BEZ HRANIC - náš online šuplík
2. kolo - Povídka č. 2
Sekce
Anketa
12.11.2011 [00:00], Soutez, ze série 1. Battle, komentováno 20×, zobrazeno 677×
Tématem druhého kola bylo Hon na čarodějnice. Jak se s tím soutěžící poprali?
Nad komentáři můžete hlasovat, která povídka se Vám líbí více.
Setmělo se a poryvy větru narážely do zavřených okenic. Ve světnici ale bylo teplo a útulně. U velkého stolu s bohatě vyřezávanou trnoží seděly dvě ženy. Starší z nich něco šila a mladší, skoro ještě dítě, pracovala na jemné výšivce. Působila roztržitým dojmem, a co chvíli se ohlédla ke dveřím.
„Pán se dnes nějak nevrací,“ prohodila ta starší, když zaregistrovala neklid své mladé společnice.
„Mám o něj strach, Marto,“ odpověděla ta mladší. „Přece jen je to z radnice hodný kus a v dnešní době…“
„Nic se mu nestane, Anežko. Kdopak by si na něj troufl. A pak, je s ním přece Josef.“
Sotva to stará dořekla, ozval se za dveřmi dupot a dveře se rozlétly. Na prahu stál vysoký třicátník zahalený do silného pláště.
„Dobrý večer, vespolek.“
Dívka vyskočila a rozeběhla se k němu.
„Jene, už jsem se začínala bát.“
Muž se na ní něžně usmál, vtiskl jí polibek na čelo a rozepnul si sponu na plášti. Pod ním se objevila jeho rozložitá postava, oblečená v bohatě zdobeném oděvu. Ne, tento muž rozhodně nebyl žádný chudák. Sejmul plášť a spolu s kloboukem ho podal své ženě. Ta obé pověsila na hák u dveří. Na klobouku doslova svítila zlatá šňůra, neklamný znak a zároveň stigma jeho profese. Ten muž byl staroměstský kat.
Odepjal opasek, na kterém se mu houpal kord a shodil kabátec. Jen v košili a kalhotách se naklonil nad měděnicí a ošplíchl si ruce a obličej. Pak zasedl ke stolu. Během chvilky před něj hospodyně Marta postavila misku s masem potopeným v omáčce, vonící po bylinkách a ošatku s čerstvým chlebem. Anežka mu ještě nalila vína do zdobeného poháru a potom už jen obě ženy s úsměvem pozorovaly, jak panu domu chutná.
„Budu se na pár dnů muset vzdálit. Anežko, připrav mi prosím věci na cestu,“ řekl, zatímco pojídal chutnou večeři.
„Stalo se něco?“
„Ba pravda, stalo. Dnes přijel posel z Litoměřic, že páni radní úpěnlivě žádají služeb staroměstského kata.“
„Copak nemají svého?“ zabručela Marta která, stejně jako její paní, nerada viděla, když je pán opouštěl.
„I mají, jenže dostal horkou nemoc a je po ní zesláblý. Nejméně měsíc bude k nepotřebě,“ vysvětlil Jan.
„To budeš pryč celý měsíc?“ zbledla Anežka.
„Ne, neboj. Jen musím vykonat jeden ortel. Mají tam ženu obviněnou z čarodějnictví a chtějí ji podrobit ordálu, protože se ani na mučení nevyznala ze svých prohřešků. A sama víš, že inkvizice sice výslech vede sama, ale popravu musí provést kat.“
„Popravu? Neříkal jsi, že ta žena podstoupí boží soud?“
„To je vlastně totéž. Nedivím se, že to nevíš. Jsi ještě příliš mladá a neznáš zloby lidské, moje milá. Měla jsi štěstí, žes vyrůstala v poctivé rodině a do našeho sníženého stavu ses dostala až po smrti svého otce a matky.“
Kat narážel na to, že před dvěma lety na smrt ochořeli jediní příbuzní Anežky a ona se vydala do nočních ulic sehnat lékaře. Bylo to v nebezpečné době, kdy se Prahou potulovali zběhlí vojáci, a patnáctiletá dívka jedné bandě padla do rukou. Zachránil ji staroměstský kat, který se vracel domů. Ještě téže noci z úleku upadla do horké nemoci a při životě ji udržela jen Janova znalost léčivých bylin a starostlivá péče Marty. Takové štěstí však neměli její rodiče, a když uzdravená Anežka zjistila, že zůstala na světě sama a jejich dům byl vydrancován, přijala Janovu nabídku, aby zůstala pod jeho střechou. Po pár měsících oba ke svému údivu zjistili, že je k sobě váže něco mnohem hlubšího, než jen přátelství a Anežka se stala Janovou ženou. Když je ještě před rokem bůh obdařil roztomilým synkem, dosáhlo jejich štěstí vrcholu.
