BEZ HRANIC - náš online šuplík
Ze života středoškolské osmnáctky - 11. kapitola
Sekce
Anketa
19.12.2011 [15:45], Nikol18, ze série Ze života středoškolské osmnáctky, komentováno 10×, zobrazeno 342×
V L.A. to není stejný jako ve Vegas, kámo.
Věnováno: Annie, domča, Fanny, incompertus, LidkaH a leelee. Tisíceré díky za Vaše krásné ohlasy. Nikol18
Další kapitolka tu, snad se Vám bude líbit. Když to jde, podaří se mi ji napsat za dva dny, ale to musím mít naprostý klid a nesmí mě nikdo rušit, většinou o víkendu to je nejlepší, ale s nadcházejícími Vánocemi by se to mohlo dařit lépe, sice půjdu mezi svátky do práce, ale ne tolik, abych nemohla psát.
S dalším dílem se pokusím pospíšit si, zatím přeju hezké čtení u 11. kapitoly a budu moc ráda za Vaše komentáře, které mě vždy potěší.
Na konci zase nějaké fotky, nemůžu bez toho být a pár slov, které, pokud se Vám bude chtít, si můžetě přečíst.
A ještě, v minulé kapitole jsem se ptala, jestli si nevzpomente na jméno seriálu, ve kterém figurovala střední Johna Marshalla v L.A. Odpověd je zcela nečekaná. Pokud si pamatujete na drobnou blondýnku s dřevěným kůlem, která zabíjela upíry a jedno nebo dokonce dva milovala, jste doma. Buffy, vítej zase mezi námi.
Vaše Nikol18
11. kapitola
Mission Hills, nejzápadnější čtvrt druhého největšího města USA, L.A., byla jednou ze čtyř čtvrtí, která obklopovala město San Fernando, a právě tuto čtvrt zvolil Tom jako svoje nové bydliště. Jeho a jeho syna Davida, který seděl na místě spolujezdce a beze slov hleděl z okna na ubíhající krajinu už čtyři hodiny. Od malé roztržky u školy žádný z nich nepromluvil.
Tom se každou chvíli snažil něco říct, ale jen otevřel ústa, ale hned je zase zavřel, protože věděl, že by to stejně nemělo smysl. David byl tvrdohlavý po své matce, tomu nemohl odepřít, možná právě to bylo důvodem, proč se nakonec rozhodli, že se rozvedou.
I když se Tom hodně rozčiloval kvůli návratu do bývalého bydliště, dávno už nebyl na vyšší pozici, jako před lety, která mu dovolovala odmítat úkoly. V současnosti byl pouze pouhým detektivem a musel se řídit rozkazy svých nadřízených, přestože jasně řekl, že na případu Slušného Johna bude spolupracovat výhradně v Las Vegas. Poznal však, že John Whedon tvrdě bojoval za to, aby se do L.A. nemusel po tolika letech vracet, přesto nemohl odmlouvat zase on své nadřízené, přestože to byla jeho bývalá manželka. Někdy přemýšlel o tom, že jejich oddělení je pouze něčí hloupý vtip.
Rose Wentzová byla jeho nadřízená, stejně jako Johna Whedona. Tom si ji oblíbil. Byla rázná a nenechala si do ničeho mluvit, pokaždé, když někdo z nadřízených z prokuratury se jim snažili sebrat případ a předat ho FBI, byla tu ona, aby tomu zabránila. Tom jí dokonce radil, jak se tomu předání vyhnout. Znal svou bývalou organizaci velmi dobře, tak dobře, že byl rád, že získal alespoň post detektiva, ne dopraváka nebo hůř, pěšáka na ulici.
Přesto nebyl ten typ, že by si vše nechal líbit, zažil toho za svoji kariéru u tajných služeb mnohem více než všichni jeho spolupracovníci či nadřízení dohromady, ale byl vděčný za to, že vůbec mohl zůstat ve svém oboru, v němž byl dobrý, alespoň v něčem, protože v osobním životě se mu moc nedařilo. Rozvod, vychovávání syna, který ho nenáviděl.
Nesl velmi těžce, že se po tolika letech musel vrátit do L.A., ze kterého tak zbaběle utekl, když ho jeho bývalá vyhnala s tím, že s policajtem už nechce mít nic společného, že je na vychování dětí sama, možná v tom hrálo roli i náboženství. Na to se ale Tom nechtěl vymlouvat. Až po letech uznal svoji chybu, ale v té době byl přesvědčen o něčem jiném, proto zabojoval, aby dostal do péče alespoň jedno z dvojčat. Byl to těžký boj, ale nakonec získal Davida a rozhodl se, že se do L.A. už nikdy nevrátí a před synem nikdy netajil, že se s matkou rozvedl, jediné, co mu nikdy neřekl, bylo to, že má sestru. Dvojvaječné dvojče, které zůstalo s matkou.
Nikdy si nepřestal vyčítat, že svoji malou holčičku nikdy nenavštívil, přesto jí každý rok, na narozeniny posílal dárek a přání, na které mu nikdy neodpověděla, nevěděl, jestli nechtěla, nebo jestli jí to matka zakázala. Přesto neměl odvahu to zjistit a dál neodbytně posílal tajně přání, aby o tom David nevěděl a celé dny po narozeninách hlídal poštu, jestli mu jeho malá holčička nenapsala, ale každý rok zažil opakované zklamání.
„Už budeme na místě,“ oznámil synovi, aby už konečně prolomil zlověstné ticho a vrátil se do současnosti, nechtěl se minulostí příliš zaobírat, nebyl tu kvůli ní, nýbrž kvůli práci.
„Hm,“ broukl David a dál se díval z okýnka. Míjeli řadu ulic, na nichž byly domy postavené v řadách naproti sobě stejně jako ve Vegas, jen tu bylo více zeleně, ale čím dále jeli, tím se zeleň vytrácela, stejně jako ve městě hazardu.
