BEZ HRANIC - náš online šuplík
1. semifinále - Povídka č. 2
Sekce
Anketa
17.12.2011 [00:00], Soutez, ze série 1. Battle, komentováno 11×, zobrazeno 547×
První semifinále je tady. Jeho tématem byla Balička. Jak se s tím autorky popraly?
Nad komentáři můžete opět hlasovat o nejlepší povídce.
Na gympl v M. nastoupila na začátku čtvrťáku. Nikdy jsem nepochopila, kdo tyhle zprávy šíří, ale do dvou dnů všichni věděli, že její otec je podezřelý živel a musel vypadnout z Prahy. Disident. Nejhorší ze všech sprostých slov.
V té době už jsem se mohla pochlubit čistou pletí, džínami z Tuzexu a první trvalou. Tím pádem jsem byla ochotná velkoryse uznat, že Barbora je přinejmenším zajímavá.
Vysoká – přesto se nehrbila. Mamka by řekla, že své centimetry uměla nosit. Štíhlá – možná až příliš. Kromě obrovských tmavých očí na ní byly nejnápadnější nemožně dlouhé a nemožně nemoderní vlasy. Žádná trvalá, žádný melír, jen neohraničená světlehnědá záplava.
Měla štěstí – celkový dojem rozhodně vylepšoval walkman, jehož sluchátka sundávala z uší jen na nezbytně nutnou dobu, a skvělé oblečení, které ale na rozdíl od své výšky neuměla prodat. Jako by ani nevnímala, že má na sobě tričko a džíny, za které by si většina lidí ve škole nechala uříznout prsty na noze. A to včetně učitelů.
Pak tu ovšem bylo ještě něco. Tehdy jsem to neuměla popsat ani pojmenovat a vlastně bych to nedokázala ani dnes. Zřejmé ale byly následky toho něčeho.
Barbora naprosto pobláznila mužskou a chlapeckou část školy. První měsíc to jen vřelo pod povrchem, sotva jsem ji párkrát zahlédla, jak tiše diskutuje se spolužáky, kteří měli děsivý cejch šprtů. Vypadala při tom ale neuvěřitelně dospěle a jako by to přenášela i na druhé. Klukům vedle ní rostla ramena, celí se narovnali, zapomínali na hloupé dvojsmyslné narážky a dokonce vynechávali nezbytné vole vole.
Barboře nikdy nikdo neřekl vole.
První obětí byl Igor. Kluk mojí nejlepší kmošky Magdy. Díky tomu jsem si taky naprosto jistá, kdo vymyslel tu přezdívku. Magda měla vždycky smysl pro humor a nesporný jazykový cit. Když se k tomu přidal vztek a hořkost z faktu, že se na ni Igor vykašlal kvůli té pitomé ploché náně, měla to Barbora spočítané. Tedy její jméno. Bohužel se totiž jmenovala Barbora Ličková. A právě sbalila Igora. Poté, co se neúspěšně pokusila sbalit asi padesát jiných kluků, doplňovala zapáleně Magda.
Nejen pro náš ročník – pro všechny, kdo tehdy chodili na gympl v M., už byla Barbora navždy jenom Balička.
Igor byl první na seznamu. I když Balička nebyla typická coura. A ta přezdívka k ní vlastně vůbec neseděla. Ona nikoho nebalila. Prohodila pár vět, usmála se tím svým nejistým úsměvem, nasadila si sluchátka a dotyčný byl v háji.
Tehdy jsem udělala osudovou chybu. Tolik jsem se zaměřila na utěšování svých raněných kamarádek, až jsem začala zanedbávat vlastní vztah.
S Tomášem jsem chodila od druháku. Láska z tanečních. Platili jsme za nejpevnější školní pár. Místo, aby mě po dvou letech pomalu začalo opouštět romantické nadšení z první lásky, byla jsem si i dospělejšíma očima jistá, že Tomáš je ten, s kým chci prožít život. S kým chci mít děti, postavit dům a… Tím vlastně výčet možných plánů končil. Přesto mi to stačilo.
