Sekce

• Titulní strana
• O webu
• Jak na to?
• Soutěže
• Sci-fi a Fantasy
• Thriller a Horor
• Romance
• Komedie
• Ostatní
• Poezie
• Fanfiction
• Profily autorů
• Recenze
• Zpovědnice

Další odkazy

• Série
• Diskusní fórum
• Stmívání FF

• 

Facebook

Anketa

Návrh soutěže: Měli byste zájem zúčastnit se spoluautorských povídek s pisateli ze stránek OurStories?

Ano (102) Ne (86)

Celkem hlasů: 188

10.12.2011 [00:00], Soutez, ze série 1. Battle, komentováno 5×, zobrazeno 347×

Trochu se mi chvěly ruce, když jsem v mejlové schránce objevila dlouho očekávanou novou poštu. Byla od adminek našeho webu. Přistihla jsem se, jak se téměř modlím, aby bylo soutěžní téma, na které jsem tak netrpělivě čekala, alespoň trošíčku snesitelné. Jediný klik mě ale vrátil zpátky na zem a dopad byl hodně tvrdý. Jak jinak! Co to jako, sakra, má znamenat? Noc oživlých mrtvol? To si snad dělají srandu, ne? Znechuceně jsem otevřela word a… jedno brutální veliké nic mi plivlo do očí. Bílé pole se na mě nepříjemně zubilo už víc jak hodinu a mně bylo jasný, že tohle byl ode mě ten nejblbější nápad, jaký jsem se rozhodla vůbec zrealizovat. No jo, horká hlava! Jenom já jsem se mohla přihlásit do téhle soutěže a brát to takhle vážně, ne? A teď musím hledat námět. Ale kde ho mám, sakra, vzít?

 

Každičkou noc jsem nemohla dlouho usnout. Pokaždé jsem přemýšlela o námětu, protože doposud jsem na nic pořádného nepřišla. No jo, když to půjde takhle dál, to bych rovnou mohla hodit bílý ručník do ringu a nedělat přede všemi ze sebe trapku, že? Na druhou stranu mě moje neschopnost pěkně žrala. Snažila jsem se tak moc, že mi už pomalu pára unikala ušima. Štvalo mě, že když už jsem v hlavě měla nějaký ten zárodek námětu, bylo to pokaždé jen ztracené klišé, se kterým bych nevyrukovala na stránky ani za zlaté tele. Do pr… to snad vážně nemá smysl!

 

Dny ubíhaly a mě pořád nic světoborného nenapadlo. Už jsem si pomalu sama přišla jako chodící mrtvola, jak mi tohle zatracený téma nedalo pořádně spát.

 

Předposlední noc před uzávěrkou jsem ležela na zádech, ruce na prsou – héééle, to je jako mumie – a sledovala jsem díru ve stropě. Snad jako úplně první možné téma, které vůbec stálo za to, mě napadlo psát o Frankiem, neboli oficiálně o Frenkensteinovi, kterého tak úžasně popsala jeho spisovatelská stvořitelka Mary Shelley. Jenomže co bych o něm ještě napsala? Mary byla ve své knize na můj vkus docela výstižná, co znamenalo, že na mě už nezbylo ohledně Frankieho zhola nic. No jo, autorská závist. Pak se mi honily hlavou taky všechny ostatní hororové postavy, počínaje mumiemi až… do prkýnka, tohle asi fakt nedám!

 

Tak jsem tam jenom ležela a dumala… a najednou se z rohu mého pokoje ozvalo hromové: „Ahoj, zlato, jsem doma!“ A ten burácející hlas se pak tiše zahihňal. No, zahihňal, ono to spíš znělo vážně divně. Představte si takový ten hodně hluboko posazený mužský hlas, podobný tomu herci, co hraje Sama Uleye ve Twilightu v originále, jak se hihňá, no uznejte! Leknutím jsem sebou trhla až moje peřina zašustila do ticha.

 

„Kdo jsi a co tady, sakra, děláš?!“ vylítlo ze mě rozechvělým hlasem. Jako ostatně pokaždé, nejdřív se mi rozjela pusa a až pak mozek nahazuje svou převodovkovou jedničku.

 

„Jak to myslíš, kdo jsem? To jsem přece já…“ Obrovská hora „chlapa“ pomalu vyšla ze stínu mého potemnělého pokoje a tlapou jak kladivo se hrdě bouchla do hrudě. A to mi má jako napovědět? napadlo mi iracionálně a pod rouškou tmy jsem si dovolila na mého nezvaného hosta udělat jízlivý obličej. Stejně mě neuvidí, tak co!

