BEZ HRANIC - náš online šuplík
Nepřítel nepřítele - 3. kapitola
Sekce
Anketa
07.12.2010 [12:15], Nebraska, ze série Nepřítel nepřítele, komentováno 33×, zobrazeno 1424×
Pokoj a kuchyň
Když mi ta protivná ženská na recepci doporučila najít si útulek pro bezdomovce, protože tohle je azylový dům pro matky s dětmi, a na slovo děti dala zvláštní důraz, měla jsem chuť si na ní vybít tu hrůzu, která mě od dopoledne ledově svírala. Chtělo se mi na ni ječet, že jsem matka a mám dítě, ale dokázala jsem se ovládnout. Znovu jsem jí zopakovala, že potřebuju místo, na které se za mnou můj přítel nedostane, a oni přece mají ochranku, ne? A ona znovu hluše trvala na tom, že je to pro matky s dětmi. Ať okamžitě opustím budovu.
Pořád jsem se snažila být hodná. Zlomená, zbitá, týraná žena. Pokorná, poslušná. Taková jsem měla být, jenže ta kráva mi to vůbec neulehčovala. Nakonec jsem se uchýlila k nereálným výhružkám, aby mě nemohla nechat zatknout; kdyby na 911 zavolala, že jsem jí řekla, že ji budu chodit strašit, operátor by ji poslal do háje. Když ani to nezabralo, dožadovala jsem se jejího nadřízeného. Každý má nadřízeného a nadřízení nesnášejí, když musí jednat s prostým lidem. Doufala jsem, že i její nadřízený jí raději řekne, ať mě tam pár dní nechá, než aby musel něco řešit osobně.
Místo toho na mě povolala ochranku.
Ne. Takhle jsem si svůj příchod sem rozhodně nepředstavovala. Všechno to mělo proběhnout v poklidu, já bych uronila pár zoufalých slz, které by tentokrát ani nebyly nuceně vytlačené, a pak bych už jen čekala, až odpadne recepční. Toro slíbil, že jí bude jen velmi špatně, nezemře. A o pár dní později, až se ukáže, jak schopná jsem asistentka, se udělá podobně zle i Bavettově osobní asistentce a já se k němu dostanu. Prý. Toro řekl, že se nemusím bát. Pokud udělám všechno tak, jak naplánoval, dopadne to. Nakonec už jen počkám na správnou dobu a na zbraň a toho chlapa se zbavím.
Jenže se to všechno podělalo hned na začátku. Když na mě naběhl ten člověk v pytlovité uniformě a popadl mě za paži, aby mě vyvedl ven, zareagovala jsem automaticky. Neměl žádný výcvik, neuměl žádné bojové umění. S heknutím sebou třískl o zem, ani jsem se nemusela moc snažit. A pak se mu v očích objevil vztek. V tu chvíli jsem měla chuť si povzdechnout. Jakmile se při sebemenší potyčce necháte ovládnout vztekem a proti vám je někdo, kdo dokáže zůstat klidný, jste jasní. A stejně byl on. Zatímco se hrabal na nohy, klidným hlasem jsem se mu omluvila a vysvětlila, že tu vážně zůstanu. A že mu nechci ublížit. Tu poslední větu jsem si asi mohla odpustit, rozzuřila ho ještě víc. Když se ke mně pohnul tentokrát, bylo jasné, že mě chce dostat ven a zároveň mi ublížit.
Jako Jo bych mu nakopala zadek.
Jako Jane jsem byla neschopná chudinka. Ale nehodlala jsem se nechat zase zmlátit. Takže jsem se s ním prala, ale jako ženská. Nehty, zuby, nefér údery a kopy. Nějak se mu povedlo mě chytit pod krkem a jeho stisk byl zatraceně pevný. V tu chvíli jsem se vykašlala na předstírání a sundala ho ze sebe jedním nacvičeným chvatem. Zbrkle se bránil a lupnutí v kloubu jeho prostředníčku jsem cítila velmi dobře. Pak už jen vím, že řval něco velmi nehezkého a oháněl se paralyzérem. Natlačil mě k recepci, kde ta pitomá husa konečně někomu telefonovala, a chtěl se mi dostat na tělo. Tak jsem se natáhla po klávesnici a praštila ho poprvé. Do toho na mě ječela ta ženská a já si vybavila Amy s jejím malým růžovým notebookem, který přeříkává písmenka a zpívá písničky.
