zamyslela jsem se hraně. Rozhodně si to myslel. A chtěl mi to hned názorně ukázat. Když mi rty sjel na krk a rukama na zadek, vyrušilo nás odkašlání. Rychle jsem se od něj odtrhla a doslova od něj odskočila.
„Šerifko," usmála jsem se, ale potom jsem si všimla, že má natažené ruce a v nich zbraň. A nebyla jediná.
„Liz? Co se děje?" zeptal se překvapeně Damon.
„Nedělej, že to nevíš," procedila skrz zuby. „Vodili jste nás za nos."
„Nechápu, o čem mluvíš," snažil se ji přesvědčit. Já to nejspíš chápala moc dobře. A to zjištění se mi nelíbilo.
„Jste upíří. Ty i Stefan." Nasucho jsem polkla a o něco víc zaryla nehty do Damonovy paže.
„To je hloupost, Liz, přece nás znáš," odporoval jí a o krok se k ní přiblížil.
„Stůj! Zůstaň tam, kde jsi!" křikla po něm. „Calister viděl, když se Stefan napil sporýše," kývla k jednomu policistovi. „A slyšel vás, jak se o tom bavíte. Pak jsme trochu pátrali. Všechny ty vraždy začaly, když jste se přistěhovali. Vysvětluje to hodně věcí, které se ve městě staly. Ta jména z listiny hostů na prvním zakladatelském plese... To jste vy dva, že?" Mlčel a ona si to vyložila jako souhlas. „Takže jste."
„Nemůžeme si o tom promluvit v klidu?" navrhla jsem. Trochu sebou škubla a konečně věnovala pohled i mně.
„Jdi od něj," radila mi.
„Cože? Ne!" odmítla jsem okamžitě.
„Tebe se to netýká, Nath. Odveďte ji stranou," poručila jednomu z policistů. Ten mě chytil za paži a silou mě odtáhnul bokem.
„Pusťte mě!" prskala jsem. Nesnášela jsem, když mě tak někdo držel. Zvlášť v těchhle chvílích. „Děláte chybu, šerifko!"
„Tu jsem dělala do teď," odporovala mi.
„A co chcete dělat?" Věděla jsem, že je to blbá otázka, ale chtěla jsem je zdržet. Alespoň do doby, než někdo z nás vymyslí způsob, jak se odsud dostat, aniž by někdo přišel k úhoně.
„To, co jsem měla udělat už dávno. Neměla bys u toho být. Odveďte ji."
„Ne!" vztekala jsem se. Tomu policistovi se muselo nechat, že se fakt snažil, ale nenechala jsem se odtama dostat. Krom toho používal jenom jednu ruku, tou druhou pořád mířil na Damona. „Pusťte mě!" prskla jsem znovu, ale bylo mu to jedno. Neuvažovala jsem nad tím, co dělám. Prostě jsem potřebovala, něco udělat. A bylo mi jedno, že se můžu prozradit. Upíří rychlostí jsem mu sebrala zbraň, poslala ho k zemi, položila si na něj nohu, aby se nepokusil vstát, a namířila na šerifku. Damon byl ten, kterému to došlo jako prvnímu, takže teď leželi na zemi dva omráčení policisté a Damon jejich zbraněmi mířil na posledního policistu a šerifku.
Ten výraz ve tváři šerifky a děsem vykulené oči policisty dávaly jasně najevo, jak moc se teď bojí. Byli to sice policisté, ale v tomhle klidném městě, co se lidských zločinů týče, se mohli se smrtí setkat vážně jenom při lovení upírů. A nebyla jsem si jistá, jestli se s nějakým, který je chtěl zabít, tváří v tvář vůbec setkali.
„Nathalie?" hlesla překvapeně. Evidentně opravdu nevěděla, že jsem taky upír.
„Nechceme vás zabít," uklidňovala jsem ji.
„Tak položte ty zbraně."
„A zabijete nás vy? Ne," odmítla jsem okamžitě. „Víte, že vám neublížíme."
