Sekce

• Titulní strana
• O webu
• Jak na to?
• Soutěže
• Sci-fi a Fantasy
• Thriller a Horor
• Romance
• Komedie
• Ostatní
• Poezie
• Fanfiction
• Profily autorů
• Recenze
• Zpovědnice

Další odkazy

• Série
• Diskusní fórum
• Stmívání FF

• 

Facebook

Anketa

Návrh soutěže: Měli byste zájem zúčastnit se spoluautorských povídek s pisateli ze stránek OurStories?

Ano (102) Ne (87)

Celkem hlasů: 189

28.11.2010 [15:00], Nebraska, ze série Nepřítel nepřítele, komentováno 36×, zobrazeno 1411×

Nebylo těžké hrát hysterickou zničenou ženu, která potřebuje skrýt v azylovém domě. Ne, když ten sráč měl Amy. Ne, když jsem strávila většinu dne v naprosto nenápadném motelovém pokoji v Queensu a střídavě brečela bezmocí a zuřila absolutním vztekem. Toro byl celou dobu ledově klidný a dokonce mi v jednu chvíli nabídl kapesník.

Kdyby tam nebyly tři další gorily a kdybych věděla, kde je Amy, v tu chvíli bych zabila jeho. Takhle jsem ho mohla jen poslat do hajzlu, což ho pobavilo.

Jeden z těch jeho kumpánů byl Rus jako poleno. Čtyřicátník, malý, tak metr pětašedesát, ale hromotluk, se světlými nazrzlými vlasy a prasečím nosem. Ten typ, o kterém víte, že se od něj nedá čekat nic dobrého. A byl vzteky bez sebe. Myslel, že když Toro mluvil o tom, že Jo to pro něj udělá, měl na mysli chlapa. Místo toho jsem na adresu, kterou mi nadiktoval po telefonu, dorazila já ve svém kancelářekém oblečení, na podpatcích, s kabelkou. Ječel na Tora, že se asi posral. Byl úplně brunátný, na moment dokonce zfialověl, až mě zcestně napadlo, že možná dostane infarkt a budou tu na mě už jen tři. Nakonec to rozdýchal, ale po zbytek dne mi říkal jen Ty děvko.

Zbylí dva byli průměrní. Věkem, výškou, váhou, vzezřením. Neměli na sobě žádné snadno zapamatovatelné znaky a já si nebyla jistá, jestli bych je dovedla popsat při sestavování identikitu. Nejspíš asi ne. Celou dobu se drželi stranou a tvářili se nezúčastněně. Patřili k tomu Rusovi, možná přímo jemu, kdo ví, a jen čekali, až se jim řekne, co mají dělat.

Toro trochu zestárnul. Pořád jsem netušila, kolik mu je. Už před těmi skoro čtyřmi lety vypadal mladší, než byl, a ani teď se jeho věk nedal odhadnout. Mohlo mu být mezi pětadvaceti a čtyřiceti, ale tipovala bych, že bude spíš někde kolem třicítky jako já. Potřebujete nějaký čas, abyste se dostali nahoru; na druhou stranu, těžko začnete prodávat drogy ve velkém až po pětatřiceti. Teď vypadal jako dokonalý úředník. Oblek, dlouhý kabát, decentní šála, kožená aktovka. Už mi nepřišlo tak neuvěřitelné, že mu ve školce dali Amy. Ona byla zvyklá na mé kolegy a nikdy jí nedělalo problém se spřátelit s někým dospělým. Byla moc malá na to, aby chápala, že se nesmí bavit s nikým, koho jí nepředstavím sama. A pokud jí Toro řekl, že jdou za mnou, pokud to učitelka odsouhlasila, nemohla jsem se divit.

Nenáviděla jsem toho chlapa.

Pokusila jsem se vyjednávat, ale zatrhl to hned v začátku. Byl tak sebejistý! A já, přes všechen výcvik, hodiny psychologie, přes všechny poučky a poznatky z knih, jsem nedokázala uvažovat logicky. Ne pořád, jen v takových záblescích, které ale hned přebil mateřský pud. Byla jsem k ničemu.