A pak jsem to jedno odpoledne zkraje listopadu už příliš dlouho přešlapovala před školou. Tomáš měl o hodinu víc, a tak jsem seděla v šatně a četla si. Pár minut před zvoněním jsem šla čekat ven. To všechno proto, abychom mohli jít domů spolu a využili tu trochu času před příchodem rodičů k tréninku na suchu. Tak jsme tomu říkali, i když při tom bylo všechno, jen ne sucho.
Ještě o prázdninách jsem si myslela, že vydržíme až do maturity. Teď mi ale připadala tak vzdálená, že jsme se postupně odhodlávali k výpravě do jediné drogérie ve městě. Kde dělala vedoucí mámina spolužačka, takže ať už koupím kondomy já nebo Tomáš, naši budou informovaní pěkně zatepla.
Teď mi ale teplo nebylo – nohy namáčknuté v kozačkách od loňska mi omrzaly a rukavice nezvládaly zahřát zápěstí, která z kabátu po ségře vykukovala o pár centimetrů víc, než by bylo ideální. Jít mu naproti jsem považovala za dobrou záminku k nasbírání trochy tepla na cestu.
Na ten pohled nikdy nezapomenu. Chodba před 4. A už se dávno vylidnila, takže jsem je viděla z dálky. Tomáš stál ke mně zády, ale z toho, jak se nakláněl, aby k ní byl blíž, a hlavně z jejího zaujatého, skoro uchváceného výrazu jsem poznala, že jdu pozdě. Zajímavé je, že si nevzpomínám na zbytek. Mozek je někdy milosrdný. Došla jsem až k nim a násilím ho odtáhla domů? Otočila jsem se na patě a utekla dřív, než si mě všimli? Nevím. Jisté je, že o dva dny později byli pár. A já ponížená, ale především zrazená a hluboce nešťastná.
S Tomášem Barbořino řádění skončilo. Jako by konečně našla to, co hledala. Ale přezdívky už se nezbavila. Jediný, kdo jí říkal jménem, byl můj Tomáš. Barunko, zaslechla jsem občas na chodbě nebo u oběda jeho hlas. Mé bolavé srdce nedostalo šanci zahojit se. Když jsem z toho, jak se o pár týdnů později objímali a dotýkali, pochopila, že Tomáš navštívil drogérii beze mě, bylo to nad mé síly. Spolykala jsem pár pilulek z domácí lékárničky. Tak, aby mě naši objevili včas. Nechtěla jsem umřít. Jen jsem potřebovala vypadnout ze školy.
Záběry z listopadových a prosincových demonstrací jsem sledovala v televizi na psychiatrickém oddělení nemocnice v B. Celá revoluce mi byla ukradená. Milovala jsem Tomáše a nenáviděla Baličku. Blbou Barboru Ličkovou.
Do školy jsem se vrátila o tři měsíce později. Všechno bylo vzhůru nohama. Barbora z větší části přebírala výklad za učitele v hodinách dějepisu a občanské nauky. Ředitel na tyto hodiny sloučil áčko a béčko dohromady, takže jsem si mohla dosyta užít Tomových oddaných pohledů a Barbořina úspěchu. Vlastně netuším, jak jsem ty poslední měsíce ve škole přežila.
Odmaturovala jsem, dostala se na práva a prázdniny prožila zíráním do stěny svého pokoje. Doslechla jsem se, že Tomáš s Baličkou odjeli někam ven. Cestovat. Užít si života. Poznat svět. Škola jim neuteče. Nic jim neuteče. Její rodiče se vrátili do Prahy, a tak se po pár letech zdálo, že budu mít šanci konečně to pustit z hlavy a začít znovu.
Kazil mi to jen fakt, že jsem Toma nikdy nepřestala milovat.
***
Znovu jsme se setkali na prvním školním srazu, po pěti letech. Balička nedorazila – ještě pořád poznávala svět. Tomáš byl zpět. Třeťák na medicíně. Já měla čerstvý diplom v kapse. Během večera z něj vypadlo, že s Barborou nedokázal držet krok. Rozešli se po dvou letech.
Za měsíc už bydlel u mě. Za rok jsme se vzali.
Vzdala jsem se vlastní kariéry – jako koncipientka bych ho nemohla živit na studiích – a tak jsem si našla dobře placenou kancelářskou práci v zahraniční firmě. Pak Tomáš dostudoval a přišel čas rozhodnout se definitivně.