„Ty nevíš, jak probíhá ordál čarodějnice, že?“ zeptal se kat své ženy.
Anežka jen zavrtěla hlavou.
„Svážou jí ruce a nohy a potom na loďce odvezou doprostřed vodního toku. Tam ji hodí do vody. Když se udrží na hladině, znamená to, že jí ďábel pomáhá. Vyloví ji a upálí na hranici. Když se potopí, je nevinná. Takže, tak nebo tak, zemře.“
Anežka se otřásla, chtěla něco říct, ale v tom někdo zaťukal na okno.
„Já to vyřídím,“ prohodila hospodyně Marta a spěchala ven. Za chvíli se vrátila a před svou paní vysázela několik mincí.
„Niťař Holeček si poslal pro mast na řezné rány.“
„Vida, tak mast od katovky mu nevadí, ale když jdu koupit nitě, musím před obchodem zavolat dovnitř, jaké chci a on mi je položí na zem,“ povzdechla si Anežka a odnesla peníze do malé truhličky, kde schraňovali hotovost na běžné výdaje. „Přichystám věci a půjdu spát. Dobrou noc.“
„Dobrou noc,“ odpověděla Marta a Jan naznačil, že za chvíli přijde.
Anežka se odebrala do ložnice, aby svému muži připravila tlumok. Vložila do něj pár kousků prádla na převlečení, přibalila chléb a maso zabalené v čisté látce a přidala čutoru s vínem. Nezapomněla ani na krabičku s mastí a léčivým dryákem. Co kdyby se muži něco stalo? Potom se svlékla do košilky a rozčesala si vlasy. Polaskala synka spícího v kolébce a potom se s povzdechem zavrtala do peřin.
Ještě se jí ani nestačila zmocnit dřímota, když k ní přilehl její muž.
„Myslím, že Jeníček vyrůstá z kolébky,“ poznamenala ospalým hlasem.
„Je to chlap,“ usmál se Jan. „Je načase přestěhovat ho do spací komory,“
Pak pokračoval ve vážnějším duchu. „Anežko, tebe trápí samota, viď?“ zeptal se opatrně.
Zavrtěla hlavou.
„Spíš mě mrzí, jak přezíravě se na tebe všichni dívají. Jak opovrhují našim stavem. Vždyť je přece zbavuješ škůdců, zlodějů a vrahů. A přece nemůžeš do města vejít jinou branou, než katovskou. Do hospody se musíš opovědět předem a nikdo si k tobě nepřisedne, nikdo ti nezavdá. I v kostele musíme stát stranou, ani před bohem si nejsme rovni. A přece jsi bohatší než leckterý vážený měšťan. Dokonce nosíš zbraň, což smí jen šlechtic. Je mi to líto.“
„Ano, to všechno, cos tu řekla, je pravda, ale hleď. Mám tebe, Martu, Jeníčka, mí čtyři holomci jsou správní chlapi, čestní až do morku kostí. Tolik vzácných knih, co mám, nemá ani pan Kostka, purkmistr Starého města. Dokážu vás zabezpečit, můžete žít v klidu. A ty? Tys má radost největší,“ dokončil Jan své vyznání a přivinul Anežku blíž k sobě.
Druhý den ráno ujížděl na čerstvém koni směrem k Litoměřicím jezdec a pozdě večer už bušil na městskou bránu.
„Co chceš, nevidíš, že už je zavřeno?“ zabručel strážní biřic.
„Vzkaž pánům radním, že přijel staroměstský kat. Přes noc přespím v katovně a ráno se přijdu opovědět na radnici,“ zavolal na něj Jan a otočil koně směrem k severní straně hradeb, kde se nacházel příbytek místního kata, jeho dobrého přítele.
Po vřelém přivítání s katovkou a jejím nemocným mužem, se Jan usadil u lůžka zesláblého kata Vojtěcha.
„Povídej, pane, co se vlastně seběhlo.“ vybídl svého přítele.