Toro byl úplně opačného názoru. Pro zabití jejich nepřítele jsem prý ideální. Nepustil by si do své blízkosti žádného cizího chlapa, ne bez důkladného pověření. Jeho bodyguard prý byl ztělesněná podezřívavost. Dokonce ani mně se podle Tora nepodaří se dostat do jeho blízkosti nějak přímo.

„Jsou dvě možnosti. Luxusní kurva, ty si občas vezme domů.“ Zněl, jako by jen uvažoval nahlas. Seděl proti mně na rozviklané židli v tom malém pokoji, nohu přes nohu, ležérní, sebejistý. „Ale na to nevypadáš, to by ti nikdo nesežral.“ Nebyla jsem si jistá, jestli se kvůli tomu mám cítit polichoceně, nebo dotčeně. Nakonec jsem vůbec nereagovala. Pobavilo ho to. „Druhá možnost je přesně podle tvého gusta. Budeš v utajení. Řekni, nestýskalo se ti po práci v terénu? Když sis hrála na maminku a hlídala oslavy narozenin bohatejch dětiček, nebylo ti líto, že nemůžeš do ulic a dělat, že jsi někdo jiný? Byla jsi dobrá. Vážně ti to nechybí?“

Hned na začátku mé návštěvy mi dal dost důrazně najevo, že nemá rád, když je ignorován. Odmítla jsem mu odpovědět a naprosto nečekaně jsem dostala facku. Ne ránu pěstí, jen pořádný pleskanec. Aby bylo jasno, kdo je tu pánem. Proto jsem teď odpověděla. On určoval pravidla hry, ať se mi to líbilo sebemíň.

„Ne. Nestýská se mi po tom.“ Byla to lež. Často se mi zdávalo o akcích v utajení, ať opravdových, nebo nějakých fiktivních, čistě snových.

„Nevadí. I tak si to teď budeš moct připomenout.“

„Musíme se s tou děvkou takhle vybavovat? Proč jsem tu?“ Rus nebyl moc trpělivý. Toro se na něj usmál, na tváři blahosklonný výraz, a pokynul rukou k posteli.

„Udělej si pohodlí, Sašo. Před Jo je těžký úkol a potřebuje vědět, co se od ní čeká.“

„Neříkej jí moje jméno!“ Byl nervózní, hodně nervózní. Netušila jsem, co mají ti dva společného, ale Saša evidentně nebyl zvyklý na to, že by měl něco rozhodovat sám – a zároveň nesnášel pocit, že by měl mít Toro navrch. Kdyby byl Toro trochu normální, a ne sociopat bez špetky emocí, dalo by se toho využít a pár poznámkami bych je možná dokázala poštvat proti sobě, ale Toro byl vážně chytrý. A vypadalo to, že jemu osobně o nic nejde. Jako by celou tu věc domlouval pro někoho jiného.

„Věc se má tak,“ obrátil se zpátky ke mně. „Potřebujeme se zbavit jednoho velmi nepohodlného a zlého chlapíka. Kazí nám byznys, dělá naschvály, zabíjí naše lidi. Je to ten špatný, rozumíš mi?“
„A vy jste ti hodní,“ konstatovala jsem. Neznělo to sarkasticky, spíš překvapeně. Vnímání dobra a zla mají někteří lidé trochu pokřivené.

„Přesně tak.“ Odměnil mě úsměvem. Klidně rozepl svou aktovku a vyndal složku z recyklovaného tvrdého papíru. Podal mi ji. „Tohle,“ řekl a otevřel ji, než jsem ji stihla vzít do ruky. Uvnitř vypadala jako policejní spis: fotka tmavovlasého muže v tmavě šedém obleku, nastupujícího do auta. Moc z něj vidět nebylo. Další fotky a papíry s ručně psanými poznámkami; než jsem se stihla podívat blíž, Toro pokračoval a já si všímala jeho. Nejdřív musím zjistit, o co tu jde. Pořád jsem si nepřipustila, že to všechno myslí vážně. „Tohle je Robert Bavetta. Říká ti to jméno něco?“

Zavrtěla jsem hlavou. Přikývl.

„Myslel jsem si to. Tím líp pro tebe. Bavetta je součástí místní italské větvě mafie.“ Zamračila jsem se. Když jsme byla ve službě, mluvilo se o tom, že z Balkánu se sem dováží ve velkém pervitin, ale o Italech ani slovo. Pokud nedělali do drog, byli mi úplně ukradení. Nevěděla jsem o nich nic.