„Jak to můžeme vědět?" ztratil nervy ten policajt.
„Protože kdybychom vám ublížit chtěli, už bychom to udělali," odsekl mu Damon.
„Nenechám vás odsud odejít."
„Budeš muset."
„Když to neudělám, zabijete nás?" zeptala se. Snažila se dávat najevo, že tohle všechno bere statečně a nebojí se. Zradil ji hlas. Nesnášela upíry, lovila je, ale neměla s nimi žádné zkušenosti. Tohle všechno jí zamlžovalo úsudek. Byla máma mé nejlepší kamarádky, nemohla bych jí ani ublížit, natož ji zabít. Krom toho, já lidi nezabíjím. Člověka jsem ještě nezabila. Pak mě napadlo, že na Caroline bych to uhrát možná dokázala.
„Nezabiju své nejlepší kamarádce mámu. Nechci to a ani nevím, jak bych jí to potom vysvětlila. Vy to víte? Víte, co jí řeknete, jestli nás teď zabijete? Nešťastná náhoda? Útok zvířete? Budete jí zase lhát? Stejně jako celý život?"
„Chráním ji tím," bránila se.
„Jo, to si náš táta taky myslel. Možná byste si měli promluvit o tom, jak moc škodlivé je chránit své děti. Kdybyste jí konečně přestala lhát a trochu s ní komunikovala, měly byste možná lepší vztah,"rýpla jsem si do ní. Nemohla jsem si pomoct. Co se týče vztahu rodič-dítě, jsem trochu citlivější. „Já rozhodně nechci být ta, kdo jí bude něco takového vysvětlovat." Sklonila jsem zbraň, vytáhla z ní zásobník a kulku, která byla v hlavni.
„Co to děláš?" zeptal se znepokojivě Damon.
„Nebudu na ni mířit. Stačí, že si hraju na schovávanou s upíry, nechci si na ni hrát i s policajty. Můj život nestál za nic. A jestli si je vážně natolik jistá, že mi ho chce ukončit, ať to udělá." Viděla jsem jí na očích, jak se pere sama se sebou. Nesklonila zbraň, ale když ke mně Damon začal couvat, pořád na nás jenom zírala a nic neudělala. Shodila jsem zbraň na zem, popadla Damona za ruku a rychle začala couvat z jejich dohledu. „Varuj Stefana," nařídila jsem mu, sotva jsme se dostali co nejdál, a sama jsem vytáhla svůj mobil.
„Máme problém," řekl do telefonu ve stejné chvíli, kdy se z mého ozvalo „Je noc. A já v noci spím, Nath!"
„Jo, taky jsem už málem spala. Navždy. Díky tvé mámě."
„Kdybychom je zabili, asi bych ti nevolal," vztekal se. V mém telefonu bylo ticho.
„Cože?" zeptala se opatrně Care.
„Zjistila, že Stefan a Damon jsou upíři. Počkali si na nás, když jsme šli s Damonem z Grillu."
„Je v pořádku?" zeptala se vyděšeně. „A vy?" dodala vzápětí.
„Jo, neboj se, nikdo nikomu neublížil. Jenom jsem chtěla, ať jsi na to připravena. O tobě nejspíš nemá ani tušení. Nevěděla ani o mně," uklidňovala jsem ji.
„Nevěděla? Už ví?"
„Jo, nejspíš už jí to došlo. Zbytek necháme na zítra, zrovna teď se snažíme dostat co nejrychleji domů."
„Jasně," zamumlala ospale. „Kdybyste na ni znovu narazili, řekni jí, že jestli vám ublíží, v životě s ní nepromluvím."
„Vlastně jsem se z toho vykecala právě díky tobě." Chtěla jsem mluvit ještě dál, ale Damon mi vytrhl mobil z ruky, rozloučil se s Care a strčil si ho do kapsy.
„Zpomaluješ, když mluvíš, a zrovna teď to není moc dobré."
„Nezpomaluju, když mluvím," bránila jsem se. „A dej mi mobil."
„Zlato, ztichni!" Poslechla jsem ho a promluvila jsem, až jsme doběhli k domu.