Tom zahnul z ulice Rinaldi ne méně významnou ulici Midwood, ze které po pravé straně vycházely odbočky do stejně nudných ulic s domy naproti sobě. David si povzdychl, ale nic neřekl, byl na tyhle neosobní ulice zvyklý. Maličké čtvrti, které se snažily ignorovat okolní dění a myslely si, že jsou samostatné.
Velký bazén po levé straně patřil k lépe vyhlížejícímu domu, kam stejně nezahýbali, jen projeli okolo, aby se dostali k pár set metrů vzdálené poslední odbočce do leva na Viewrigde Line, v níž se dostali až na konec. Ulice byla slepá. Končila pár parkovacími místy, před nimiž nebylo nic než jen vyprahlá louka, brázděná pár prašnými cestami, a táhla se pár set metrů dozadu, kde na ni navazovalo pár průmyslových budov.
„Zapadákov,“ pronesl David nezúčastněně a vystoupil z klimatizovaného auta, kde ho okamžitě do tváře uhodil horký vzduch, který se tetelil nad asfaltem a uschlou trávou.
„Nejlepší místo,“ odpověděl mu Tom, když zamykal autu. Došel ke korbě odkud vzal krabici a vrazil ji Davidovi do náručí. „Moc se neškleb, nečekej luxus, jsem tu za prací, ne na rekreaci.“
„To mi došlo,“ odsekl David a čekal, až otec vezme taktéž jednu krabici a ukáže mu směr, ke kterému domu se má vydat. Samozřejmě to byl ten poslední, naproti kterému jiný nestál. Bílý jednopodlažní domek se zřejmě plochou střechou.
„Jak kouzelné,“ pitvořil se mladík, když se plahočil za otcem po pár schodech k otlučeným a oškrábaným dveřím.
„Tohle je luxus oproti některým domům, kde jsem bydlel,“ zavrčel Tom a zpod rohožky vytáhl klíč, kterým odemknul dům, ze kterého se vyvalil nevětraný vzduch.
„Tohle zařídit muselo trvat více než sotva pár hodin, když to víš teprve od rána,“ nedal se David a vešel za otcem do domu.
„To ti může být jedno, buď rád, že máš kde spát,“ odsekl detektiv a zavřel za synem dveře, které nepříjemně zaskřípaly.
„Hm, staromládenecký bejvák,“ pronesl David, když se dostal do jídelny, který byl spojená s kuchyní a obývacím pokojem. Celý dům nebyl nic moc velký, ale pořád větší než ten jejich dvojpokoják ve Vegas, kde otec spal na gauči v obýváku, který sloužil jako téměř všechny místnosti domu.
„Každej máme svůj pokoj, tak si nestěžuj.“ Tom položil krabici ke stěně obkládané světlým dřevem od podlahy ke stropu. Zahleděl se na strop, který byl obložen podobně, téměř si připadal jako na hausbotu, ve kterém bydlel, když byl nasazen na jeden případ na Mississippi.
Otočil se kolem své osy, aby se ujistil, že tenhle dům stojí na pevné půdě ve vyprahlé části Kalifornie.
„Jdu si vybrat pokoj,“ houknul David a položil krabici na podlahu. Zmizel v prvních dveřích, ze který vzápětí zase vylezl. „Na záchodě bydlet nebudu,“ zašklebil se a vešel do dalších, „dokonce ani v koupelně,“ a vyzkoušel třetí. Tom postával na místě. Ve flanelové košili mu začalo být horko, sundal ji a odhodil na ošoupaný gauč. Zůstal stát na místě jen v zašedlém triku, na kterém se mu rýsovaly v podpaží propocené kruhy. Tiše si povzdychl, ještě chvíli vyčkával, ale když David nevyšel, vydal se vyzkoušet kuchyň, potřeboval se něčeho nutně napít, byl z cesty vyprahlý a na pivo bylo ještě brzy.
Prohledal pár skříněk, než se mu zdařilo najít relativně čistou skleničku, do které z kohoutku napustil vodu, ale prvně ji musel nechat odtéct, John tvrdil, že pár měsíců dům nikdo neužíval, takže bude trvat než jej trochu zprovozní. Tom ve skrytu duše doufal, že do L.A. pošlou někoho jiného. Zpočátku myslel, že Johna, ale na něho byl ten vrah příliš fixovaný, z jeho jména si vytvořil přezdívku, jak mu jeho bývalý žák oznámil, než vyrazil do filmového města, které bylo bydlištěm to sériového vraha, nebo v to alespoň doufal.
Tomovi stále nešlo na mysl, proč právě John Whedon, proč vrah právě mu oznamoval přesné informace o obětech svých činů, ale naprosto chápal, proč to John nemohl nikomu říct, Rose ho z toho případu mohla stáhnout, jenže jedině John mohl přijít na to, proč Slušný John dělá to, co dělá.
„Super výhledy, na suchej strom nebo vyschlou trávu, kterej chceš?“ zeptal se David, když se k němu otec otočil se sklenicí studené, čisté, vody.
„Nechám to na tobě,“ řekla Tom bez zájmu a dál se zaobíral případem.
„Raději tu vyschlou planinu,“ oznámil a vyrazil z hlavních dveří pro další věci.
Ztichlým domem se rozeznělo zvonění mobilu, které Tom zprvu ignoroval než mu došlo, že je jeho. Sáhl do kapsy riflí a zvednul hovor.
„Johne?“
„Nazdar Tome, už jste dorazili?“
„Samozřejmě,“ pronesl detektiv a zády se opřel o linku, aby měl výhled na vyprahlou louku.
„Zítra by ti měli dovézt zbytek věcí z bytu,“ oznámil John, než se odmlčel.
„Věci k případu?“ zeptal se Tom.
