Sekce

• Titulní strana
• O webu
• Jak na to?
• Soutěže
• Sci-fi a Fantasy
• Thriller a Horor
• Romance
• Komedie
• Ostatní
• Poezie
• Fanfiction
• Profily autorů
• Recenze
• Zpovědnice

Další odkazy

• Série
• Diskusní fórum
• Stmívání FF

• 

Facebook

Anketa

Návrh soutěže: Měli byste zájem zúčastnit se spoluautorských povídek s pisateli ze stránek OurStories?

Ano (102) Ne (87)

Celkem hlasů: 189

04.12.2011 [08:15], MisaBells, ze série Malé duhové lži, komentováno 42×, zobrazeno 765×

V neděli ráno se mnou na nádraží jela jen Pavla. Martin se rozloučil ve dveřích slabým objetím a zamumláním. Když jsem se zeptala Pavly, co se děje, jen pokrčila rameny.

„Doufal, že se brácha konečně usadí.“ Mrzelo mě, že jsem nejen Martinovi, ale i Prokopovi trochu narušila jejich sladký plán, ale v hloubi duše jsem se nemohla dočkat, až nastoupím do práce.

Na peróně se Pavla zastavila před vlakem a pohladila mě po paži. „Hele, nechci ti otvírat rány, ale… Zvládneš to? Přeci jen budeš bydlet zase ve svém starém bytě a…“

„Budu v pohodě, Pavlí. Ten měsíc mi dal hodně času na to, abych se duševně zregenerovala. Neříkám, že to nebude bolet, ale zvládnu to. Přinejhorším si najdu jiné bydlení. Vítek byl…“ Musela jsem na chvíli přestat mluvit, protože jsem cítila, jak se mi oči zalévají slzami. Tohle bylo asi podruhé, co jsem o něm mluvila nahlas od té doby, co odešel. „Byl mojí součástí a vždycky bude mít svoje místo tady,“ vzdychla jsem a položila si dlaň na srdce. „Ale nemůžu před tím utíkat. Jsem beran. Hlavou proti zdi, nezapomeň. Musím to ustát.“

„Tak toho se nebojím, vážně ne,“ zasmála se krátce a objala mě, protože výpravčí vylezl z té své kukaně.

„Ozvu se, až dorazím,“ slíbila jsem a políbila ji na tvář.

„Jsem ráda, že jsme spolu trochu pobyly,“ křikla na mě, zatímco jsem lezla do vlaku.

Mávala mi, dokud jsem i s tou motorovou kolonou nezmizela za rohem.

 

♥♥♥

Schoulila jsem se do sedačky, vytáhla MP3 a knížku. Deník Génia…

Když jsem se dostala ke kapitole: Umění pšouku, zaváhala jsem. Chci tohle číst?

Přesto jsem se přes to prokousala a uvědomila si, že se jeho výplody mysli nadpozemsky bavím. Když se pak Salvador rozohňoval nad Nietzscheho prohlášením, že Bůh je mrtev, málem jsem se svalila ze sedačky.

MP3 odvádělo svou poctivou práci a zahrnovalo mě líbivými tóny, nahromaděnými za tu dobu, co jej vůbec mám. Muse, UDG, Minor swing – originál, Minor swing – neoriginál… co to je? Odvrátila jsem zrak od písmen a zadívala se na stolek pod oknem, abych se mohla soustředit. Kytara, ta byla zřejmá, ale kvalita skladby… Hm, kdy jsem ji stáhla? Když to skončilo a já uslyšela ten hlas, vytřeštila jsem oči a ruka mi vyletěla k puse. Mám štěstí, že už nejsem po ruce, jinak bys mi asi utrhla hlavu, co? Neodolal jsem, musel jsem. Nezlob se. Jen jsem ti chtěl nechat něco, co ti vykouzlí jednou za čas na tváři úsměv a vzpomeneš si na toho blázna, co jsi s ním žila. Nejspíš ti právě zabírám veškerou kapacitu tvého přehrávače – mimochodem, kup si nový a lepší, tenhle je nějaký zastaralý – ale cože jsem to chtěl? Jo, už vím… Miluju tě, duhová vílo, a vždycky budu. Jen doufám, že si brzy najdeš někoho, kdo tvoje přednosti ocení alespoň zčásti tak, jako já, a až pak jednou přijde ten tvůj čas, tak si tě vyzvednu na konci té duhy. Přesně tam, kde je ukrytý poklad. Díky tobě jsem začal věřit na duhu. Nenech si ji nikdy vzít, ať už se děje, co se děje.

