Sekce

• Titulní strana
• O webu
• Jak na to?
• Soutěže
• Sci-fi a Fantasy
• Thriller a Horor
• Romance
• Komedie
• Ostatní
• Poezie
• Fanfiction
• Profily autorů
• Recenze
• Zpovědnice

Další odkazy

• Série
• Diskusní fórum
• Stmívání FF

• 

Facebook

Anketa

Návrh soutěže: Měli byste zájem zúčastnit se spoluautorských povídek s pisateli ze stránek OurStories?

Ano (105) Ne (90)

Celkem hlasů: 195

02.01.2012 [10:30], Ree, ze série Zatraceně!, komentováno 10×, zobrazeno 518×

„Budeš se se mnou muset otravovat déle, než jsi počítal,“ konstatovala jsem, když jsme se konečně dostali do pokoje.

„Nevadí, začnu pít,“ pokrčil ledabyle rameny.

„To už děláš, zlato,“ upozornila jsem ho, vzala jsem ze skříní nové oblečení a svlíkla se do spodního prádla. Tričko jsem nakonec zmuchlala do kuličky a mrskla jím na postel. To si rozhodně schovávat nebudu.

„Hej!“ Chytil mě za ruku, a když jsem se na něho otočila, mračil se. „Co je?“

„Nic,“ zavrtěla jsem hlavou a usmála se.

„Nehraj si na hrdinku.“ Překvapeně jsem zamrkala a potom jsem svěsila ramena.

„Musím.“

„Proč?“ nechápal.

„Nech to být,“ snažila jsem se vymluvit, ale nepustil mě.

„Nathalie!“

„Fajn!“ rezignovala jsem naštvaně. „Hraju si na hrdinku. Protože mi to pomáhá moc nemyslet na to, co se děje. Protože se tím udržuju v relativní pohodě. Protože jenom díky tomu tady teď nesedím a nehroutím se z toho. Takže promiň, jestli ti to vadí, ale budu si na ni hrát dál.“ Na patě jsem se otočila a odešla jsem do koupelny.

Že jsem se nezamkla, mi došlo, až když jsem seděla u napouštějící se vany a otevřely se dveře.

„Nech to být,“ prosila jsem otráveně.

„Mlčím,“ bránil se a zvedl mě ze země. Přitáhnul si mě k sobě a důkladně mě políbil.

„Potřebuju vanu,“ zakňučela jsem protestně. Moc dobře jsem věděla, jak to skončí.

„Nikdo neříká, že si ji nemůžeš dát,“ mrknul na mě a sundal si tričko.

„Tak fajn,“ souhlasila jsem spokojeně. „Hm, hele, když jsi upír, máš smysly zesílené, že?“

„Hm,“ souhlasil spokojeně a nosem mi bloudil po krku.

„Takže je kůže citlivější?“ zkusila jsem to. Zamyšleně zvednul hlavu a podíval se na mě.

„Nejspíš.“

„Aha? Hm… Takže bychom to mohli vyzkoušet?“

„Žádná vana?“ Zklamaně jsem se podívala vedle sebe a nakonec jsem zavrtěla hlavou.

„Žádná vana,“ zopakovala jsem.

„Tak fajn,“ usmál se a přišoupl se ke mně. Přejel mi prsty přes podprsenku a usmál se. „Je to citlivější?“

„Trochu. Možná kdybys přejížděl přes holou kůži…“ Splnil mi to. A splnil mi i ostatní přání.

 

Upírský sex byl sakra lepší než ten lidský. Alespoň já si ho sakra užila. Takže jsem se budila moc spokojená.

„Vstávej,“ ozvalo se vedle mě.

„Co tady chceš?“ zakňučela jsem.

„Bylo rozhodnuto, že si výjimečně zasloužíš být probuzena mile, tak vyslali mě,“ zasmál se Jer.

„Tys mě vzbudil?“ Nějak jsem si nevšimla, že by to bylo cizím zaviněním.

„Nestihl jsem to,“ přiznal. „Ale určitě bych tě probudil hezky.“

„Jo, pro mě, nebo pro tebe?“ ušklíbla jsem se. „A proč že jsi mě to měl vůbec probudit?“

„Prý se máš upravit. Přijde Bonnie.“

„Já ji nechci sbalit,“ zakňučela jsem.