„Přivezou to společně se tvými věcmi. Všechno máš uložené v počítači. Včetně naskenovaných dopisů, co mi Slušný John poslal osobně.“ John Whedon poslední slovo odpudlivě vyprskl a Tom slyšel v pozadí pár peprných nadávek, když jeho žák odtáhl mobil od ucha, aby si ponadával.
„Hlavně to neříkej Rose,“ poprosil ho slušně, přestože Tom byl jen detektiv prvního stupně a on druhého, ale on byl jeho učitel, měl ho v náležité úctě.
„Jako za to, že jsi mě nechal poslat do L.A. přes moji důraznou žádost,“ dobíral si ho Tom.
„Bránil jsem tě, ale Rose mi to oznámila jako samozřejmost, ale ty jsi tam užitečnější než Tod, ten v tom případu plave už pár měsíců. Sám má malou dcerou.“ Tom si promnul kořen nosu a odtáhl mluvítko od úst, otočil se ke dveřím, kterými vcházel David, jež si ho měřil odměřeným pohledem.
„Jdu si vybalit,“ oznámil a zmizel ve čtvrtých dveřích.
„Hele, Tome, nikdo neřekl, že se s ní musíš setkat, dělej svoji práci a zapomeneš kde seš,“ povzbuzoval ho John.
„Já bývalku neviděl víc jak šestnáct let, ty ji vídáš denně, to je rozdíl, Johne.“ Detektiv na druhé straně povzdychl.
„Musíme toho hazjla chytit, Tome. Prostě musíme, nemůžeme ho tu nechat běhat, aby zabil další dítě. Mstí se mi za něco, o čem vůbec nevím.“
„Tak to zjisti,“ odbyl ho Tom a už ten hovor chtěl mít za sebou.
„Co myslíš, že denně dělám? Hledám ho, ale ten chlap je tak pečlivej, jakoby znal naše kroky dřív než je uděláme.“
„Spíš zná naše postupy,“ uzemnil ho Tom a přešel do obývacího pokoje k oknu.
„Bývalý policajt to určitě není, takhle nikomu nemůže hrábnout,“ nedal se John.
„Kdo mluvil o policajtovi. Může to být voják, kterému hráblo i Iráku.“
„Tam určitě neznaj policejní postupy vyšetřování vraždy z Vegas.“
„To by ses divil, co se tam ty vojáci naučej, aby přežili.“ Přestože Tom v Iráku nebyl, znal dost vojáků, kteří se odtamtud vrátili živí. Nikdy nebyli takoví jako před odjezdem.
„Přesto si myslím, že to voják není, spíš hodně puntičkářskej chlap, co tím sleduje něco mnohem víc, ale furt nevím co, kdybych s ním mohl mluvit.“
„Zas tak blbej není,“ zkrotil ho Tom a vzhlížel ke dveřím, kam se uchýlil David. Nechtěl, aby ho poslouchal.
„Hele, budu muset končit, Tome, Rose dorazila s dalšíma věcma z laborky. Přihodím ti to do počítače. Zbytek, co by se našlo po cestě k tobě, ti pošlu mailem.“
„Poděkuj jí za mě,“ pronesl Tom kousavě.
„Samozřejmě že jí poděkuju, že se můžeš opalovat o pár set kiláků dál.“
„Lepší než honit pouliční zlodějíčky!“ slyšel z pozadí. Rose musela stát jen malý kousek od Johna.
„Asi tě slyší, šéfová!“ zavrčel John.
„Tak ať, teď je můj podřízený a bude mě poslouchat, stejně jako poslouchám já ty své,“ odsekla.
„Divím se, že už spolu nejste, tak dokonale se doplňujete,“ řekl Tom zcela vážně.
„Kdyby tě tak slyšela,“ zašeptal John.
„Tak mě zabije, já vím. Raději jdi, nebo tě pošlu do háje. Zítra ať tu jsou všechna dokumentace k případu a naše věci. Tohle nevypadá na pár týdnů.“
„Musíme to vyřešit do měsíce,“ zařval John do mobilu. Tom si ho překvapeně odtáhl od ucha. Přivřel oči a zašklebil se.
„Jasně,“ houkl a položil to. Tiše povzdychl.
„Kam půjdu do školy?“ David vycházel ze svého pokoje. Stále s naštvaným výrazem.
„Na Marhallovu střední, je odsud asi půl hodiny cesty.“
„Ve Vegas jsem to měl jednu zastávku.“
„Tady je to dál!“ zvýšil Tom hlas, až jeho syn ukročil. „Zvykni si,“ dokončil. Sbalil košili z křesla a vyšel z domu.
„Kam jdeš?“ vykřikl za ním David.
„Musím na místní stanici. Nikam nechoď!“ zavelel a zabouchl dveře. David zůstal stát jako opařený s pusou dokořán, i když se s otcem hádali docela často, nikdy nebyl takový.
Tušil předem, že tohle nebude jen tak obyčejný případ, už z toho popudu, že jeho matka pocházela z L.A., jeho otec se sem před lety přestěhoval z Kentucky, vzal si ji a měli spolu jeho a ani ne dva roky po jeho narození se rozvedli a jeho dostal otec do péče. Nikdy se po matce nesháněl, nechyběla mu, protože otec o ní nikdy moc nemluvil. Když byl malý, měl spoustu otcových kamarádek z práce, co se o malého Davida rády postaraly a dávaly mu to, co by mu měla správná matka dávat. Občas se však ale stalo, že mu trošku chyběla, hlavně když vídal jiné matky, jak chodí pro své syny a společně s jejich otci navštěvují jejich fotbalové či basketbalové zápasy. Tom McQuade nebyl ani na jediném, proto s tím David skončil a raději se věnoval posilování a tajným sledování detektivek a studiem oboru, který zbožňoval, i když ho od toho otec odrazoval. Zakázat mu to prostě nemohl, seč chtěl.