„Všechno, co o něm a jeho rodině a spolupracovnících potřebuješ vědět, máš v těch papírech. Dám ti čas, aby sis je pročetla, pak je tu budeš muset nechat. Večer tě dovezeme k jejich azylovému domu a ty uděláš všechno pro to, aby si tě tam nechali.“

„On bude v azylovém domě?“ nechápala jsem.

„To těžko. Jen tě potřebuju dostat někam blíž, abys byla po ruce.“ Nechápala jsem, co tím myslí. Chtěl, abych ho zabila? Proč bych měla být jen po ruce? K čemu to bude? Zeptala jsem se ho nahlas. Vypadal zklamaně, asi čekal, že budu důvtipnější.

„Nedostaneš se k němu hned. Zabil by tě. On nebo jeho pobočník. Moc se s tím neserou, jsou to vrahové, víš? Počkáš v azyovém domě a já zařídím, aby tě potřeboval u sebe. Má sekretářku a té se zbavíme. Bude nutně potřebovat záskok, někoho, komu bude moct věřit – a to budeš ty. Chudinka zničená, zlomená. Týraná žena, které on a jeho nadace,“ to slov spíš pohrdavě odfrkl, „zachránili život a pomůžou jí postavit se na vlastní nohy.“

Pocit, že je něco mnohem hůř, než jsem myslela, se objevil z ničeho nic. Jednak mi s definitivní platností došlo, že to všechno myslí vážně. Pokud chci vidět Amy, musím zabít italského mafiána. To druhé uvědomění si bylo mnohem, mnohem horší.

„Jak dlouho to bude trvat?“ Nedokázala jsem mluvit normální hlasitostí. Žmoulala jsem v rukách tu složku a zírala na Tora s vykulenýma očima. Rozhodně jsem nevypadala jako někdo, kdo si s tím vším bude vědět rady. Rus Saša zaklel, nerozuměla jsem mu ani slovo.

„Tak dlouho, jak bude potřeba,“ řekl Toro úplně klidně. „Spěcháš někam?“

Spěchala jsem. Bylo třetího prosince. Spěchala jsem nakoupit dárky pro Amy, spěchala jsem zařídit několik vánočních večírků a pak jeden náš vlastní firemní, spěchala jsem sbalit věci a odletět na svátky k našim. Odpočinout si od všeho a být jen s rodinou.

Spěchala jsem za Amy.

„Ale Amy,“ hlesla jsem. Víc jsem říct nedokázala, zase jsem se rozbrečela.

„Neboj se.“ Něco v jeho hlase mě donutilo si otřít oči hřbetem ruky a zvednout hlavu. Přestože celou dobu hrál, byl dobrý herec, všechny ty jeho úsměvy, úsměšky a výrazy tváře, teď vypadal upřímně. Jenže – veřte někomu takovému. „Když to půjde dobře, do Vánoc budeš s Amy spokojeně doma. A o ni bude do té doby dobře postaráno. Neublížil bych dítěti, to ti přísahám.“

„Unesls ji.“ Popotáhla jsem nosem a periferním pohledem jsem zahlédla Sašův znechucený výraz.

„Je v pořádku a má si s kým hrát. Ber to jako zimní tábor, nebo tak něco.“

„Co když to nedokážu?“

„Řekl jsem, že dítěti bych neublížil.“ Pořád stejně přímý tón hlasu. Žádné divadýlko.

„Ale mně jo,“ doplnila jsem ho. Přikývl. Myslela bych, že se v tomhle okamžiku sesypu, místo toho mi došly slzy a já se dokázala narovnat. „A co uděláš s Amy?“

„Když to nezvládneš, nebo když na tebe přijdou a postarají se o tebe sami, Amy zůstane tam, kde je. Bude mít novou rodinu. Časem si nevzpomene, že měla nějakou jinou matku.“

„A když ho zabiju? Když to dokážu a zmizím odtamtud a nikdo po mně nepůjde?“

„Tak ti Amy přivezeme a už nikdy se neuvidíme. Nepůjdeš na policii, protože bys byla obviněná z vraždy. Oni nepůjdou na policii, protože nechtějí mít žádné další trampoty. A my, my už vůbec nikam nepůjdeme. Všichni budeme jedna velká spokojená rodina.“

Ušklíbla jsem se. Rozesmál se nahlas, už zase hrál.