Nevím, jestli jsem to byla já, kdo rozházel ty židle. Jestli jsem se ho snažila zahnat do rohu tím stolem. Asi jo. Musela jsem být vážně psychicky v háji, když jsem nevěděla, co dělám. Kdyby se něco takového stalo, když jsem ještě byla ve službě, hned by následovalo neplacené volno a psychotesty.
Nebyla jsem ve službě, takže jsem klidně mohla být labilní. A když se za mnou ozval hluboký mužský hlas a já uviděla hodně velikého hnědovlasého chlápka, rozklepala jsem se. Za ním stál druhý, o něco mladší a o něco menší, i tak ale o kus vyšší než já. Ten bližší právě schovával do podpažního pouzdra zbraň, nedokázala jsem zaregistrovat, jaká je to značka. Pak se pohnul mým směrem s napřaženou rukou. Zareagovala jsem automaticky a praštila ho klávesnicí. Doteď jsem si neuvědomila, že ji pořád ještě svírám v rukách.
A pak ta ženská zavolala pane Bavetto. A ten tmavovlasý, který se držel vzadu, jí odpověděl. Až teď jsem se na něj podívala pořádně, jedním okem jsem vnímala okolí podivně zkresleně. Jo. Přestože Torovy fotky nikdy nebyly zblízka a ten chlap na nich nebyl vidět úplně dobře, byla jsem si jistá.
Tohohle člověka mám zabít.
Najednou jsem seděla na zemi. Jednu vteřinu jsem měla pocit, že se vážně zhroutím, zblázním, rozbrečím se, všechno jim řeknu a pak budu mít celý život na to, abych oplakala Amy. Právě myšlenka na ni mě ale posunula do té druhé vteřiny. Najednou jsem zase byla schopná uvažovat striktně logicky. Došlo mi, že jsem se nechovala jako týraná žena, že jsem udělala obrovskou chybu, když jsem se nechala vyprovokovat k boji s tím podělaným hlídačem a že jsem rozhodně neměla trefit toho vyššího chlapa, nejspíš Bavettova bodyguarda, úderem, za který by se nemusel stydět leckterý profi baseballista.A udělala jsem jedinou správnou věc: rozbrečela jsem se.
Najednou to šlo. Najednou bylo možné mi přidělit pokoj. Recepční skákala, jak Bavetta pískal, ale dokázala se vzbouřit a prosadila, že budu ve zcela samostatném pokoji s vlastní koupelnou a vařičem, abych nemusela v kuchyni potkávat ostatní matky a děti a neděsila je. Spěšně dodala, že samozřejmě měla na mysli moje zranění. Dala jsem jí svůj řidičák, svůj nový řidičák, a huhňavým, pokorným hlasem se jí omlouvala, stejně jako sekuriťákovi. Vůbec nevím, co to do mě vjelo, vážně mě to mrzí, jen jsem se hrozně bála, a tak dále.
Bodyguard byl nejspíš tupec. Dostal ode mě ránu – už za to by ho měl Bavetta vyhodit, ten chlap vůbec nedělal svou práci – a teď dřepěl metr ode mě a omlouval se, že mě nechtěl vyděsit. A že jestli mu to dovolím, zvedl by mě z té země a odnesl do pokoje. Ale jestli nechci, aby na mě sahal, může mě odnést Bavetta.
Napadlo mě, jak moc jsem si to všechno usnadnila. Čekala jsem, že Bavetta bude podezřívavý, paranoidní člověk s perfektně vycvičenou ochrankou, ale kdybych teď kývla, ten dobrák mě vezme do náruče a odnese.
Dokážu to. V tu chvíli jsem si byla jistá. A obrovsky se mi ulevilo. Amy bude v pořádku. Budeme v pořádku. Zmizíme z pitomýho New Yorku a už nikdy se sem nevrátíme.
„Madam, můžu vás odnést?“ zopakoval. Jen jsem zavrtěla hlavou. Přestože mně osobně by to ani nevadilo, týraná Jane na sebe nenechá sahat cizí chlapy. Zvedla jsem se ze země. Až teď, když se adrenalin vyčerpal, jsem si uvědomila, jak moc mě všechno bolí. Neměla jsem nic zlomeného ani přeraženého, na to si dával Toro pozor. Potřeboval, abych byla schopná fungovat. Ale naraženiny jsou mnohem bolestivější, a ten tělocvik s hlídačem mě dodělal. Bolestivé zasténání jsem ani nemusela hrát.