„Spíš by ti to měla říct moje Apolena, ví o tom víc než já.“
„Tak tedy, prosím tebe paní,“ obrátil se Jan ke katovce.
„Inu, je to zlé. Náš lékárník si před lety přivezl odněkud ze Slezska ženu, Jadwiga se jmenuje. Byla moc hezká, až moc, takže místní paničky na ni jaksepatří žárlily. Navíc se cítily uražené, že si pan lékárník nevybral jednu z místních panen. Jsou to prostě husy. No a paní Jadwiga do jejich hejna nezapadla. Místo klevetění pomáhala muži v lékárně. Jenže před tři čtvrtě rokem náhle lékárník umřel. Dostal potní nemoc a jak sám víš, buď ji člověk překoná a už ji nikdy nedostane, anebo zemře. Hned po pohřbu se začalo šuškat, že je divné, že Jadwiga se nenakazila. Navíc se odmítla provdat za někoho z cechu lékárníků a předat mu lékárnu, jak ji velela povinnost a tradice. Byla samodruhá, a přesto zůstala sama. Zavřela lékárnu a začala se živit jako porodní bába. Když ale sama pracovala k porodu, nikdo ji nešel pomoct. Šla jsem já. Tajně, jak jinak. Narodila se jí krásná holčička. Jenže zatímco lékárník černovlasý a Jadwiga má vlasy jako vyloupnutý kaštan, holčička má vlásky rezavé jako oheň. Jadwiga se zapřísahala, že u nich v rodě je hodně zrzavých lidí, ale nedbali na to. Víš, že si někteří hloupí lidé myslí, že rusé vlasy znamenají pekelný oheň. “
„A proto ji obžalovali?“ vyjevil se Jan.
„Ne, proto ne. To ten zmetek Fabricius. Byl pomocníkem jeho muže a brousil si zuby na to, že si ji vezme a jemu spadne do klína celá lékárna. Když ho odmítla, nejdříve rozhlašoval, že Jadwiga v době epidemie potní nemoci pila jakýsi čarodějný dryák, který ale její muž odmítal. Ten dryák prý dala i několika rodinám s nemocnými a světe div se, všichni se uzdravili. Radní od toho ale dali ruce pryč, když vyšlo najevo, že ho pil i purkmistr. Když to Fabriciovi nevyšlo, slídil za ní dál. Zjistil, že pomáhá bylinkami při porodech a nahlásil to. Žena prvního radního, paní od Beránků se vetřela k jednomu porodu, a když zjistila, že Jadwiga léky usnadňuje ženám porod, požalovala to děkanovi a víš, jak se na to dívá církev.“
Jan jen pokýval hlavou.
„Evo, v bolestech rodit budeš. I moje hospodyně Marta byla původně porodní bába. Taky dávala ženám byliny na zmírnění bolestí. Před ocejchováním a vymrskáním jí zachránilo jen to, že se stala hospodyní kata. Ale rozhodně ji za to nehrozilo obvinění z čarodějnictví,“ podivil se.
„Jenže jí neumřela rodička. Ale Jadwize, ano. Marie, žena truhláře umřela a s ní i dítě. Byli spolu teprve rok. A prý umřela po dryáku, který jí podala Jadwiga.“
Jan si jen hvízdl.
Katovka mu ustlala v komoře a popřála mu dobrou noc, ale on nemohl usnout. Ta Jadwiga ho zajímala čím dál, tím víc. Nevěřil na čarodějnice, nevěřil, že by bůh něco takového dovolil. Ostatně bydlel kousek od šibeničního vrchu a žádné rejdy čarodějek, které se tam měly konat, nikdy neviděl. Jiné ovšem je, jestli ta žena nevědomky, či vědomě rodičku otrávila.
Ráno se vydal na radnici. V síni tam už na něj čekala svinská kůže, na kterou si jako příslušník sníženého stavu musel stoupnout. Nedozvěděl se nic, co už by nevěděl. Písař mu odpapouškoval žalobu, která vinila Jadwigu z nekalých praktik, čarování a smrti ženy truhláře Venceslava.
„Směl bych ji vidět?“ požádal a bylo mu to milostivě dovoleno.
Odvedli ho do šatlavy, kde v jedné cele bylo několik mnichů v čele s knězem, který pronášel latinské litanie. Stáli nad bytostí, která se krčila ve slámě a kdysi, snad, byla krásnou ženou.