David se rozhodl, že si to tu prohlédne. Nechtěl zůstat v tom zatuchlém baráku ani minutu navíc. Z batohu, který měl ve škole ještě ve Vegas, vytáhl peněženku, strčil ji do kapsy u riflí, v jedné z krabic, co donesli, vyhrabal sluneční brýle a vyrazil na obchůzku nového domova. Klíč schoval v další kapse a počínajícím večeru se vydal na začátek ulice.
Při přijíždění si všimnul pár kluků, kteří se tam proháněli na skajtech. Kdysi taky jeden měl, ale přestalo ho to bavit, raději chodil s partou na noční toulky po městě hazardu, hledali vzrušení a napětí, nejlepší bylo, když je začali pronásledovat policajti a oni se rozprchli jako když do nich střelí. David dokázal běžet dlouho, nikdy ho nechytili, dokonce jim nedal příležitost, aby si ho prohlédli, takže otci se nic nedoneslo.
Ulice nebyl dlouhá, ale naprosto žalostně nudná. Jeden barák jako druhý. Připadalo mu, že z Vegas nevytáhl paty. Jen že se přestěhovali o pár bloků dál. Nic víc. Vzduch stejně teplý a suchý a většina zeleně se stejně nacházela v luxusnějších částech tohohle filmem nasáklém městě.
Na konci ulice, před odbočkou doprava, se proháněli tři kluci na skajtech a pokřikovali na sebe. David se k nim rozešel. Nějaké kontakty navazovat musel, nechtěl tu skejsnout na pár týdnů, aniž by si dvakrát do týdne nezašel do nějakého klubu shánět nějaký roštěnky.
„Nazdar,“ pozdravil trojici a s rukama vraženýma hluboko v kapsách k nim došel. Trojice kluků, jeden běloch s afroameričanem se k němu otočili a hvízdli na třetího, který měl hispánské rysy.
„Ses tu novej?“ zeptal se afroameričan a dupnul na konec skejtu, aby ho mohl za horní část lépe chytil.
„Před chvílí jsme dorazili,“ přikývnul.
„Neviděl jsem žádnou dodávku, že Chucku,“ kývnul afroameričan na bělocha a ten přikývnul.
„Já taky ne,“ přidal se hispánec.
„Nepotřebujem moc věcí,“ osvětlil jim David.
„Jsi tu jen s fotrem, že?“ zeptal se ho běloch. „Já jsem Chuck,“ natáhl k němu ruku. David mu ji vděčně stisknul.
„Přesně a já jsem David,“ představil se.
„Tohle je Rodrigo - “ ukázal na hispánce, „- a tohle je Sangay,“ představil i afroameričana. „Kam jdeš na školu?“ zeptal se Chuck, když si všichni čtyři šli sednout na lavičku u jedno z posledních domů.
„Na Marshallovu střední.“ Všichni tři se usmáli od ucha k uchu.
„Vítej v pekle na zemi,“ pronesl ironicky Rodrigo a roztáhl se.
„Proč?“
„Co proč? Odkud jsi?“ zeptal se Sangay a z kapsy vytáhl cigarety, nabídli Davidovi, ale ten odmítl.
„Z Vegas.“ Všichni tři zpozorněli.
„Budeš se toho muset hodně naučit, brácho,“ řekl zcela vážně Chuck a zapálil si cigaretu od Sangaye. Vydechl kouř a stal, aby si protáhl nohy. „Jak tak na tebe koukám,“ znovu si potáhl, „zřejmě jsi měl na škole nějaký to postavení, že?“ David k němu vzhlédl. Jeho krátké vlasy měl neupravené a vytahané oblečení dávalo jasně najevo, že je něco víc.
„Proč myslíš?“
„Na tohle má nos,“ žďuchnul ho do žeber Rodrigo. Zazubil se svým dokonalým chrupem a pohodil tmavě hnědými vlasy, které se mu vlnily kolem uší.
„Měl, že?“ nedal se Chuck. Vytáhl si kraťase, které mu klouzaly ke kolenům.
„Jo,“ přiznal David a nakonec přijal na půl vykouřenou cigaretu od Rodriga.
„Tak tady začneš od píky. V L.A. to není stejný jako ve Vegas, kámo. To si zapamatuj,“ instruoval ho Chuck. S rozkouřenou cigaretou naskočil na skatejt a začal se projížděl kolem obrubníku.
„Drž se nás a bude to pohoda,“ přihodil Sangay a rukou si prohrábl kratičké vlasy, které se mu kroutily těsně u lebky.
„Kolikátej ročník?“ zeptal se Chuck, když přijel až k nim.
„Čtvrtej,“ oznámil David a potáhl si z cigarety. Chvíli kouř nechal v plicích než ho vydechl a vytvořil jím kroužek. Líp se to dělalo z jointa.
„Tak to budem ve stejný třídě,“ plácnul ho přes záda Rodrigo.
„Sangay chodí do třeťáku a Chuck bude s náma,“ informoval ho dál hispánec.
„Alespoň někoho budu znát,“ zašeptal David, když típnul nedopalek o hranu lavičky.
Ještě nějakou dobu si povídali, trojice Davida zasvěcovala do tajů jejich školy, dokud je nevyrušilo projíždějící auto, ze kterého vykoukl Tom, křiknul na syna, aby šel domů. Ten se rozloučil s trojicí a dobíhal za autem až k jejich novému domu.
„Vypadá to, že tu zůstaneme déle,“ oznámil Tom, když zavřel domovní dveře. „Tahle policie je tak neschopná, že se divím, že to tu není už dávno vyrabované!“ rozčiloval se odhazoval hnědou koženou bundu na pohovku, jež měl navlečenou na flanelové košili. Nezdálo se to, ale když zapadlo slunce, začalo se ochlazovat. Stejně jako ve Vegas.
„Třeba to tu nebude tak marný,“ uznal David, když si vzpomněl na trojici. Měl štěstí, že mu seznamování nedělalo problémy. „Co bude k večeři?“ zeptal se, aby otce nedráždil.