 

Snažila jsem se zaostřit, ale přes tmu jsem neviděla nic, než nejasné kontury jeho monstrózní postavy. Srdce mi jednou nebo dvakrát vynechalo a pak se naopak rozeběhlo jako Usain Bolt na Zlatý tretře v Ostravě. Strachy jsem to málem pustila do textilu. Vždyť mám koneckonců cizího chlápka v pokoji, ne? Takže bych možná ani nevypadala třeba divně… No tě bůh, to jsou mi ale myšlenky.

 

„Kdo… já?“ ptala jsem se stejně tupě, jak jsem se cítila.

 

„No, JÁ!“ odpovědělo mi monstrum taky poněkud tupě, „no přece Frankie!“

 

Týýýjo, on měl v hlase takovou radost, že jsem přemýšlela, jestli jsem se náhodou nezbláznila a tenhle přelud se mi jenom nezdá. No ovšem, že se mi to jenom zdá! Musí! Jinak bych byla zralá pro cvokárnu…A možná jenom spím.

 

„Sinátra?“ špitla jsem s velikým knedlíkem v krku. Téměř okamžitě se ozvalo dotčené syknutí.

 

„No dovol! Chceš snad říct, že vypadám jak zakrslej amík co kňourá jako když kočce šlápneš na ocas?“

 

Trhla jsem omluvně rameny, i když to ve tmě nemohlo být vidět.

 

„No jo, tak kterej teda?“ Zvědavost zabila kočku a knedlík byl jako zázrakem najednou ta tam.

 

„Ten od Maruš, přece!“ přesvědčoval mě takovým tím hooodně trpělivým stylem, kterým se mluví na blázny a který člověka dovede akorát tak nas… naštvat.

 

Velice rychle jsem si v hlavě otevřela svůj imaginární adresář a listovala v něm, jakou že to Maruš, která by mi byla schopná domů vyslat tuhle horu testosteronu a to ještě k tomu uprostřed noci, znám. Ale ani ťuk.

 

„Sakra, od který Maruš?“ Už jsem si pomalu připadala fakt jako blbec. Pořád mi to tak nějak ne a ne dojít.

 

„Hele, tak se hezky posaď a rozsviť, možná se rozsvítí taky ve tvé budce, má milá.“ Obr se zachechtal vlastnímu vtipu, co mě, samo-sebou , docela nakrklo. Co se mi má co smát, blbeček jeden obrovskej! To si troufá na prťavou ženskou! Ale rozhodně jsem ho měla v úmyslu poslechnout. Alespoň co se toho světla týkalo, když už nic jiného, tak si ho alespoň prohlídnu, konečně. O dvě vteřiny později, můj pokoj zalilo světlo šedesáti wattové žárovky mé noční lampičky. Chvíli mi trvalo, než jsem si na to ostré světlo zvykla já a moje oči taky. Koukla jsem směrem, ze kterého na mě ta hora testosteronu  pořád mluvila. Když jsem ho spatřila, málem mi vypadly bulvy. V rohu mého pokoje, na zeleném taburetu seděl a nesměle se na mě uculoval opravdový Frankenstein. TEN Frankenstein!

 

„Tyjo, mám halucinace! Mám v pokoji literární postavu… a pravděpodobně mi hráblo…ty jsi přece Frankenstejn. A já budu od zítřejšího dne až do předem neurčeného data práce neschopná z důvodu akutního zešílení,“ vedla jsem si tichý monolog a nepřestávala u toho zírat na tu obrovskou horu docela fušersky slátaných lidských kusů, zelenou po těle i v obličeji. No jo, je to on!

 

„Ale prosím tě,“ mávnul rukou a já bych v tu chvíli byla schopna odpřísáhnout, že ta jeho zelená ve tváři trochu znachověla rozpaky. „Na co tolik formalit, vždyť se už tak dlouho známe, ne? Říkej mi Frankie, jako každý…“ Vysloveně se na mě nesměle culil. A řeknu vám, rozhodně to stálo za pohled!

 

Do prkýnka! Ale co teď?!

 

„Co tady vlastně děláš?“ No, to asi nebylo moc chytrý, ale na druhou stranu mě to zajímalo, tak proč nezačít právě touhle obecnou otázkou.

 

„Jak co? Ty se ptáš? Jdu ti přece pomoct, ne?“ Tvářil se, jako by mi to mělo být všem přítomným jasný. Evidentně nebylo.