A pak, když mi po tváři tekly krokodýlí slzy, ozvala se další skladba. Hrál ji a… zpíval. Roztřásla jsem se, když jsem ji poznala. Zpíval mi ji tehdy v té půjčovně kazet… Až mé sny dojdou konečně naplnění,
Miláčku, jedno vím: Štěstí Tě bude následovat kamkoliv půjdeš… Miluj mě něžně, miluj mě věrně,
všechny mé sny se splnily. Můj drahoušku, jak já Tě miluji a vždycky budu…

A já brečela a usmívala se a pozorovala mračna na obloze a začínající déšť.

Na rameni mi přistála čísi ruka. Trhla jsem sebou a podívala se na útočníka.

„Slečno, jste v pořádku?“ zeptala se starší paní a já s úsměvem přikývla.

„Jsem, děkuju.“

„Nechcete něco k pití, nebo něco na uklidnění?“ pokračovala.

„Ne, díky. Jsem vážně v pořádku…“ Paní jen kývla a nechala to být.

„Love me tender, love me sweet…“ broukala jsem si ještě chvíli poté, co Vítkův hlas dozněl a do uší mi hrál Divokej Bill. Úsměv mi na tváři zůstal a nepustil mě, ani když jsme přejeli hranice.

 

♥♥♥

Knížku jsem skoro dočetla. Pravdou bylo, že jsem se mnohokrát musela vracet a orientovat se v těch jeho duchaplných proslovech. Zasmála jsem se, vrtěla nechápavě hlavou a přicházela drahému Dalímu na chuť. Možná si koupím i tu knihu, která tomu předcházela, Tajný život…

Do stanice jsme dorazili na čas a mně chvilku zabralo, než jsem se opět pobalila a dokázala vylézt ven. Krosnu na zádech, tašku v ruce a knížku v podpaží. Ta cesta udělala divy. Připadala jsem si jako špatně vyžehlená košile. Pomačkaná.

Potřebovala jsem vzpruhu. Něco, co by mě nakoplo, než dojedu domů.

„Kafe!“ vydechla jsem s nadšením a rozhlédla se po nejbližším automatu. Přece tady někde musí být?

Prodrat se davem cestujících, kteří se hrnuli jako stádo na porážku a nedívali se ani kolem sebe, to byl um hodný mistra. Dalí by o tom určitě napsal speciální kapitolu, to bych se vsadila… On totiž dokázal psát i o svém ranním vylučování… ehm, pardon.

Našla jsem ho ve chvíli, kdy do mě drcla jakási korpulentní ženská a já málem udělala vývrtku. Zářil jako Svatý grál! Ztracený poklad Aztéků – vzpomněla jsem si na Blešku. A zvláštní bylo, že se mi nechtělo brečet. Měla jsem ho v MP3 a ten čas, co nám byl vyměřený, byl vážně, ale vážně nádherný, přestože byl tak krátký. Měl pravdu, pořád bude se mnou, ať už udělám cokoliv, tak proč litovat, že tu není? Měl bolesti, chřadl a teď je mu určitě líp, někde tam, za tou zpropadenou duhou. Uvěřil v ni a to mě těšilo, protože jak může jít někdo do nebe a nevěřit, že existuje?

Vydala jsem se na cestu k automatu a připadala si jako Indiana Jones. Nástrahy v podobě kufrů, nohou, holí, děr v podlaze, a na konci toho všeho – kafe!

 

♥♥♥

Vyhrabat z krosny peněženku a najít v ní dostatek drobných pro nákup – k uzoufání.

„Jedna, deset, dvanáct, ještě tři koruny, krucinál…“ mrmlala jsem a prohrabala dokonce i kapsy džín. „Ha!“ zajásala jsem a naházela většinu peněz do té uzoučké škvíry. Poslední dvoukoruna mi odmítala vyhovět a já s narůstající panikou opakovala vhození-vypadnutí-mručení-vhození. Už jsem měla fakt na krajíčku a nejspíš bych se rozbrečela, kdyby se tam neobjevila snědá ruka, nevytáhla moji dvoukorunu a nevhodila ji tam s ladnou grácií. Automat se znovu rozsvítil a v ten okamžik jsem se podívala svému zachránci do tváře, připravena mu srdečně poděkovat. Ovanula mě vůně sladko-kořeněné kolínské, já se dívala do dvou pomněnkových očí a uvědomila si, jak šíleně moc mi chyběly a potřebuju je.