„Skoč pro ni do auta.“ Tom mu hodil klíčky a sám si šel sednou na gauč před malou televizi, o níž pochyboval, že bude fungovat. Pořád si v hlavě přehrával rozhovor na stanici, policajti z L.A. byli úplně mimo. Ti vůbec netušili, kam se případ pohnul. Jen zaznamenali pohřešování malých děvčat, ale nějak to neřešili, nechávali to na policii z Vegas.
„Máme nějaké talíře?“ zeptal se David, když se vrátil s pizzou.
„Možná,“ houkl Tom a zašel za ním do kuchyně, kde v tichosti po večeři. Nádobí nechali na stole a šli si lehnout. Nezabývali se tím, jestli mají postele povlečení, prostě padli do peřin, co zůstali na postelích. Až podle času to tu trochu zařídí. Byli na to zvyklí, alespoň Tom, David si časem taky zvykne.
***
Ráno oba vstali časně, aby se mohli připravit. David zalezl do koupelny, kupodivu se mu v jedné z krabici podařilo najít osušku a sprchový gel, u něhož se tísnilo i tužidlo na vlasy. Všechno popadl a šel se zkulturnit.
Teprve venku se musel pochválit. Vypadal k sežrání, čas na honění roštěnek v nové škole, moc dobře věděl, že když na školu přijde někdo nový a ucházející jako on, s holkama se mu dveře netrhnou, ale Tom se jen zamračil, flanelovou košili vyměnil za zašedlé tričko.
„Ještě tohle…“ šeptal si pro sebe David a na ruku si navázal pár kožených šňůrek. Dlouho je nenosil, doufal, že se chytí.
„Jdeš do školy, ne na módní molo,“ zavrčel Tom a už vycházel z domu. David za ním přispěchal a zamknul. Klíč hodil otci přes auto a sedl si na místo spolujezdce.
„Učení si brát nebudeš?“
„Jdu tam první den, ne?“
„Maturita je za dveřmi.“
„Za tři měsíce a za tu dobu tu už nebudeme.“
„Tak hele,“ otočil se k němu Tom, zdvihl varovně ukazovák, „budeš se učit ať se ti to líbí nebo ne. Nebude z tebe nějakej povaleč, kterej si myslí, že může žít z podpory, ale takhle to nechodí. I když se ti to nezdá, tvoje matka se hodně zajímá o tvé vzdělání.“ David se k otci otočil s pusou dokořán, kterou rychle zavřel.
„To říkáš jenom proto, abych se snažil, protože oba víme, že tu někde bydlí.“
„Když myslíš,“ ukončil Tom a vyjel z parkovacího místa.
Celou cestu byli oba ticho. Byla to ta nejdelší půl hodina Davidova dosavadního života. Možná ještě horší než cesta z Vegas. Zmínka o matce ho zaskočila, zvláště když se o ní zmínil otec. Teprve až u Marshallovy střední Tom prolomil ticho.
„Jdu s tebou dovnitř, musím do kanceláře. Včera jsem jim volal.“ Vystoupil společně se synem a zamknul auto. Pár studentů, co šli okolo, se po nich otočilo a obdivovali auto, které zaparkovali naproti škole na pravé straně vozovky. Alespoň něco, co stálo za to. Auto od kriminálky bylo moderní a jeho černý vzhled mu dodával na tajemnosti a nebezpečnosti, ještě že majáky Tom nenechal na přístrojové desce.
„Neměli problém s mým přijetí?“ zeptal se David ironicky a trochu se natočil v bok, aby viděl na skupinku holek, které postávaly opodál a nespouštěly z něho oči. Mrknul na mě a vytáhl široký úsměv s krátkým zamávání ruky. Holky div nezačaly křičet, naštěstí se jen shlukly do kroužku a začaly štěbetat.
„Soustřeď se!“ drbnul do něj Tom a zamračil se, když si všiml co dělal.
„Ony si začaly,“ vymlouval se s pokrčenými rameny a lehce ublíženým pohledem, který na Toma nepůsobil.
„To zkoušej na mé kolegyně, ne na mě,“ zpražil ho a vyrazil ke vstupu do školy.
Davidovi neuniklo, že si jeho i otce prohlížejí studenti. Nasadil sebejistý pohled, usmál se a vyrazil za ním.
„Někdo novej,“ uslyšel za sebou. Kousek od vchodu postával hlouček kluků ve školních bundách pro fotbalisty. Jak nečekané. Dokonce i v L.A. byli tupí fotbalisti.
„Vsadím pětku na to, že ho dostane.“ David se zastavil a chtěl se k nim rozejít, zcela nezávazně se zeptat, co tím mysleli, ale otec ho popadl za paži a odtáhl do budovy, která měla být klimatizovaná, ale ani jeden větrák se nepohnul. Na zdi kousek ode dveří viselo upozornění, že klimatizace nefunguje, ale oprava byla už zařízena. David nad tím zakroutil hlavou. Marné sliby a srovnal krok s otcem, který ho táhl za sebou jako hadrovou panu.
„Já jdu, tati, vypadá to blbě, když mě táhneš,“ upozornil ho tiše a dostala se mu kýženému účinku. Třel si paži a o něco rychleji kráčel otci po boku.
„Kde je sakra ten sekretariát?“ ptal se Tom a rozhlížel se kolem se, ale nakonec to za něj vyřešil David. Přistoupil k osamělé holce u skříňky.
„Nazdar,“ pozdravil ji a počkal až zvedne hlavu. Sám nebyl vysoký, ale ona byla opravdu malá. Vypadala jako prvačka. Snědá kůže, dlouhé tmavě hnědé vlasy a výrazné oči.
„Ahoj,“ odpověděla mu a usmála širokým úsměvem.