 

„Jo? A s čím jako?“ Víc inteligence, bejby! Hecovala jsem sama sebe, když jsem spatřila jeho reakci. Evidentně už o mé mozkové činnosti pochyboval.

 

„No s tou povídkou do soutěže, hele, tak řekni, s čím chceš píchnout?“ vyzval mě raději s rozjařenou nadějí ve tváři, možná, abychom nerozpitvávali otázku mé inteligence i nahlas. Ale stejně rychle zase jeho výraz pohasnul, když mě viděl bez nálady.

 

„Já nevím, zatím nemám vůbec nic.“ Rozhodila jsem ruce jako ptačí perutě a nechala jsem je hlasitě plácnout o povlečení. A opět jsem se kvůli své neschopnosti cítila blbě.

 

„Hmmm, tak to je fakt blbý,“ podrbal se ohromným ukazováčkem na čele. Na malou chvíli vypadal neuvěřitelně bezradně. Tak obrovský… tělo a emoce… Bylo opravdu neskutečný, mít ho v pokoji a taky možnost ho pozorovat.

 

„Takže ani ty? Tak to jsem v pytli!“ zakňourala jsem tiše a zaplula obličejem do peřiny.

 

„No víš, já tohle… ehm… dělám prvně. Vánoce se blíží, každý potřebuje prachy na dárky a my, oživlé mrtvoly, taky nejsme žádná výjimka.“ Teď zněl vyloženě kajícně, takže jsem už víc nemohla ukrývat tvář před světem. Tohle jsem prostě musela vidět! Nejistá mrtvola! Kdybych tohle někomu řekla, neuvěří mi!

 

„Vy slavíte Vánoce?“ Smutek byl najednou v prachu. Vykulila jsem na něj oči jako talíře. Kdo by to byl řekl, že hororové postavy slaví stejné svátky, jako my, lidi.

 

„No jasně, jako každý přece,“ ubezpečoval mě Frankie širokým úsměvem. „Co myslíš, kde je tvůj můzák teď? Nakupuje dárky…“ Protočil ohromný kukadla jako nazelenalý puberťák.

 

„I pro mě?“ Nedokázala jsem udržet svou zvědavost v mezích slušnosti.

 

„Hele, víš, co se říká,“ pohrozil mi ohromným prstem a dodal, „kdo je zvědavý, bude brzo starý, takže brzdi, milá zlatá!“

 

Ale, to se dělá, zkazit mi všechnu radost?!

 

„No jo. Už mlčím. Ale stejně…“ Pořád mi vrtal hlavou ten neexistující námět. „Co uděláme s tou povídkou? Napadlo tě už něco?“ Obracela jsem se na něj s novou dávkou  naděje. V hlavě jsem měla prázdno jako u snědeného krámu,a tak se není čemu divit, že jsem vkládala naděje do… a jo, sakra… do nemrtvé obří hory svalů, která svítila jako reklama na látací nitě.

 

„No… ani ne, ale třeba bys mohla popsat tohle.“ Očička mu najednou svítily jak žárovky na stromečku. Akorát ne tak barevně.

 

„Jako co?“ Nechápala jsem kam tím míří. Mírně jsem se otočila a upravila jsem si polštář tak, abych se mohla pohodlněji usadit v posteli. Pokud měl nějaký nápad, byla jsem ochotná brát cokoliv.

 

„No, mou návštěvu tady.“ Ladným pohybem rozhodil svoje obrovské hnáty a já se jenom divila, že nezpůsobil tím pohybem větší vítr. Opět se zaculil, což samozřejmě, vypadalo u někoho jeho vzezření, docela… zvláštně. Děsivě a komicky najednou. No jo, jsem cvok, o tom žádná!

 

„Myslím, jako o tom, jak jsem ti poradil s povídkou a tak…“ vysvětloval a najednou měl v obličeji hrozivě vážný výraz. Chvíli si pozoroval špičky svých bot a pak, když si skousnul  nervózně obří ret, od nich odlepil ty svoje kukadla. Tohle monstrum bylo jako veliké dítě.

 

„Ale tys mi přece s ničím ještě neporadil!“ podotkla jsem a na znak své hrané nevole jsem si založila ruce na prsa. Kdybych neseděla v posteli, tak bych možná i podupávala špičkou o podlahu,  třeba by to vypadalo ještě dramatičtěji.

 

„Detailistko!“ zabručel sklesle. „K čemu máš fantazii, holka!“ Svou roli dočasného můzáka bral asi hodně vážně, jenomže si ji tak trošku zmýlil s rolí režiséra.