„Máme zavolat sanitku?“ zeptal se Bavetta.
„Ne!“ vyhrkla jsem až moc rychle. Musím zůstat tady, rozhodně nepotřebuju odvézt do nemocnice na rentgeny a kdo ví co. Navíc si nejsem jistá, jak by se jim líbilo, že Jane Potterová ani nezná číslo svého sociálního pojištění. Bavetta se zamračil a bylo vidět, jak pohledem zkoumá zranění v mém obličeji. „Nic mi není,“ zamumlala jsem. To týrané ženy říkají, ne? Že spadly ze schodů. Že jim na záda spadla rozžhavená žehlička, několikrát. Nebo že se omylem praštily litinovou pánví tak, že si přerazily čelist.
Naklonil se ke mně blíž, takže jsem si mohla levým okem prohlédnout jeho tvář pěkně zblízka. Vypadal dobře. V takovém obleku by vypadal dobře každý muž, ale z něj sebejistota přímo sálala. Dovedla jsem si představit, jak si omotá kolem prstu slečny, a když jim ukáže svou peněženku, s radostí se mu omotají i kolem něčeho jiného. Toro měl pravdu, neprošlo by mi, že jsem luxusní šlapka.
„Když mi řeknete, kde ho najdu, postarám se o to, aby už vám neublížil,“ řekl potichu. Překvapil mě. Vlastně mě překvapil už tím, že sem přijel, ale tahle jeho nabídka rozhodně nebyla něco, co se dalo čekat od mafiánského synka. Vlastně jsem si nedovedla vybavit nikoho, kdo by tohle nabídl. Možná David, pedantský a vždy spravedlivý šéf. Kluci od policie by to nenabídli, protože by věděli, co by jim hrozilo. Pokud bych vážně byla týraná žena, nedovedla bych si představit lepší místo, kam se ukrýt. Mafián Bavetta, co se kromě konkurence s radostí zbaví i kreténských násilnických manželů.
„Nevím, o čem mluvíte,“ hlesla jsem nakonec. Ta chvilka mého váhání vypadala uvěřitelně. Mám, nebo nemám prásknout toho, kdo mi tohle udělal? Nemám, jistě, že nemám.
Podíval se stranou a odfrkl si. Pak nařídil recepční, aby mě odvedla do pokoje.
Když jsem se za ní vyploužila z místnosti na chodbu, slyšela jsem, jak hlídač dostal padáka. Bylo mi ho trochu líto.
Pokoj byl ve skutečnosti miniaturní garsonka. Vešel se sem rozkládací dvoumístní gauč, skříň, sklápěcí jídlení stůl, přišroubovaný ke zdi, dvě židle, malá chladnička, na které stál dvouplotýnkový vařič a mikrovlnka. A vedle koupelna se sprchovým koutem, záchodem a umyvadlem. Nad umyvadlem bylo zrcadlo a já se mohla podívat, jak vypadám.
Hrozně. Teď, když jsem si mohla prohlédnout oteklé pravé oko a modřinu, které se rýsovala kolem něj, přes spánek až do vlasů a pod ním prakticky až na úroveň horního rtu, jsem se docela divila, že to ustála jak kost, tak oko samotné. V obočí jsem měla nějaký škrábanec, ze kterého muselo téct docela dost krve, soudě podle té zaschlé. Vypadalo to, jako kdyby tam byla hluboká rána, ale ve skutečnosti jsem o ní ani nevěděla, splynula s bolestí monoklu. Toro tohle musel nekdě trénovat. Levé oko bylo v pořádku, i když modrá duhovka vypadala v tom fialovočerveném a taky hodně bledém obličeji trochu přízračně. Vlasy jsem měla neuvěřitelně oškubané, vážně to vypadalo, jako bych se stříhala sama. Zkusila jsem si je zahrnout za uši, ale o to víc byly vidět modřiny. Došlo mi, že s tím nic neudělám, spíš se budu muset ostříhat úplně nakrátko, až se odsud dostanu.
Až zabiju člověka.