Samozřejmě jsem chtěla děti. Tomášovy děti. Dita a David se narodili rok a půl po sobě. Do toho jsme dodělávali dům. Šílené roky. Přesto bych je nevyměnila za nic.
Tomášovi se dařilo. Specializoval se na kardiochirurgii a díky své pomaturitní cestovatelské zkušenosti neměl problém orientovat se v tom, s čím přicházeli jeho kolegové v zahraničí. Začal jezdit na kongresy, pracovat na vlastním výzkumu. Byla jsem na něj pyšná. A pořád jsem ho milovala. Tak moc, že se mi někdy i týdny dařilo nemyslet na hořkost spojenou s tím jménem.
Balička.
***
Druhý sraz jsem prošvihla kvůli porodu. Při třetím byl Tomáš na konferenci v Londýně a Dita dostala zánět středního ucha. V době, kdy jsem o sobě měla povídat, jsem seděla na pohotovosti a řešila s otrávenou doktorkou, jestli jí to píchneme, nebo ne.
Vím, uteklo to příliš rychle. I proto jsem si čtvrtý sraz – po dvaceti letech – za žádnou cenu nemohla nechat ujít. I když byl Tomáš zase pryč. Dvouletý studijní pobyt na univerzitě v Bostonu.
Barbora dorazila poslední. Jako by to byl její celoživotní plán. I do školy se kdysi vetřela tak nějak na poslední chvíli.
Nakoukla do salónku a já ji okamžitě poznala. Nebylo to těžké. Vůbec se nezměnila. Jen pár drobných vrásek kolem těch obrovských zvědavých očí, stejný nejistý úsměv, stejná postava. Jen vlasy se pokusila ukáznit v culíku, ze kterého se ale stejně hned u gumičky rozšiřovaly v ten nepoddajný vodopád, který k ní vždycky patřil.
I teď ignorovala trendy. Všechny bývalé trvalé tu seděly s pečlivě vyžehlenými přilbami, ve stahovacích kalhotkách pod drahými kostýmky.
Balička dorazila se svými bláznivými vlnami, bez makeupu a ve značkovém ležérním oblečení, ke kterému se pořád tak nějak nehlásila.
Netušila jsem, jak se to stalo, ale moje ruka vyletěla dřív, než jsem ji mohla zastavit.
„Barboro!“ Usmála se na mě, okamžitě se vydala mým směrem a vůbec nevypadala překvapeně.
„Barbora?“ uculila se poťouchle, sklonila se a naznačila polibek nejdřív u mého levého a pak i pravého ucha. U ní jsem ale neměla ten snobský pocit jako u ostatních – dělala to, protože na to opravdu byla zvyklá.
„Klidně můžeme zůstat u Baličky,“ mrkla jsem na ni.
Dosedla na židli vedle mě. „Jak chceš, tahle není tak strašná. Zažila jsem horší.“ Mluvila a přitom si svlékala sako a uvolňovala šátek elegantně uvázaný kolem krku.
„Jsi s Tomášem?“ vypálila bez varování. Zaskočila mě. Polkla jsem a nadechla se k odpovědi.
„Myslela jsem si to. A jsem hrozně ráda. Tomáše jsem moc milovala a věděla jsem, že by měl být s tebou.“ Moje velkorysá nálada byla pryč.
„Tak proč jsi ho tehdy nenechala? Když jsi věděla, že by měl být se mnou? Mohlas mi ušetřit spoustu bolesti, Baličko. A všechny ty noci, kdy si říkám jestli…“ Nedopověděla jsem. Kousla jsem se do rtu a periferně zaznamenala, že si Magda se zájmem přisedla blíž.
Barbora se tvářila překvapeně. Konečně.
„Ale vždyť ti říkám, že jsem ho milovala! Od té doby vlastně…“ usmála se a číšník, který jí právě přinesl skleničku sektu – přípitek, který prošvihla – si to mylně vyložil a málem se jí rovnou skácel k nohám. Nic se nezměnilo, došlo mi. Pořád má v sobě to něco. A místo, aby to sláblo…
„A jak se máš, Barboro? Co vlastně celé ty roky děláš?“ zkusila jsem přejít na bezpečnější téma. Na pevnější led.