Dobrý den, otče. Můžete, prosím, na chvíli opustit celu?“ Jan se dotkl svého klobouku a faráři se oči stáhly do nenávistných škvírek.
„Dobře, že už jsi tady. Ta dcera satanova je příliš zatvrzelá na to, aby mohla být spasena. To sám ďábel jí dává sílu.“ S těmito nenávistnými slovy odešel a s ním i ostatní.
„Jsi kat, že?“ promluvila žena.
„Ano.“
Žena se s námahou vztyčila a hleděla mu bez bázně do očí. Na zmučeném těle měla jen potrhanou košili, vlasy ostříhané, obličej samou ránu, ale její oči byly neskutečně živé. Ne tohle nebyla čarodějka. Nemohla být.
„Co se stalo, paní? Řekneš mi to?“
„Nikdo mi nevěří, proč právě ty…?“
„Třeba právě já. Zajímá mě pár věcí. Co jsi to dávala za dryák lidem?“
„Myslíš při potní nemoci? Obyčejný výluh z vrbové kůry. Znám to z domova. Sníží horečku.“
„Ale tvůj muž to nepil.“
Zavrtěla hlavou.
„Fabricius ho přesvědčil, že to nemá cenu. Věřil mu.“
„Vím, že jsi pomáhala při porodech, co se tehdy stalo? Dávalas rodičce trochu náprstníku na posílení srdce?“
Jadwiga na něj hleděla udiveně. „Odkud to znáš?“
„Má hospodyně to také tak dělala. Vím, ale že se to nesmí přehnat s množstvím, jinak náprstník může zabít. To se stalo tobě?“
Zavrtěla hlavou.
„Dala jsem jí stejně jako vždy. Pak jsem odběhla do kuchyně, abych přinesla horkou vodu a když jsem se vrátila, umírala. Až doma jsem zjistila, že náprstníku v nádobce hodně ubylo. Nikdo tam nebyl, jen paní Zuzana od Beránků.“
„Ty myslíš, že…“ Jan nedokázal to podezření ani vyslovit.
Přikývla.
„Nikdo jí to nedokáže, ale já vím, že to byla ona. Před rokem dohazovala Venceslavovi svou neteř, ale on se oženil s jinou. Teď, když je ale jeho žena mrtvá, asi se jí to povede. Nic ale neříkej, pane. Nesnaž se něco změnit. Jsi jen nástroj moci, pro tebe je to jen práce. Kvůli mně si nesmíš rozzlobit pány. Nic nezměníš a jen si uškodíš. A pak, já čekala, že se něco stane. A jsem s tím smířená. Kdysi mi cikánka předpověděla, že zajdu násilnou smrtí, tak mi řekni, co mě čeká.“
Otřesený kat ji vše vysvětlil.
„Tedy hranice nebo utopení,“ povzdechla si.
Náhle ve slámě něco zanaříkalo. Sehnula se a v náručí držela tříměsíční dítě s rezavým chmýřím na hlavičce.
„Co s ní bude?“ zeptala se ho.
„To záleží na tom, zda se dokážeš očistit nebo ne, hříšnice,“ zahřměl jim za zády kněz, který vešel do cely a zaslechl poslední větu.
„Pokud tě voda nepřijme, skončí ten zmetek na hranici s tebou. Pokud tě ordál zbaví obvinění, o čemž pochybuju, přijmeme ji do lůna církve. Sám ji odvezu do kláštera, kde si bude v potu vydělávat na svůj chléb a modlit se do konce svého života za spásu své a tvé duše.“
„Vypadni, flanďáku, jdi pryč. Ty nejsi zástupcem boha na zemi, bůh je milostivý, ty ne.“ Jadwiga si před farářem odplivla a ten s kletbou odešel.
„Ach, moje milá Magdalenko, kéž bych tě nepřivedla na tento svět.“
Jadwiga upřela zmučený pohled na kata.
„Proč musí trpět i ona? Ráda podstoupím jakoukoliv smrt, jen kdybych věděla, že jí to zajistí dobrý život. Ale co ji čeká v klášteře? Od malička bude dřít na církevních statcích, otloukánek pro všechny. Bude mít štěstí, když se dožije dospělosti. A to všechno proto, že jsem nechtěla ukázat prstem a jmenovat další čarodějnice. Pan litoměřický děkan by rád velký případ, vytáhnout se před vrchností, že našel čarodějnické hnízdo. Ale to já nedopustím. Zažila jsem to kdysi u nás. Celý kraj se třásl, koho obviní a upálí příště. To se tady nesmí stát. “
Jan byl dojat osobní statečností té drobné ženy. Věděl, že všemocná církev ráda používá spis Kladivo na čarodějnice, ale ještě raději podle něj trestá.