„Ještě jednou mi řekneš, ať ztichnu, a dostaneš!"
„Jsem rád, že jsi sama sebou, i když ti jde o zadek," usmál se na mě potěšeně.
„Kdyby mi šlo o zadek, tak jsem sakra rozrušená. Mám svůj zadek docela ráda."
„Mně se taky líbí," souhlasil a položil mi na něj ruku. Ještě než jsme vůbec stihli vejít na schody, dveře se rychle otevřely a Stefan se rozhlédl okolo, jestli jsme sami.
„Utekli jsme jim. Doslova," uklidnil ho Damon.
Došli jsme do obýváku a těsně před tím, než jsem si sedla na pohovku, mě zastavil Elenin unavený hlas.
„Nezasedni mě."
„Sakra! Zrovna dneska mě takhle děsit," sykla jsem.
„Promiň. Jste v pohodě?"
„Jo, bez úhony, suň se!" nakázala jsem jí. Chápu, že je nejspíše právě vzbuzená, ale já taky neměla nejlehčí den. Sprostě jsem jí vzala kousek deky a lehla si naproti ní. Oči se nám zavíraly nejspíš společně. Slyšela jsem, jak se Stefan ptal, co přesně se teda stalo, a Elena občas nespokojeně zabručela. Pak jsem si uvědomovala jenom útržky rozhovorů, než mě probudili.
„Jsi spát," domlouval mi Damon.
„Hm," zamručela jsem souhlasně. Zasmál se. „Sama?" nelíbilo se mi.
„Zatím. Protože když se nevyspíš, budeš protivná."
„Jsi milý. Chci pusu a pak možná půjdu," škemrala jsem. Jednu jsem dostala. Na tvář. Podezřívavě jsem otevřela jedno oko a uviděla nad sebou rozespale vysmátou Elenu. „Tohle bylo podlé," zamručela jsem a pomalu se postavila. Připadala jsem si jak chromá. Opírala jsem se o Elenu a ta se opírala o mě. Vypadaly jsme báječně. A sotva jsem došla do pokoje, pleskla jsem sebou na postel.
Když jsem se probudila podruhé, znovu to měl na svědomí můj milovaný muž.
„Už jste to dořešili?" zamumlala jsem.
„Ne," odpověděl popravdě a lehnul si co nejblíže ke mně.
„Tohle je asi velký problém, že?"
„Nevím. Možná. Liz vypadala docela vyděšená z toho, že by nás měla doopravdy zabít. Krom toho jsi ji ještě více vystrašila, když jsi se vytasila s Caroline," zasmál se.
„Byla to jediné, co mě napadlo," přiznala jsem. „Nevím, jestli bychom se odtamtud dostali bez úhony."
„My se z toho přece vždycky dostaneme bez úhony," povzbuzoval mě.
„No, tak hlavně aby to věděla i šerifka," neodpustila jsem si.
„Pesimistko!"
Jo, byla jsem pesimistka. Ale zrovna v tuhle chvíli jsem na to snad měla právo.
předchozí kapitoladalší kapitola
Přidat komentář
Komentáře
1
2) Damonika (17.02.2012 13:11)
perfektné! Damon je zlatý 
som zvedavá ako to vyriešia, trošku ľutujem Caroline
1) LidkaH (17.02.2012 12:35)
A sakra!!!! - tahle veta do uplne vystihuje. jsem zvedava na dalsi prubeh deje. skvela kapitolka!
6) Ajjinka (03.03.2012 10:53)
Ty vado... tak to bylo hustý!
Jsem fakt ráda, že Nath dokázala pohotově zareagovat, i když tím prozradila, kdo vlastně je 
Kdyby tak ještě věděla, že její dcera... ehm, ehm 
Ale doufám, že ne 
Říkala jsem si, že to nemůže dopadnout dobře, protože šerifka je vždycky taková... že nevím, co od ní čekat
Muselo to být pořádný překvapení
Bude z toho ještě něco? Bojím se, že jo