„Ne? A my mysleli, že jo!“ Dostal polštářem přes obličej.

„Proč sem vůbec Bonnie dorazí? A co s tím mám společného já?“

„Já myslel, že upírům to myslí rychleji.“

„Přestaň držkovat a vyklop to.“ Vyplázl na mě jazyk a uvelebil se vedle mě.

„Říkali jsme si, že když tak ráda pracuješ, určitě budeš chtít chodit ven, i když svítí slunce.“

„Slunce!“ vyhrkla jsem překvapeně a podívala se k oknu. Závěsy byly zatažené. Alespoň že někomu dochází, co všechno upírství obnáší. „Trochu jsem na něj zapomněla.“

„To vidím,“ konstatoval.

„Tak já jdu do sprchy, abych se trochu zkulturnila, než přijde. Nebudu ti přece dělat ostudu.“

„Už je pozdě,“ houknul, když jsem zavírala dveře.

Tentokrát mu na tváři přistál zmuchlaný ručník.

 

„Jsem tady,“ zahulákala jsem, když jsem seběhla schody. „Čistá, krásná, úžasná a sršící vtipem.“

„To slyšíme,“ ozvalo se z obýváku. Na to nemohl odpovídat nikdo jiný než Damon. Lehce rozjařeně jsem doskákala až ke dveřím a tam si založila ruce na prsou.

„Jsi drzý. Což sice není novinka, ale jednou si to můžeš odpustit,“ nadzvedla jsem obočí a rozešla se k němu. I ta hraná naštvanost mě přešla okamžitě a vystřídala ji nehraná bolest. „Do pytle!“ zaklela jsem a udělala jsem krok zpátky. „Kruci!“

„Co je?“ přiletěla z kuchyně vyděšená Elena.

„Slunce,“ řekl Damon a zatahoval závěsy. „Promiň.“

„To je dobrý,“ sykla jsem a dívala se na už vyléčenou ruku. „Kdy že to má Bonnie přijít? Ráda bych už byla imunní.“

„Za chvíli tady bude,“ usmála se Elena a vrátila se zpátky.

„Doufám, že si pohne,“ špitla jsem si pro sebe, a když jsem se tentokrát vydala k Damonovi, pečlivě jsem pozorovala, jestli tam neprosvítá kousek slunce. Svalila jsem se mu do klína a kašlala na jeho překvapený obličej. „Chci odškodné,“ pokrčila jsem rameny.

„Odškodné?“ zopakoval nevěřícně.

„Málem jsem uhořela.“

„Protože nedáváš pozor na to, kam šlapeš.“

„Protože mě nenapadlo, že mě chceš upálit,“ nedala jsem se. „Čarodějné procesy jsou už dávno pryč.“

„Občas uvažuju, že by bylo fajn je vrátit,“ zauvažoval. Dotčeně jsem ho plácla po rameni a postavila se.

„Jsi sprostý!“ Zazubil se na mě a chytil mě za ruce. „Nesnaž se!“

„Tak ne,“ odpověděl ledabyle a pustil mě. Odfrkla jsem si.

„Nath?“ zavolala na mě Elena. Sekundu na to jsem stála před ní a smála se jejímu vyděšenému výrazu.

„Po té přeměně si začínáš vyskakovat,“ zavrtěla nevěřícně hlavou.

„Po přeměně?“ zeptal se nevěřícně Stefan. „Zaspala jsi dobu, lásko.“

„Proč se všichni učíte o chování od Damona?!“

„Jo!“ přisadil si. „Já k tomu přidám alespoň sexy pohled, co ty, Stefane?“

„Mozek,“ odpověděl mu a odešel. S Elenou jsme vyprskly smíchy.

„Promiň, ale dostal tě.“ Byla jsem škodolibá, ale měla jsem z toho radost. „A co že jsi po mně vlastně chtěla?“ otočila jsem se na culící se Elenu. Pootevřela pusu a podívala se ke stropu.