 

„No jo, asi máš pravdu…“ připustila jsem a moje pusa se, i přes mou největší snahu, rozevřela jako obří dvířka. Najednou jsem si uvědomila, jak moc se mi chce spát.

 

„Hele, víš co?“ Vstal, podešel k posteli a dřepnul si. „Běž hezky na kutě a nech si to celý nejdřív rozležet v hlavince, jo?“ Opatrně vzal peřinu do svých velikých pracek a neuvěřitelně něžně mi ji vytáhl až k bradě.  „Možná jsem tě nakonec inspiroval, kdo ví, a třeba o tom ještě ani sama nevíš. Vždyť koneckonců, tahle moje návštěva splňuje hlavní téma, jestli se nepletu?“ Tady udělal dramatickou pausu. „Jsem oživlá mrtvola?“ Pohledem se dožadoval odpovědi, tak jsem přikývla. „A trávíš se mnou noc?“ pokračoval ve vyptávání, ale můj vražedný pohled ho velice rychle v pokračování zastavil. Tenhle směr se mi teda vůbec nezamlouval!

 

„No dobrá, já vím, špatně volená slova, ale když to vezmeš bez podtextu, tak to je pravda, ne? No jo, už mlčím!“ Zvedl obě obří dlaně v gestu obrany, zvedl se od mé postele a raději zamířil do bezpečí k svému-mému taburetu.

 

„Tak tedy běž, Frankie, ať mohu ještě nějaký ten čas využít ke snění. Nemusím ráno vypadat já jako oživlá mrtvola.“ Nechtěla jsem ho vyhánět, ale opravdu jsem už mlela z posledního. Frankie se mému vtípku tlumeně zasmál. No, tlumeně, to bych mu fandila. Spíš jsem se divila, že ještě sousedi netřískají kvůli zvýšené hladině hluku na stěnu. Pak vstal a já s údivem zjistila, že je najednou ještě větší než se mi zdál před malou chvílí. Hlavou se málem dotýkal stropu. Je možný, že by za  tu dobu, co přistoupil k mé posteli a záhy se vrátil zpět na místo, kde jsem ho v mém pokoji prvně spatřila, ještě povyrostl? Možná jo, kdo ví?

 

„Tak teda čáu.“ Zvedl na pozdrav obří ruku a zase se zazubil. Tentokrát bez hlasitého chichotání v basových polohách. Ale na druhou stranu, ty zoubky… Páni, ten úsměv mě jednou dorazí!

 

„Tak čáu,“ rozloučila jsem se s ním a tiše sledovala, jak se se svým ohromným tělem přesouvá k oknu. Moje víčka každou vteřinou těžkly, takže ze sledování jeho odchodu by jako souvislý film v mé paměti neobstál. Nevadí. Hlavně, když si zapamatuju alespoň něco z dnešní noci. Třeba bych to opravdu mohla použít do povídky…

 

„Frankie?“ Z polosnu jsem si ještě na něco vzpomněla.

 

„Ano?“ Frankieho odezva byla až moc rychlá. To mi vyvolalo ospalý úsměv na tváři.

 

„Ráda jsem tě poznala, ty oživlá mrtvolo…“ Jazyk se mi už malinko pletl.

 

„Já tebe taky, holka,“ oplatil mi to a já najednou věděla, že to nebylo z jeho strany jenom zdvořilostní tlachání.

 

„A … pozdravuj ode mne Maruš…“ to byla úplně poslední věta, kterou jsem ze sebe vydolovala těsně před upadnutím do snového komatu.

 

„Vyřídím…“

 

Dál se mi už jen matně zdálo, že vrzla okenní dvířka.

 

* * *

 

Ráno jsem se vzbudila na pípání budíku a jako první jsem se koukla do míst, kde se včera v noci tak záhadně objevil Frankie. Taburet byl bez jeho hromové postavy trestuhodně osamělý.

 

To byl ale divný sen, prolítlo mi hlavou. Z toho psaní mi už asi vážně hráblo! No nevadí, je tady nový den a já musím do práce. Samozřejmě, že se mi nechtělo vstávat z vyhřátého místečka, ale nakonec jsem se přemohla. Ale ten nápad, popsat můj noční rozhovor s oživlou mrtvolou mi pořád vrtal hlavou. Frankieho slova byla jako vysoce návyková omamná látka, kterou jsem prostě musela okusit. Najednou mi to všechno přišlo, tak nějak absurdní. Ne, tohle přece nemůžu napsat… nebo…?

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

 

Opište tento text:

Komentáře

1

1