„Já… prostě jsem. Tak,“ trhla rameny a usrkla si ze skleničky. Pak, jako by jí došlo, že tohle mi asi nebude stačit, se zhluboka nadechla a rychle odrecitovala:
„Mám doktorát na slušné zahraniční univerzitě. Na dvou méně slušných jsem přednášela. Taky jsem zkoušela psát. A měla jsem vlastní rockovou kapelu. Ale to byly jen epizody. To, co opravdu celý život dělám…“ Zvedla oči od skleničky a upřeně se podívala do těch mých. Až teď jsem si uvědomila, že ji skoro hypnotizuju. „Vážně to chceš vědět, Kateřino?“ Došlo mi, že i když zřejmě neobchoduje s bílým masem, to varování v její otázce bych měla brát vážně.
A skutečně jsem o tom dvě vteřiny vážně uvažovala. I když nám oběma bylo jasné, že nakonec kývnu.
Balička si lehce povzdechla a potichu – Magda už měla hlavu téměř mezi námi – to vyslovila:
„Víš, Kateřino, celý svůj život hledám lásku. Protože to jediné může dát jakémukoliv životu smysl.“
Tušila jsem, jaké důsledky by tahle bomba mohla mít, kdybych ji nechala dopadnout. Rozmělnit ji hloupým žvaněním ještě před tím, než se to stane, mi přišlo jako dobrý nápad.
„Takže je to pořád stejné? Pořád balíš další a další chlapy a zkoušíš, který se chytne? Který by mohl být ten pravý?“ Na okamžik to vypadalo, že mi dá facku, zvedne se a odejde. Pak se odhodlaně napila a otočila se ke mně celým tělem.
„Nejen chlapy, když to chceš brát takhle, zlato,“ řekla přísně.
„Takže jsi sama. Žádný manžel, žádné děti.“ Nemohla jsem to nechat být. Byla to malá možnost pomstít se po těch letech.
„Děti jsou iluze lásky, Kateřino.“ Proč to znělo, jako by mě chtěla utěšovat?
„Jak často si vzpomeneš na své rodiče?“ dodala už věcně.
„Volám jim každý týden. A když něco potřebují, jsem tu vždycky pro ně.“ Na tohle jsem byla hrdá. Takhle to opravdu bylo.
„Dobře, Katko. Tak jinak. Kdy naposledy jsi na ně pomyslela s láskou.“ Vyslovila to tak, že můj mozek zareagoval úplně automaticky. Jako by zmáčkla nějaký pitomý akupunkturní bod. V hlavě se mi rychle odvíjel film. Pozpátku. A jistotu jsem měla až v okamžiku, kdy mě máma odváží z psychiatrie – tehdy, ve čtvrťáku. Dovedla mě do pokoje, posadila mě na postel a s vážnou tváří mi řekla:
„Katuško, možná se bojíš, že ti tu budu vykládat, že to časem přebolí. Ale je to tak, že někdy to úplně nepřebolí. V každém případě ale máš mě, máš tátu a máš Lenku. A my tě nikdy neopustíme.“ Ano, tehdy naposledy jsem si opravdu jasně uvědomila, jak moc svoje rodiče miluju. Zatajila jsem dech.
Barbořina drobná ruka mě pohladila po předloktí. „Neříkám, že to máš stejně zkoumat i s manželem. U vás jsem si jistá, že je to správně. Tomáš patří k tobě. A i proto pořád hledám. Vidím, že se to může povést.“ Už zase se usmívala. Magda zmizela. Tohle ji nudilo. Poslouchat po dvou rozvodech o manželské lásce…
„Proč jsi ho nechala odejít?“ Ta otázka mě stála hrozně moc. Bála jsem se, že si ji Barbora taky položí, zamyslí se a okamžitě povolá Tomáše zpět. Nepochybovala jsem o tom, že by neváhal ani minutu.
„Víš, Katko, on… Přestal věřit na lásku. Na lásku podle mých představ. Jeho láska musela ustupovat příliš mnoha věcem. Škola, peníze, plány do budoucna. To pro mě není.“
„Ale vždyť jsi taky vystudovala!“ pokoušela jsem se obhájit nepřítomného obžalovaného.
„Hm. Nějak jsem musela zabít čas.“ Pokrčila rameny a vypadala, že teď se ona ztratila ve vzpomínkách.