„To kdybych věděla.“ Našpulila pusu a snažila se vzpomenout si. Očividně se jí to nedařilo.

„Tak až budeš zase na příjmu, dej vědět.“ Otočila jsem se, obešla jsem Damona a po cestě do obýváku jsem zase poskakovala.

A poskakovala jsem až ke dveřím, když se na ně ozvalo zaklepání.

„Bonnie,“ vyhrkla jsem, sotva jsem otevřela. Ale nestála tam Bonnie.

„To jsem tak opálená?“ zeptala se Jenna se smíchem.

„Co tady děláte?“ Musela jsem vypadat stejně zmateně, jak jsem se cítila.

„Tomu říkám uvítání. Dneska jsme přece měli přijet,“ vysvětlovala mi vyčítavě.

„Už?“ zeptala jsem se ne zrovna nadšeně.

„Tak promiň?“ zkusil to Rick. „Tak my pojedeme zpátky,“ navrhl a sehnul se pro tašku. Chtěla jsem ho rychle zastavit, ale něco jiného zastavilo mě. Nikdy jsem netušila, že přes ty stromy před domem dopadají sluneční paprsky až ke dveřím, ale teď mě zasáhly přímo do předloktí. Jako bych toho ještě neměla dost.

„Do hajzlu!“ zaklela jsem a schovala se do stínu.

„Co jsi zase provedla?“ křikla Elena pobaveně.

„Odkdy to slunce svítí až ke dveřím?“ sykla jsem. Na ruce jsem už nic neměla, ale ta bolest pořád odeznívala. Jenna na mě nechápavě zírala, v tom Rickově pohledu zase náznak pochopení byl.

„Nath?“ oslovil mě obezřetně. Svěsila jsem ramena a rukou je vyzvala, ať jdou dál. Tašky si nechali u dveří a vešli do obýváku.

„Máte tady trochu tmu,“ konstatovala Jenna. „A kde je Leslie?“ Pořád jí to nedocházelo. Na rozdíl od jejího manžela.

„Jak?“ zeptal se a naštvaně se otočil na Damona.

„Na mě se nedívej,“ bránil se.

„Co se děje?“ Jenna byla mimo. Nepohybovala se v tomhle světě tak dlouho, aby jí to všechno docházelo. A hlavně, i když o nás věděla, pořád jsme ji do ničeho takového nezatahovali, pokud to nebylo nutné.

„Sedni si,“ vyzvala jsem ji a sama jsem se posadila vedle Eleny.

„Děsíš mě.“ A to jsem ještě nic neřekla.

„Grayson je zase ve městě,“ začala jsem. Otráveně se opřela a vydechla.

„Já věděla, že na té dovolené máme zůstat déle.“

„To není konec příběhu. Přijel, aby nás ochránil,“ naznačila jsem ve vzduchu uvozovky, „před upírem, kterému zabil přítelkyni a který teď šel po nás. Oko za oko, že?“ Napjatě čekala, až budu pokračovat. „No, nepovedlo se mu to,“ rozhodila jsem rukama a vstala jsem.

„Jak nepovedlo?“ ptala se obezřetně. Neměla jsem se k odpovědi, ale Rick si všechno poskládal dohromady.

„Je z tebe upír.“ Tu skutečnost už jenom konstatoval. Otočila jsem se na něj a váhavě jsem přikývla.

„Cože?“ zasmála se hystericky Jenna. „To ne!“

„Jsem upír,“ potvrdila jsem to i nahlas. Zakryla si překvapeně otevřenou pusu a v očích se jí objevilo tolik lítosti, kolik jsem u nikoho v životě neviděla.

„Zlatíčko,“ zašeptala a vyskočila do stoje, aby mě mohla obejmout. „To je hrozné.“

„Jo,“ souhlasila jsem a ruce jsem nechala viset podél těla. „Ale kdybys byla tak hodná a pustila mě…“ Tentokrát jí to došlo. Odskočila ode mě tak rychle, až mě donutila se pousmát.

„Je v pohodě,“ hlásil Jeremy. „Sotva vstala, lítá tady jak šílená. Řekl bych, že si to užívá.“ Donutila jsem se odsouhlasit mu to a střelila jsem pohledem k Damonovi. Ten se netvářil tak uvolněně jako ostatní.