„No dobře, asi nebudeš chtít trávit Vánoce s námi, že.“ Pak se zase uklidnil. Ukázal prstem na složku. „Teď si to prostuduj. Ale ještě předtím buď tak hodná a použij koupelnu. Potřebujeme tvou fotku na řidičák a takhle flekatá bys nevypadala moc dobře.“

Vždycky jsem si myslela, že bych udělala cokoliv, abych mohla ochránit nevinné lidi před padouchy a zločinci. I když už jsem nebyla ve službě, ctila jsem zákon a nikdy jsem ani neprojela pitomou stopku. Nikdy jsem si nesedla do auta opilá. Nikdy bych nikoho nenapadla.

A teď půjdu hrát někoho jiného a jakmile budu mít příležitost, zabiju cizího chlapa.

Na chvilku mě napadlo, že je to možná tím, že je podle Tora mafián. Ale pak mi došlo, že i kdyby to byl makléř, lékař, učitel, reverend, šla bych do toho taky.

Už jsem chápala, co přesně znamená, když jste odhodlaní pro své dítě udělat všechno.

 

Ostříhali mě. Jeden z těch dvou tichých hlídacích psů odněkud vytáhl kadeřnické nůžky a zkrátil mi vlasy jen po bradu. Vypadala jsem, jako bych se stříhala sama. Vypadala jsem jako debil, ale oběti domácího násilí nemívají dlouhé vlasy, aby je jejich trýznitel neměl za co vláčet a držet. Myslela jsem, že to je celé, ale ošklivě jsem se spletla. Držet, neuhýbat před ranami, tentokrát perfektně mířící pěstí, bylo těžké. Léta tréninku mi nedovolila pasivně sedět a držet, takže nakonec museli ti dva průměrní nenápadní chlápci pevně držet mě, abych po Torovi nevystartovala.

„Neboj, Jo. Nemám ti to za zlé. Chápu tě,“ ulidňoval mě, když si otíral ruce do kapesníku. „Ale ty musíš pochopit mě. Je to pro tvoje dobro.“

„Neříkej mi Jo,“ zasípala jsem. Obličej jsem měla rozbolavělý, dolní ret napuchlý, pod pravým okem mi cukalo. Teprve teď jsem vypadala jako oběť napadení. Ne. Toro rozhodně nebyl můj přítel a nebude mi říkat Jo.

„Promiň, zapomněl jsem se. Hodně štěstí, Jane.“

Jane Potterová, to bylo jméno na mém novém řidičáku. Nikdy by mě nenapadlo, že Toro je fanoušek Harryho.

Vyhodili mě z auta za rohem od Azylového domu pro matky a děti nadace Italské slunce.Šla jsem čekat na správný okamžik pro zabití Roberta Bavetty.

 

Čekal jsem, že dveře do domu budou zavřené a zamknuté. Odemykaly se na dálku z recepce, aby se sem nemohl dostat nikdo nevhodný, zvlášť ne muži těch, co se tu schovávaly. Jenže dveře byly dokořán a zevnitř se ozýval jekot, který nezněl moc lidsky. Johnny se na mě překvapeně podíval a Browning se v jeho tlapě objevil dřív, než mě stihlo napadnout přemýšlet o tom, jestli je nebo není vhodný se tam objevit s pistolemi v rukách. Pokrčil jsem rameny.

Hlasitá rána, jako by někdo mrsknul něčím velkým a dřevěným o zeď, nás oba zarazila.

„Ty vole,“ řekl Johnny tázavým tónem, „ještě pořád jsme tu kvůli hysterický ženský, nebo sem mezitím vtrhla banda fotbalových chuligánů?“

Neodpověděl jsem, byla to jen řečnická otázka.

„Já ani nevím, která z těch dvou možností by se mi líbila míň,“ ušklíbl se a vydal se dovnitř.