„Hele, jsem tu novej a hledám sekretariát, mohla bys mi poradit?“ Dívka přikývla a zabouchla skříňku. David si ji lépe prohlédnul. Na sobě měla látkové kraťasy a volné tričko a kolem krku jí viselo nepřeberné množství korálkových náhrdelníků všemožných barev.
„S tátou?“ zahihňala se, když Davidův otec k nim měšťáckým způsobem dokráčel.
„Jo, a rád bych se ho už zbavil,“ pošeptal jí David a dívka se opět zakřenila. „Dovedeš nás tam?“ Dívka přikývla tak vehementně až se jí vlasy rozvlnily kolem rozzářeného obličeje.
„Pojďte za mnou. Do začátku hodiny to stihnu.“ David s Tomem se vydali za ní. Proplétala se davy studentů, kteří většinou směřovali pohled na Davida, ale v mnoha případech i na jeho otce. Tom byl oproti synovi vysoký a ramenatý, takže mezi studenty vynikal a byl jako pěst na oko a ten jeho měšťácký způsob chůze, který se nenosil ve Vegas ani v L.A. David nad tím tiše úpěl, ale musel dát otci zapravdu. Takhle by ho nikdo nemohl podezřívat, že je to policajt a ještě k tomu v utajení. Mohl tu chodit a lidi by si o něm stejně mysleli, že je to nějaký buran, i když někdy to bylo jako pěst na oko, což se otci neodvážil říct.
„Tady,“ ukázala drobná studentka na prosklené dveře. „Jo a jmenuju se Billie.“ Natáhla ruku, za kterou ji chytil Tom. Na chvíli se zarazila, když si všimla pohledu, který hodil otec po synovi, který se již sápal, aby jí potřásl.
„Moc děkujeme, Billie. Tady už to zvládneme.“ Billie se nervózně usmála a pustila Tomovu ruku.
„Tak se měj,“ zamávala Davidovi.
„Jsem David!“ křiknul za ní než zmizela za rohem.
„Na to zapomeň!“ uzemnil ho otec a strčil do pootevřených dveří sekretariát. Společně došli až k pultu za nímž postávala starší žena s brýlemi nasazenými na kořeni nosu.
„Přejete si?“ zeptala se ostře a David se uchechtnul, ale ona ho hned zpražila pohledem. Zatvářil se vážně a postavil se za otce.
„Včera jsem volal, kvůli synovi. McQuade, David McQuade.“ Lokty se opřel o pult a prsty na rukou proplet a čekal, až sekretářka najde informace v počítači.
„Pan Thomas McQuade?“ zeptala se sekretářka už o něco mileji.
„To jsem já,“ přisvědčil Tom a nahlédl přes pult.
„Běžně tohle neděláme, ale ředitel souhlasil a přijme vás.“
„Děkuji, madam,“ usmál se na ni Tom a David jenom protočil oči. Tohle moc dobře znal. Otec si zadělával na oblíbenosti. Co tím sledoval?
„Tamta kancelář,“ navigovala je sekretářka s mírnou růži ve tvářích. David měl dojem, že začne každou chvíli křičet.
Společně se odebrali ke dveřím, kde se zastavili. „Tohle dělej, až tu nebudu,“ procedil David skrze zuby a sáhnul po kouli.
„Nevím, o čem mluvíš,“ šeptl Tom a místo něho chytil kouli na dveřích a otevřel do ředitelny. „Zdravím,“ houkl jakmile vešel dovnitř. „Jsem Tom McQuade, včera jsme spolu mluvili.“ Ředitel, muž v nejlepších letech, lehce zbrunátnělým hubeným obličejem a malýma očkama, vyskočil na nohy a rychle si upravil sako a kravatu.
„Oh, ano, pan McQuade,“ oslovil ho, když obcházel stůl s napřaženou rukou. „Posaďte se,“ ukázal na dvě křesla před jeho stolem. David si odfrkl, ale nakonec se usadil a v klidu se rozvalil. Jeho otec zůstal sedět na kraji s lokty opřenými o kolena.
„Doufám, že přišla veškerá dokumentace z Davidovy bývalé školy.“
„Oh, ano, samozřejmě,“ začal ředitel pomalu a už klikal na počítači. „Váš syn má průměrný prospěch, který je o něco lepší než u našich žáků, kteří hrají za školní fotbalový či basketbalový tým. Sportuje David?“ zeptal se, aniž by jedinkrát pohlédl na zmiňovaného.
„Skončil,“ upřesnil Tom a ignoroval Davida stejně jako ředitel, takže David zavrátil hlavu a sledoval bezchybný strop. Jak známé mu tohle přišlo.
„To nevadí.“ Mávl nad tím rukou. „Běžně studenty nepřijímáme takhle ke konci roku a ještě před maturitou, ale Vaši situaci chápu. Práce je pro lidi důležitá, pokud chtějí dětem zajistit to správné vzdělání a vážím si toho, že jste zvolil právě naši školu.“ Davidovi se dělalo zle z toho, jak ředitel podlézal. Uvažoval nad tím, co mu otec navykládal, že je tak ochotný a dotěrný. Pravdu mu neřekl určitě, na mecenáše vypadal příliš obyčejně a na obchodníka se nehodil už vůbec.
Následné pochlebování a vyměňování si pochval Davida téměř uspalo, takže byl nadšen, když se ti dva konečně rozloučili. Bylo načase, ještě chvíli a usnul by, a kdyby ne, zřejmě by se na místě pozvracel.
„Pevně věřím, pane McQuade, že se váš syn brzy začlení do kolektivu, který na něj pozitivně zapůsobí, což mu pomůže snadněji zvládnout maturitní zkoušku.“ Naposledy si potřásli rukama.
Teprve až na chodbě se David rozmluvil. „Tak to bylo…“ podíval se na otce a zavrtěl hlavou. „Víš, že se lhát nemá?“
„Jsem policajt. A malá lež neuškodí, hlavně když z tebe něco bude,“ ukončil a vydal se směrem k východu. David tam zůstal jenom stát s rozvrhem v ruce.