„Ahoj,“ zašeptal hlas, já se mu vrhla kolem krku a tentokrát to nebylo jemné políbení na rozloučenou před služební cestou. Nebyl to letmý dotek a motýlci v břiše. Bylo to vášnivé, zoufalé, nutné políbení. Sevřel mě v náruči a tiskl k sobě tak moc, až jsem málem ztratila vědomí, jenže to bylo přesně to, co jsem potřebovala. Žaludek se mi protočil jako divoká káča a srdce v hrudi silně udeřilo do žeber. Odtrhla jsem se a zalapala po dechu. Jako když jsem umřela a on mě znovu vzkřísil. Vdechl do mě novou chuť žít a uvěřit opět v nebe. Jeho pevné objetí mě drželo na nohou a úsměv ve tváři mě nutil se smát. Přejela jsem mu ukazováčkem po spodním rtu a Dan lehce přivřel víčka a zatlačil mi tváří proti prstům, aby se dostal opět k mým rtům a ukradl si další dechberoucí polibek. Jen matně jsem si uvědomovala, že už dávno nestojím nohama na zemi, ale visím ve vzduchu – v jeho náruči – a mám pocit, že dokážu vzlétnout.

 

♥♥♥

Když jsme vyšli před nádražní halu, slunce na nás vykouklo skrz černé mraky a na nebi se objevil kus modré oblohy, jako kdyby si Vítek tam nahoře vyčistil kukátko a usmál se na nás, spokojený nad tím, že jsme spolu a on konečně může věnovat čas nebeským radovánkám.

Chtěla jsem to říct Danovi, aby se zasmál jako já, ale když jsem se na něj podívala – stále obalená jeho pažemi – v jeho pohledu se odrazilo světlo a já uviděla tu malou pestrobarevnou duhu v jeho očích. Tu zvláštní duhu, co mi ji slíbil Vítek jako důkaz, že zase bude dobře. A já tomu s neskutečnou radostí uvěřila, protože jsem chtěla.

Epilog

Vzal mě do vily. Samozřejmě, že jsem se roztřásla, když na mě dýchly vzpomínky z předsíně, obýváku, kuchyně…

Ale nejvíc jsem se rozklepala, když jsem uviděla tu monumentální fotku nad gaučem. Dan se držel zpátky, jako kdyby se mě bál byť jen dotknout. Dívala jsem se do Vítkovy tváře. Do obličeje toho kluka, kterého jsem loni v září potkala v hospodě. Měl klidnou tvář, košili a seděl na kuchyňské židli. Vypadal překvapeně, že ho někdo fotí.

„Ta je z doby, kdy… Z doby před tebou a tou nemocí,“ zašeptal kdesi za mnou Dan a já se na něj nepatrně otočila se skleněným pohledem.

„Je krásná. Udělal jsi dobře, že jsi ji sem dal. Patří sem,“ vydechla jsem. Jeho paže mi zezadu objaly ramena a on mě otočil na zeď přímo naproti.

„Tahle sem taky patří…“ řekl a já se dívala na stejně velkou fotku nás tří. Pár hodin poté, co vznikla, zlomil si Vítek nohu. Čarodějnice a Jirkův um, než se opil. Vítek se mi snažil setřít v koutku úst kapku dresinku. Dan stál mezi námi a culil se. Vzpomněla jsem si, že Vítkovi tenkrát nabídl, aby to rovnou olízal, že to na něj nepoví, což nás rozesmálo, a proto jsme možná všichni zářili štěstím, klidem a radostí.

Nechtěla jsem se za žádnou cenu rozbrečet. Snažila jsem se dýchat pravidelně a moc nemrkat.

„Chyběla jsem ti, co?“ rýpla jsem si a Dan mou narážku pochopil.

„Asi jako osina v zadku,“ odvětil a já se usmála. Otočila jsem se k němu ve chvíli, kdy z police vyndaval igelitovou tašku. „Nechala jsi ho tu,“ vzdychl smutně a vytáhl mého hrocha.

„Naštval jsi mě,“ řekla jsem a zhoupla se na patách. „Jí jsi dal ovečku…“ stěžovala jsem si. Povytáhl pobaveně obočí.

„Věř mi, že nechceš být ovce…“ zasmál se a mně to možná – tak trochu – došlo.

„Co všechno se změnilo?“ vydechla jsem. Ta otázka tu visela hodnou chvíli a někdo ji prostě musel říct.