Byl tam bordel. Rozházené papíry a tužky, převrhnuté židle, které tam spolu se stolem byly pro případné nově příchozí. Hlavou mi blesklo, že by nebylo marné je nechat přivrtat k podlaze, pokud už to tu rovnou nezrušit. Nikdy jsem úplně nepochopil, proč tenhle objekt vlastníme. Nedaly se přes to prát peníze, protože tudy žádné peníze netekly. Jen jsme platili zaměstnancům a starali se o elektřinu, vodu, teplo a plyn. Táta vždycky tvrdil, že to odvádí pozornost od těch méně přijatelných aktivit, ale podle mě bychom vypadali stejně bezúhonně, i kdybychom dvakrát za rok uspořádali bezplatnou žranici pro všechny potřebné a umyli bezdomovce.

Stůl byl u zdi. Pořád stál na nohách, takže s ním nikdo nehodil, ale rozhodně se s ním hýbalo. Za stolem stál člověk v jakési uniformě, vypadal jako hlídač z obchodního centra. Držel před sebou elektrický paralyzér a ječel. To on vydával zvuky, které zněly jako ženský řev. I teď ječel, ještě si nevšiml, že jsme v místnosti. Křičel na ženu, která byla na druhé straně stolu zády k nám. Oháněla se po něm klávesnicí od počítače.

„Co to tu do prdele děláte?“ zeptal se Johnny dostatečně hlasitě, aby ho bylo slyšet. Zajistil Browninga a schoval ho do podpažního pouzdra. Nadechl jsem se, abych se zeptal toho hlídače na důvod jeho ječení, ale ta tmavovláska s klávesnicí se otočila a já uviděl, že je zmlácená do krve. Pravou polovinu obličeje měla opuchlou a modrofialovou, na oko kvůli otoku nemohla vidět.

Nikdy jsem nepraštil ženu. Nikdy. Táta nás vychovával v úctě k ženám, v úctě k matce, což občas bylo docela těžké, ale dalo se to. Kdyby se Theresa někdy dozvěděla, že jsem já nebo Michael vztáhl ruku na holku, umlátila by nás pánví, tím jsem si byl jistej. A když jsem viděl, jak zrasovaná tahle nebožačka je, dostal jsem neuvěřitelnej vztek. A bylo mi jasné, že Johnny je na tom stejně.

Udělal krok k ní, automaticky, bezmyšlenkovitě. Natáhl ruku, jako by ji chtěl pohladit. „Kdo ti to-„

Nestihl tu větu doříct, protože ona se rozmáchla a vzala ho tou klávesnicí přes obličej. Naprosto nelogicky jsem si uvědomil, že je pravačka a že do toho dala dost síly. Jako by ten pohyb měla natrénovaný. Jako by se uměla ohnat třeba pálkou. Tak proč někoho nechala, aby ji tak zmlátil?

„Kurva,“ zaúpěl Johnny a zacouval vedle mě. Zpoza napevno přidělaného pultu recepce vykoukla jedna z našich zaměstnankyň, Paula, Pauline, tak nějak, a když nás uviděla, viditelně se jí ulevilo.

„Pane Bavetto!“ vykřikla. „To je ona!“ Ukázala přes pult prstem na zbitou tmavovlásku.

„Jo, to mi došlo,“ ušklíbl jsem se. „Dobrý?“ Johnny kývl, ale držel si tvář. Tmavovláska mě pozorovala s vytřeštěným okem, pak zavrávorala. Pustila z ruky klávesnici a složila se na zem. V tom pohybu bylo vidět, jak moc je vysílená a vystrašená, a já netušil, jestli bude lepší jít k ní a zkusit ji uklidnit, nebo zůstat daleko od ní a nesahat na ni.

Něco zamumlala.

„Cože?“ Nerozuměl jsem jí ani slovo, chlap s paralyzérem začal překotně vyprávět, jak ho napadla. Mávl jsem rukou, abych ho umlčel, a čekal. Zvedla hlavu, všimnul jsem si, že má čerstvou modřinu i na bradě, a zopakovala to:

„Omlouvám se.“ A pak začala brečet a mumlala: „Nechtěli mě sem vzít. Mrzí mě to. Nemůžu jít pryč. Nemůžu jít odsud.“

„Ježíši, ona brečí, dělej něco.“ Johnny vypadal zaskočeně.

Jestli nás něco dokáže zaručeně sejmout, tak je to zmlácená a brečící ženská. Tenhle den se rozhodně dostane mezi deset nejhorších v mým životě.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

 

Opište tento text:

Komentáře

1 2   »

1 2   »