„Fakt skvělý,“ utrousil a jal se hledat třídu.
***
Tom McQuade vyšel ze školy a na vylidněné ulici nastoupil do svého vozu. Školní autobusy už odjely a drtivá většina aut, zaparkovaných v řadě na pravé straně vozovky, čekala na své majitele až skončí ve škole.
Nestačil ani nastartovat, když mu zazvonil mobil. V doufání, že je to John s informací, kdy dorazí podklady k případu, hovor okamžitě zvednul.
„Johne?“
„Ne prosím, tady Kevin Dawson. Mluvím s panem Thomasem McQuadem?“ Tom se zarazil. Chvíli mu trvalo než se vzpamatoval.
„Ano, to jsem já, co potřebujete?“
„Jsem rodinný přítel vaší bývalé tchýně Marthy Johnsonové, pamatujete se na ni?“ Takhle začínal hovor přesně ten typ lidí, co moc dobře věděli, že dovolaní s nimi znali.
„Samozřejmě, v posledních letech jsem s ní byl v kontaktu, co se děje?“ Začínal mít strach z toho nejhoršího. Martha byla jediná, která ho neodsuzovala za rozvod s její dcerou. Snažila se to dokonce napravit, ale Sarah byla příliš tvrdohlavá a skálopevně rozhodnutá. Ona jediná vídala Davida osobně. Sarah pouze posílal jeho fotky.
„Je mi to líto, pane McQuade, ale Martha v pátek zemřela na infarkt. Chtěl jsem vám zavolat už v sobotu, ale společně s dcerou Marthy jsme připravovali pohřeb. Našel jsem si čas až teprve dnes. Je sice středa, ale doufám, že pohřeb v sobotu stihnete. Martha by si přála, abyste na něm byl. Neměla sice žádný velký majetek, ale poslední závěť přeci jenom sepsala, a já, jako její rodinný právník jsem ustanoven, abych ji přečetl před vámi a vaší bývalou ženou.“ Tom sklopil pohled a volnou rukou se chytil volantu. Martha byla pro něj téměř jako matka, kterou ztratil již před lety, i když to byla jen tchýně, vybudovali si za ty roky po rozvodu pevný vztah, který doplňoval David, jež babičku měl hodně rád.
„Nevím, jestli chci být při čtení závěti se svojí bývalou ženou v jedné místnosti.“ Přestože to bylo více jak šestnáct let, nedokázal Sarah pohlédnout do očí. Předstoupit před ni a vědět, že jí vzal syna, tak jako ona jemu vzala dceru.
„Martha trvala na tom, abyste byli u čtení společně. Znal jsem Marthu spoustu let, takže chápu, kam tím chtěla směřovat. Přesto nemohu odporovat jejímu poslednímu přání.“ Bylo to těžké rozhodnutí, ale Tom choval Marthu ve velké úctě. Nikdy proti němu neřekla křivého slova, i když svým způsobem zničil její dceře život, ale byla natolik prozíravá, aby ji upozornila, že si bere policajta, přesto mladickou zamilovanost jí vymluvit nemohla.
„Ještě si to rozmyslím, pane Dawsone, přesto nic neslibuji a kde má Martha pohřeb?“ Muž na druhém konci se na chvíli odmlčel.
„Mount Sinai Memorial Park, kousek od jejího bydliště. V jedenáct hodin dopoledne.“
„Děkuji. Budu tam, když to nebude nevhodné, domluvíme se kvůli té závěti.“
„Jsem potěšen, pane McQuade, budu se těšit, nahledanou.“ Právník ukončil hovor a Tom dlouhou dobu zíral před sebe. Martha zemřela. Jeho nejdůležitější opora odešla. Byla pro něj více než důležitá, pomáhala s výchovou Davida, radila, když si on sám nevěděl rady.
„Sbohem Martho,“ zašeptal do ticha, nastartoval motor a vyjel na ulici.
***
David našel třídu kde měl mít hodinu historie. Tolik nenáviděný předmět, raději by šel na chemii nebo matiku, ale ty měl během dne až později.
Tiše zaklepal a vešel do třídy, kde ihned poznal Chucka a Sangaye, kteří mu z prostřední řady zamávali, David jim oplatil kývnutím hlavy.
„Koho to tu máme?“ zeptal se profesor a zvedl se ze židle.
„David McQuade, pane profesore.“ Došel až k němu a předal podpisový lístek.
„Přírůstek před maturitou, to je opravdu skvělé, jsem zvědav, kam klesne ředitel příště. Někde si sedněte a dělejte si poznámky, nebudu na Vás brát ohled,“ zavrčel, když podepisoval papír. „Předem Vás varuji, pane McQuade,“ ukázal na něj zdviženým ukazovákem, „nebudu vás stále napomínat, budete poslouchat, nebo z mé hodiny letíte!“ David zavrátil hlavu dozadu, aby ho profesor nepíchnul mezi oči.
„Rozumím,“ řekl.
„Sedněte si vedle Harrise!“ ukázal směrem ke konci třídy, kde v poslední řadě uprostřed seděl kluk s krátkýma vlasama a sádrou na levé ruce.
Protáhl se uličkou a usadil se na volné místo k oknu. Kluk vedle něj k němu natáhl zdravou ruku.
„Jsem Charlie, a ty?“
„David,“ oplatil mu a potřásli si rukama. „Cos dělal?“ a kývnul hlavou na ruku. Charlie se zachmuřil, ale přeci jen mu odpověděl.
„Holka,“ a nejistě se usmál.
„Tys jí dal pěstí?“ zeptal se David pobaveně.
„Spíš jsem se nepohodl se stromem, nechtěl, abych po něm přelezl.“ David se hodně držel, aby nevyprsknul smíchy, což pobavilo i Charlieho, který se nepatrně usmál.