„Nemohu ti nijak pomoci, paní, ale přísahám ti, že najdu nejdravější vodu, aby tě pohltila rychle a dopřála ti milosrdnou smrt.“
Jan poprvé v životě zalitoval, že je kat. Ano, párkrát si nebyl jistý vinou odsouzeného, ale nikdy nevina nebyla zřejmá tak, jako teď. Ale Jadwiga měla pravdu. Její osud nezmění, i kdyby chtěl. Jen by si proti sobě poštval mocné. A v případě církve by to pro něj mohlo mít smrtelné následky.
Zatracená práce.
Nevěděl, jak přežil ten den. Pamatoval si, že vyplul s lodicí na Labe a hledal místo, kde by Jadwize usnadnil umírání. Pamatoval si, jak poté bloumal městem, pamatoval si cestu zpět do katovny a bezesnou noc. Ráno za svítání vymohl na soudu, aby Jadwiga mohla naposledy nakojit své dítě. Pak ho odnesl do katovny, kde mělo čekat na to, jak dopadne ordál.
Jadwigu vyvedli ven. Šla s hlavou vztyčenou, neuronila ani slzu. Cestu k břehu řeky lemoval zástup lidí. Bylo to zvláštní, jinde čarodějku proklínali, dokonce kamenovali, ale tady byli lidé němí. Jako by tušili, že by se zde nemělo soudit čarodějnictví, ale lidská zášť, závist a zloba.
Břeh Labe.
Svázal Jadwize ruce a nohy tak pevně, jak to jen šlo. Biřici ji popadli a hodili do loďky. Ozval se sten, ale jinak byla zticha. Odmítl jejich pomoc a vyplul s ní sám.
Uprostřed řeky.
Vyzdvihl ženu do náruče a potichu řekl: „Odpusť.“
Zamumlala: „Milosrdný Bože, odpusť jim, neboť nevědí, co činí.“
Kat se slzami v očích nahlas zvolal: „Milostivý bože, shlídni na tuto hříšnici a rozhodni o její vině.“
S těmito slovy vhodil Jadwigu do vln. Chvíli se zmítala na hladině, ale pak začalo její tělo klesat do hlubin.
„Nevinná!“ zvolal.
„Bůh rozhodl. Buď milostivý k její duši,“ ozvalo se sborově ze břehu.
Dovesloval zpět.
Než se vyřídilo vše, co mělo, bylo poledne. Pak se farář vydal ke katovně pro dítě. Cestou mumlal, že ho bude muset vykoupat ve svěcené vodě, aby z něj smyl katovskou špínu. Pár kroků za ním šel kat. Na prahu domku je uvítala katovka s dítětem v náručí.
„Umřelo, ptáčátko. Matka si ho vzala sebou.“
Farář se z dálky podíval na bezvládného tvorečka a poté řekl.
„Nepokřtila ho. Zahrabte to na mrchovišti.“ Otočil se na patě a odešel.
Studenou nocí uháněl jezdec ku Praze. V kapse ho tížil měšec s vyplacenou mzdou. Třicet kop stříbrných. Jidášské peníze. Za kuropění byl doma a s velkým lomozem vpadl do ložnice. Jeho žena se právě probouzela.
„Jene, můj milovaný…“ nedořekla.
Jan shodil plášť, rozepjal podezřele napjatý kabátec a jeho žena uviděla, že v teple na jeho hrudi spí drobounké dítě. Vztáhla k němu ruce a Jan jí je dal do náruče.
„Přijmeš ji? Je to to jediné, co zbylo po statečné a nevinné ženě. Jmenuje se Magdalena a asi bude dlouho spát, vypila odvar z makovic.“
Anežka se usmála.
„Je dobře, že jsem Jeníčka ještě neodstavila, malá bude potřebovat hodně mléka.“
předchozí kapitoladalší kapitola
Přidat komentář
Komentáře
1
19) ambra (18.11.2011 23:26)
A teď mi spadla brada
. Říkala jsem si, ať jen někdo nepíše o nějakém upalování, ale po třech větách jsem byla "v tom" a četla s otevřenou pusou. Odlišnější a přitom kvalitativně srovnatelnější povídky aby člověk pohledal. Fakt úžasné.