„Kromě toho, že jsem se zamiloval a nechal udělat tyhle fotky? No, vlastně nic. Jen jsem se sem přestěhoval. Nechal jsem si horní ložnici a Džejův pokoj je stále v tom stavu, v jakém byl. Tvoje ložnice na tebe čeká, pokud…“ A ve vzduchu byla další otázka…

„Jak jsi věděl, že přijedu?“

„V podstatě jsem si pro tebe poslal… Tedy… Jak moc budeš zuřit, když ti povím, že Lenka nepotřebuje záskok?“ hlesl.

„Ty jsi prostě vážně jeho brácha, co?“ vyhrkla jsem. „Takže i s tebou tu pořád budu zažívat ty malé duhové lži?“

„Mám rád duhu,“ bránil se, a pak řekl něco, co jsem poprvé řekla Vítkovi já. „No lži ani ne, ale ta duha se mi líbí.“ Usmála jsem se.

Rozhodně bylo divné vrátit se do domu, kde jsem žila s někým jiným, ale zároveň to působilo tak, že se vracím domů. Opravdu domů. Do náruče chlapa – chlapů – kteří mi byli nejspíš Osudem souzeni.

Vztáhla jsem k němu ruku a Dan překonal ten prostor mezi námi na dva kroky. Omotal mi paže kolem pasu a přitiskl si mě k sobě.

„Já vím, že je to asi blbý, ale musím ti to říct…“ začala jsem a několikrát naprázdno zaklapala pusou. Dan na moment ztuhl. „Pořád ho miluju. On je moje první velká láska…“ Sevření kolem mého pasu zesílilo a já vzhlédla, abych se podívala do pomněnkových očí, tak podobných těm Vítkovým.

„Nechci, abys ho přestala milovat,“ odpověděl mi. „Je dobře, že byl první velkou láskou, protože já budu tou tvou poslední velkou láskou,“ zavrněl, a poprvé mě políbil v domě, kde to všechno začalo. Kde se ani po tom všem nepřestalo tak trochu lhát. Jenže ruku na srdce. Která domácnoct je bezchybná? A který chlap opravdu chce, aby ta jeho milovala někoho jiného? Jenže to je právě na těch malých lžích to sladké… Ta chuť tomu věřit a dát tomu všemu duhový nádech.

 

---

 

Tak a je to. Uf. Fakt náročný proces, to vám povím, ale díky vám se mi tím procházelo jedna báseň. Ještě jednou děkuju Bosorce, Hanetce a Twilly (Podle abecedy, aby se holky nehádaly) za neskutečnou pomoc a zpětnou vazbu. A díky tomu, jak moc jste přirostly k Danovi, vzniklo několik outtakes, které původně měli navazovat na epilog a připomínat vám jednotlivé části, ale nakonec jich je deset, takže jsem se rozhodla vydat je tu samostatně pod názvem Sázka na duhu. Možná se v nich dozvíte odpovědi na některé věci, které se vám nezdály v průběhu Malých duhových lží, anebo se vám otevřou nové otázky... To už nechme osudu. Každopádně mám i zpětnou vazbu, kde si díky outtake Dan pohoršil... Těším se na vás a ještě jednou - děkuju!

P.S.: Na každém šprochu, pravdy trochu... I na Malých duhových lžích... Celá povídka je věnována osobě, která o tom ví své. Jsi hrdinka, zlato.

---

Ochutnávka Sázky na duhu:

... Dveře na balkon byly otevřené. „Džeji?“ zavolal jsem znovu. Venku zavrzala židle a v balkonových dveřích se ubjevilo cosi, co bylo nedávno mým bratrem. „Kurva fix,“ ulevil jsem si.

„Co jsem posral, že se mi to stalo?“ zeptal se ochraptělým unaveným hlasem. Zíral jsem na něj a v hlavě si jeho otázku přemílal jako kyselý bonbon. Ať jsem ji otočil jakkoliv, byla pořád kyselá a křivila mi tvář.

„Já nevím,“ hlesl jsem popravdě. Chvíli se na mě díval, a pak zase zmizel z dohledu. Vztekle jsem praštil pěstí do dveří, a když jsem se přestal třást a ovládl se natolik, abych se znovu nerozbrečel jako holka, vyšel jsem za ním. Od teď žádné slzy. Od teď jen Džej... (Tudy)

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

 

Opište tento text:

Komentáře

1 2 3   »

1 2 3   »