„Nech to být,“ špitla jsem, takže to slyšel jenom on. A Stefan. Ten nás chvíli pozorně sledoval a nejspíš mu po chvíli došlo, že tak ideální to zrovna není.

 

Na Bonnie jsme čekali trochu déle, než jsme měli. Leslie už byl vzhůru, najezená a první půl hodiny se od rodičů skoro nehnula. Maximálně proto, aby jim donesla hračky. Měli jich plný klín.

Potom se ozval rozjařený hlas a naprosto přesně jsem poznala Caroline.

„Jsme tady!“ Ani se nesnažila klepat. „Jenno, Ricku, ahoj!“ Bonnie, která šla v jejím závěsu, její nadšení nesdílela. Naopak, zastavila se hned ve dveřích a skenovala pohledem celou místnost.

„Můžeme to udělat někde, kde je méně lidí?“ zeptala se odměřeným tónem.

„V kuchyni?“ navrhla jsem. Otočila se na patě a odešla. Překvapeně jsem se podívala na Care a ta bezmocně pokrčila rameny.

„Je naštvaná.“

„To jsem si všimla,“ zamumlala jsem a odešla jsem za ní. Na stole měla položenou knihu a zamračeně se opírala o linku. „Co je?“

„Máš prsten?“ zeptala se tvrdě.

„Mám náramek.“

„Tak mi ho dej, ať už to máme za sebou.“ Podala jsem jí ho, ale než začala číst, musela jsem se zeptat. „Co tě štve?“

„Promiň, že nejsem nadšená dalším upírem ve městě.“

„Promiň, že jsem nechtěla zemřít,“ vrátila jsem jí stejným tónem. „Víš, že bych nikomu neublížila.“

„Kdybych měla věřit upírům, byla bych na tom už vážně špatně.“

„Tak proč jsi tady?“ zeptala jsem se naštvaně.

„Co?“

„Proč jsi tady, když to stejně nechceš udělat?“

„Protože mě o to Jeremy poprosil.“

„Tak to nedělej,“ rozhodila jsem rukama. Překvapeně na mě zírala. „Nechci, abys to dělala proto, že máš dojem, že musíš. Chci, abys to udělala proto, že to sama chceš.“

„Vážně?“

„Jo. Ale nejdřív se tě chci na něco zeptat. Proč upíry tak nesnášíš?“

„Ubližují lidem.“

„Jo, to chápu, ale proč nesnášíš zdejší upíry? Já vím, všichni někdy někoho zabili, ale od té doby, co jsou tady, jich taky hodně zachránili,“ bránila jsem je.

„Kdyby sem nepřijeli, nemuseli by nikoho zachraňovat, všechno začalo, až jimi,“ nedala se.

„Vážně? Jenže hodně věcí by se stalo i tak. Elena by při té bouračce zemřela a Jeremy by zůstal sám. A kdyby nezemřela, pořád by po ní šli upíři. Pořád by po ní šel Klaus. Možná bychom ho nemohli zabít, kdyby tady nebyli oni. A já už bych byla pár let mrtvá. Nejspíš bychom nikdy nezjistili, že je táta naživu. Vůbec nevíš, co by se stalo, kdyby sem nepřijeli.“ Vzdorovitě na mě hleděla, ale v očích už měla pochybnosti. „Chápu, že se ti nelíbí město plné upírů, ale nebude to tak nadlouho. Odstěhujeme se.“

„Cože?“ ozvala se Care z obýváku. Nevěnovala jsem jí pozornost.

„Jsou tady už moc dlouho. A to, že nestárnou, začne být brzo někomu podezřelé. Nemůžeme tady být na věky. Takže tahle starost ti odpadne.“

„To je fajn,“ špitla potichu.

„Promiň, že jsme tě sem tahali,“ omluvila jsem se a chtěla jsem odejít.

„Počkej!“ zadržela mě, a když jsem se otočila, povzdechla si.

Vzala ze stolu můj náramek a knihu a začala číst.

Ree

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

 

Opište tento text:

Komentáře

1

1