Můžu malinkou technickou? ji/jí, ni/ní - fakt mockrát a trošku mě to rušilo
A u obou povídek tipuju autorky, tak jsem zvědavá
.
17) yasmini (13.11.2011 20:28)
Mrazilo mě a litovala jsem nejdřív Jadwigu a pak i Kata, který jen dělal svou práci. Příběh byl poutavý na jeho notu ladila i zastaralá slovní zásoba jednotlivých postav, především Kata. Děl byl poměrně složitý, pokud bereme ohled na vysvětlování příčin a následků, ale byl ukočírován zdárně do konce. Mrazilo mě v zádech, ale vzhledem k názvu se to dalo čekat. 
16) Popoles (13.11.2011 16:51)
Mohu říci, že jsem dlouho nečetla povídku, která by mne tak zaujala. Styl vyprávění, stavba vět i děj samotný - prostě nádhera. Trošku mi to připomnělo film Cech panen kutnohorských - tedy ne dějěm, ale tou lidskou zlobou a závistí. Také v tom poznávám nádech z kata Mydláře.
Mohu jen tleskat a smeknout klobouček s hlubokopoklonou!
14) Ree (12.11.2011 22:37)
HMR: Ta jsou losována, já za to nemůžu Počkej si na to další, to je taky zajímavé 
13) Bye (12.11.2011 22:16)
Hmm... tak tohle je jiná! Tady došlo zadané téma své nejstrašlivější podstaty.
K formě, autentičnosti a jazykové zručnosti můžu dodat snad jediné:
No, a ještě ke všemu mám v tomto případě i silné podezření na "pachatele" povídky. Tak jsem zvědavá, jestli jsem se trefila
12) HMR (12.11.2011 21:13)
Děvčata, děvčata
kdo vybírá ty témata? Smrt? Hony na čarodějnice? Já vím, že je podzim, ale...
autorce 2 tleskám profesionální práce!
10) jeanine (12.11.2011 19:55)
Bomba! Papoušek u první povídky mě sice dostal, ale tohle byl hluboký příběh kata a nevinné čarodějnice. Tušila jsem, že Magdalenku zachrání. Moc pěkné, čtivé a skvěle napsané.
9) Evelyn (12.11.2011 19:36)
Kladivo na čarodějnice... Stejně jako mi bylo líto Zuzany, tady jsem litovala Jadwigu. Moc se mi líbilo, že se příběh odehrává u nás 
A zpracování taky nemám co vytknout
8) Joele (12.11.2011 18:22)
Tak jsem si zavzpomínala na Kladivo na čarodějnice... oceňuju, že to je z českých zemí a že to s Magdalénkou dobře dopadlo, mám z toho míň ztísněný pocit na duši, než z konce výše zmiňovaného filmu A prostě se mi to líbilo
7) Paja (12.11.2011 17:59)
Při filmech z té doby mi vždy běhá mráz po zádech, nedokážu pochopit čeho byli lidé schopni a čemu věřili 
Jsem ráda za šťastný konec alespoň pro Magdalenku 
5) Fanny (12.11.2011 13:03)
Perfektní! Při čtení člověku doslova dýchá historie za krk. Dokonale vystižené krutosti doby, ovšem aspoň ten konec
4) Twilly (12.11.2011 12:44)
První povídka byla úžasná, ale tahle? Nádherná staročeská mluva, historie na mě přímo dýchala a hlavně... připomělo mi to, že můj cenný sběratelský kousek z antikvariátu - Staropražské katovské povídání z dob stavitele Parléře - musím vyrvat z pazourů mého švagra. Miluje ten příběh stejně jako já a je skvělý. Tenhle, ač mnohem stručnější, za ním v ničem nezaostává...
3) milica (12.11.2011 11:13)
Krásný, hodně silný příběh. I slzička ukápla
Ale jsem šťastná, že se Magdalenku podařilo zachránit
1) Ivanka (12.11.2011 10:19)
To byla síla... Smutný příběh bez naděje na únik. Je vidět, že máš něco načteno o katech, bylo to tak krásně zamontováno a sama jsem se z toho něco naučila.
A ten konec mě tak krásně zahřál u srdíčka...
20) semiska (19.11.2011 11:05)
To byl tak silný příběh. Úžasné, spadla mi při čtení brada.