„Takže jsi většinu času sama?“ Moje touha po pomstě ještě nevychladla. Ještě pořád neřekla nic, co by mě mohlo utěšovat v těch osamělých nocích plných obav, kdy si v Tomově blízkosti někde na druhém konci světa představuju nějakou takovou Baličku.
„Ach Kateřino. Tys vůbec nic nepochopila. Nejsem sama. Mám přeci sebe. A nikdy jsem ani kousek ze sebe neztratila. Kolik z našich vrstevníků o sobě tohle může říct?“
***
Vrátila jsem se pozdě. Děvče na hlídání spalo stočené na sedačce v obýváku před zapnutou televizí. Potichu jsem nakoukla na děti a pak došla do koupelny.
Tu ženu v zrcadle jsem znala. Jen mě poprvé napadlo, kolik má společného s dívkou, která kdysi málem umřela pro svou lásku. Jako by mi Balička i na dálku zmáčkla další tajemný bod.
Co zbylo z mých snů? A měla jsem vůbec nějaké? Stihla jsem to, nebo se příliš brzo všechno v mém životě začalo točit kolem Tomáše?
Vzpomněla jsem si na poslední vycházku s dětmi. Už i Dita odmítla mou nabízenou ruku. A oba se rozčilovali, že jsme jediní, kdo ještě chodí na tyhle trapné procházky. Jak dlouho bude trvat, než mi zmizí do svých životů? Jak dlouho bude trvat, než se mi rozplyne iluze jejich lásky?
Zavřela jsem oči a rychle se snažila přivolat si na pomoc Tomáše. Ale místo jeho tváře se na mě neurčitě šklebil jen rozplizlý beztvarý obrys. Rozběhla jsem se do ložnice a prudce otevřela notebook. Fotky z poslední dovolené. Jeho ostře řezaná tvář. Rozesmáté oči. Jeho ruka kolem mého ramene.
Jak moc nechá naši lásku zasahovat do svých snů, plánů a představ?
Nechtěla jsem na to myslet. Ne, vážně jsem nechtěla. Zlobila jsem se na Baličku. Zlobila jsem se na ni za to, že mě infikovala svou naivní a neuchopitelnou představou o světě.
A strašně jsem se zlobila na sebe, že jsem jí to dovolila. Že jsem si to dovolila.
Hledání lásky. Panebože, takový sentimentální kec!
Usnula jsem, až když venku začínalo svítat. Ne, ani s novým dnem jsem nedošla k nějakému rozhřešení. A nespravil to ani další týden nebo měsíc. Prostě jsem dál nějak fungovala a snažila se nepřemýšlet o tom, o čem se mi tak moc přemýšlet chtělo.
Za půl roku se vrátil Tomáš. Doslova zářil. Doufala jsem, že to způsobuje radost z faktu, že už budeme zase všichni spolu.
Jedno nedělní ráno – vyběhl z domu na svůj obvyklý okruh – jsem se posadila k jeho počítači a rychle prohledávala seznam souborů. Jeden byl zaheslovaný. Přemýšlela jsem jen chvilku.
BALIČKA, vyťukala jsem pečlivě.
Fotky. Spousta fotek. Pláže, města, hory. Na některých záběrech byli spolu, ale na většině jen ona. Oblá, ne moc vysoká zrzka. Mamka by řekla, že svá kila umí nosit. Ve skutečnosti na ní ale nebylo vůbec nic zajímavého nebo výjimečného. Jen… Zase to tam bylo. Něco. To něco. Stále jsem to neuměla popsat ani pojmenovat.
Balička.
Nikdy jsme o ní s Tomášem nemluvili. Nezdálo se, že by s někým udržoval kontakt. Vypadal… spokojeně.
A tak jsem to přijala jako fakt. Skutečnost, se kterou se musím smířit.
Nejsem balička a nikdy nebudu jako ony.
Ale věřte mi – strašně, opravdu strašně jim závidím.
předchozí kapitoladalší kapitola
Přidat komentář
Komentáře
1
10) Evelyn (18.12.2011 18:28)
Milá autorka, po tvém komentáři si jsem už docela jistá, kdo ji 
Ale ruku do ohně bych za to pořád nedala 
Katku (na srazu) jsem pochopila, spíš Barbora a její svěřování mi přišlo takové neskutečné.