„Proč jsi lezl za holkou na strom?“
„Spíš sem před ní utíkal,“ přiznal a pohledem zabloudil k holce sedící u pár lavic dál, hned na začátku třídy. Vůbec si jí nevšiml, ale zezadu spatřil její černo černé vlasy, které se jemně leskly.
„Pokud je ošklivá.“
„Naopak,“ zašeptal Charlie zasněně, ale okamžitě se z toho probral, protože profesor zvýšil hlas, když si všiml, že mu nevěnují pozornost.
„Mám dojem, že se mi tu bude líbit,“ syknul David Charlieho směrem a raději se věnoval hodině.
Na začátek:
David McQuade
Tom McQuade
Charlie Harris
L.A. ulice Viewridge Line
A na konec, to byste nevěřili, co všechno vám Google, dokáže vygooglit. Stačí zadat parametry, chvíli si s tím pohrát a bum, máte místo, kde bydlí David s Tomem. Miluju Google.
Tímto chci říct, že veškerá místa, adresy, budovy a lokační místa jsou pečlivě vyhledávána na internetu, abych se hodně přiblížila skutečnosti. Jasně, jsem cvok, ale mě to vyloženě baví, dá se říct, že tímhle chci dát té povídce větší reálný podklad a ne jen, že popíšu, že šla někam do nějakého domu v tom městě, aniž bych věděla, kde to je, nebo jak to vypadá.
Ano, jsem blázen a nebojím se to říct nahlas. :)
Musím se přiznat, že mi vymýšlení názvů povídek mi dělá opravdu velký problém, možná proto se tahle povídka na jiných, nejmenovaných stránkách jmenuje jinak, název Ze života středoškolské osmnáctky je trochu kostrbatější název, protože na počátku jsem nebyla schopná nějak dát dohromady co nejdůležitější z děje bude celou povídku vystihovat.
Děj, který se bude odehrávat v následujících kapitolách konečně započne pořádnou jízdu, kterou jsem musela nějak uvést do pohybu, představit hlavní a vedlejší postavy, které se zde budou vyskytovat, jakou budou mít roli a trochu nastínit jejich charaktery.
Já vím, moc kecám a málo píšu dom.
To proč tohle všechno povídám, je to z jediného důvodu. Chci se zeptat, zda-li byste stále povídku četli i nadále, pokud by měla jiný název, vím, je to asi můj rozmar, ale současný název ji prostě nevystihuje. Posunula se na vyšší level než na jaký jsem ji postavila. Všichni dobře víme, že i když máme děj vymyšlený, pokaždé se objeví něco, co tam musíte dá a ono to pak jde trošku jinačím směrem a já jsem si dějem až do konce jistá. Pochopím, když nebudete chtít. Možná by bylo lepší to nechat, ale rozhodnutí to nechám na Vás, ti kdo četli pozorně předminulou kapitolu, pochopí, kam tím chci směrovat.
Srdce v dlani
nebo
Srdce na dlani
Jaký je Váš názor? Nechám Vám pár kapitol na rozmyšlení. Budu ráda za Vaše názory, kterých si moc vážím.
Snad nejsem moc malicherná, ale na téhle povídce mi záleží, vy ji máte zřejmě taky rádi, podle ohlasů v nej povídce, za což děkuju, a z původního nápadu vzniklého při nudné hodině ještě na střední se dostala tam, kam bych si to nedokázala představit ani v tom nejdivočejším snu.
Děkuji vám všem za přízeň.
Vaše Nikol18
Jo... Tohle je všechno, slibuju, že příště budu ticho a přidám jen kapitolu, abych Vás neotravovala.
Pááá :-*
Jste skvělí!
předchozí kapitoladalší kapitola
Přidat komentář
Komentáře
1
9) LidkaH (20.12.2011 22:06)
Ahoj, kapitolka byla opet skvela, dekuji za venovani, me se libi spis nazev Srdce na dlani. A jinak preju pekny svatky, hodne stesticka a zdravicka a napadu ke psani do noveho roku! 
8) Fanny (20.12.2011 19:43)
Moc pěkné a tahle kapitola byla dosti zamotaná, hodně se vysvětlovalo a jsem především zvědavá na setkání těch dvou. Jo, dvojčata mi absolutně vyrazila dech a setkání Davida s Charliem jsem taky nečekala. Skvělé 
K názvu mně tedy vůbec nebude vadit, jestli se to bude jmenovat tak nebo onak a když to bude výstižnější, budu jen ráda
7) Hanetka (20.12.2011 13:50)
Nikol, záleží na tom, co chceš, aby ten název vyjadřoval. Ta předložka totiž trochu mění význam. Srdce v dlani - buď jsem od někoho srdce dostala a teď ho držím v dlani, nebo pokud je to moje srdce, v té dlani ho cráním, schovávám... Srdce na dlani - otvírám se, srdce na dlani někomu nebo všem nabízím. Takže bych se nejspíš rozhodla podle toho.
5) leelee (19.12.2011 20:42)
mě je celkem jedno jak se povídka bude jmenovat důležitější je obsah
kterej jde vlastní cestou
a to bude dneska všechno
4) Regen (19.12.2011 20:24)
Velmi pekna poviedka. Uz som zvedava co sa stane nabuduce. 
Myslim, ze srdce na dlani znie lepsie, samozrejme je to len moj nazor.
3) Annie (19.12.2011 16:44)
Srdce v dlani Ten název se mi fakt líbí!
O5 je to přímo bombastické
Těšííím se na další ;P
1) incompertus (19.12.2011 16:12)
úžasná kapitola..ale trochu mě mrzí, že nebyla z jejího pohledu a myslím, že spíš takhle : Srdce v dlani
10) Nikol18 (21.12.2011 16:07)
Všem moc děkuji za opravdu krásné komentáře, moc mě potěšily.