Na co jsem ale úplně zapomněla při prvním komentu, je konec! I tady se dokážu do Katky vžít a souhlasím s ní (tedy teoreticky, jak by se mi to líbilo v praxi těžko říct).
Takže já ještě jednou tleskám a těším se na odhalení autora 
9) autor (18.12.2011 16:53)
Tammy: Díky
Magda: Díky moc, Tvé rozbory mě neuvěřitelně baví. Zkratky pro města se používají pro navození pocitu autenticity (proto je to tam použito víckrát), i když tento příběh se nikdy nestal a všechny postavy jsou fiktivní. Díky .
Evelyn: Kateřina měla konečně příležitost být ta silná. Vítězka. Úplně to neklaplo
. Děkuju!
Nosska: M. i B. jsou konkrétní města, ale jiná . Později prozradím, i když jak už jsem napsala, není to podstatné. Díky!
Bye: Samozřejmě to bylo cynické. Neztratila ze sebe ani kousek. Nepochopila, že pokud chce najít opravdovou lásku, musí ze sebe velký kus nejen ztratit, ale dobrovolně dát. Ten příběh je hlavně o Kateřině. O skutečné vítězce, která bohužel neví (možná zatím?), že všechno podstatné už dávno má. A že do toho seznamu patří i nejistota a ochota vzdát se spousty svých snů. Všechny bychom chtěly být jako Barbora. Ale jsem si jistá, že dříve či později bychom daly cokoliv za Kateřinin "obyčejný" život. Díky!
8) Bye (17.12.2011 21:45)
Chjo, holky, vy jste se snad na tom melancholickém endu dohodly. Přestože jsou obě povídky velmi odlišné, působí na mě velmi podobně... tak nějak bilančně, nebo co.
Tahle je navíc tolik ze života, že...
Hledání lásky jako životní poslání - to je něco tak ušlechtilého. Tak proč mi to z úst Baličky přišlo tak cynické? Nejspíš proto, že ji hledala u jiných, místo sama v sobě...
Chválím originální pojetí zadaného tématu.
7) Nosska (17.12.2011 21:30)
Gymnázium v M. je v Mělníku? A psychiatrie v B. je v Beřkovicích? Docela mi to tam sedí, jen by mě zajímalo, jestli jsem se trefila...
6) Evelyn (17.12.2011 19:22)
A zase pořádně nevím, co říct... Vpodstatě je to strašně obyčejný příběh o úplně obyčené ženské. Jenže možná právě tím, že je to tak běžné, reálné, nevýjimečné, není vůbec těžké vžít se do Katky. Láska... tak časté téma, které ale neumí každý. Málokdy se mi poštěstí číst o lásce bez spousty klišé a prázdných slov a frází. Tady jsem nenašla žadné hloupé klišé. Celý příběh - nápad, zpracování, použití slov, způsob vyprávění... - se mi líbil. Jediná část, ke které mám trošku výhrady, je sraz. Ten rozhovor mi přišel takový neskutečný, ale možná to bude tím, že já za sebou mám jen setkání po pěti letech
Tleskám Tip na autora mám, ale tentokrát ne úplně jistý 
5) Magda (17.12.2011 16:55)
Přečetla jsem si to potřetí, a protože se nikdo nemá ke komentáři na více jak třetinu řádku, začnu já...
Obdivuji tenhle nápad... Příběh holky, které jiná holka zničila podstatnou část života...
Líbí se mi, že je tam použito mé jméno, a ano, vím, že to s literární stránkou nemá nic společného... 
Jediné, co se mi nelíbilo je zkratka, kde sídlí ono gymnázium, v M., prostě mi to tam nesedí...
Dál už budu jenom chválit:
I když to není ani tři tisíce slov, vím z toho vše, co potřebuji. Nevyvstávají mi na mysli žádné otázky typu Proč se tohle stalo tak a podobně.
Obdivuji Kateřinu, jak se se vším vypořádala a poprala, i přestože nechápu, jak se s tou zrzkou mohla smířit...
A ten konec...
Bylo to naprosto dokonalé, měla bys podle toho nechat natočit film...
11) jeanine (19.12.2011 21:47)
Páni, to bylo teda něco!