Zatřepala jsem hlavou, abych tyhle myšlenky zahnala. Blbý nápad – málem jsem omdlela. Podél zdí jsem dotápala k oknu a byla vděčná, že se dá otevřít, trocha studeného vzduchu mi udělá dobře. Pokoj měl okno na čelní straně budovy, takže jsem měla jako na dlani velké tmavé SUV, nejspíš Mercedes, ale v té tmě jsem to nedokázala určit jistě, a taky už jsem pár let nepotřebovala mít přehled o značkách aut. Bavetta se svým nepovedeným bodyguardem právě nasedali.
Kdybych měla pistoli, mohlo být právě teď po všem.
Opřela jsem si pravou tvář, tak horkou vší tou bolestí, o okenní tabuli a hned se mi ulevilo. Stála jsem tam a uvažovala o tom, že kdybych měla pistoli, sice bych ho mohla zabít teď, ale jeho bodyguard by poznal, odkud šel výstřel, a já bych se odsud živá nedostala.
Ten hajzl to měl všechno zatraceně dobře promyšlený. Vážně tu musím sedět a čekat.
Když jsem za sebou zabouchl dveře, měl jsem pocit, že už ani nedojdu do postele. Pekelně dlouhej den. Jednání se strýčky o blbostech, přerozdělování pravomocí, řešení přestupků a provinění, vymýšlení strategií na další roky – kde to jsme? Štvalo mě, že jsem tam musel být. Štvalo mě, že táta dělal, jak nemá čas, jen aby mě tam dostal. Abych se plně zapojil, aby si ostatní zvykli jednat se mnou. Měl jsem to, po čem třeba Tony Galiani toužil už tak deset let: plnou důvěru svého otce. A bylo mi to ukradený.
A když už jsme konečně skončili a měl jsem za sebou všechny ty rádobypřátelské chlapské stisky rukou a ramen a několik vážně otravných objetí, musel jsem řešit tu zbitou holku. Holku, co v sobě měla dost síly a odvahy, aby seřezala hlídače a praštila Johnnyho do obličeje, ale nechávala se nejspíš už delší dobu bít od někoho, s kým žila. Nechápal jsem ji. A když jsem jí nabídl, že se o to můžeme postarat, odmítla. Ne, neodmítla. Zaváhala a pak řekla, že neví, o čem mluvím. Bála se ho. Pobavilo mě, že se ho bála víc, než mě. Ale nepobavilo mě to dost na to, abych se zasmál.
Do postele jsem se dostal skoro ve tři.
Byly dny, kdy jsem svou práci nesnášel.
Druhý den jsem musel za tátou, abych poreferoval o průběhu setkání. Čekal na mě doma, jako bychom se nemohli setkat v kanceláři, v jedné z kanceláří. Na druhou stranu, Sue z toho určitě měla radost. Vysadil jsem jí Johnnyho doma v noci a řekl mu, že ho chci vidět nejdřív po víkendu. Na schůzku s tátou jsem ho nepotřeboval a o víkendu jsem měl v plánu prostě jen spát.
Když jsem vystoupil z výtahu a ucítil vůni jídla, nálada se mi trochu zlepšila. U mě doma to vonělo leda tak osvěžovačem vzduchu, který tam nechává uklízečka. Zamířil jsem rovnou do kuchyně ke kávovaru. Theresa si broukala nad hrncem s nějakou omáčkou a nezaregistrovala, že jsem přišel, dokud jsem nezaklapl dvířka od skříňky, ze které jsem si bral hrnek. Nadskočila a vyjekla jako někdo o mnoho desítek let mladší.
Tohle dokázalo způsobit, že jsem se doopravdy zasmál. A když si na oko vztekle založila ruce na boky, v pravé pořád vařečku, a mračila se, na chvíli jsem měl pocit flashbacku. Jsem zase malej kluk a právě jsem jí snědl kastrol čokoládové polevy. Zrovna teď je mi skvěle, ale za půl hodiny budu zvracet a nebude to hezkej pocit.
„Jsem vážně ráda, že se bavíš, Roberte,“ sepsula mě, ale pak naklonila hlavu na stranu a usmála se. Celý život jsem ji vnímal jako dalšího člena rodiny. A pak se ukázalo, že se toho naučila opravdu dost, když vymyslela, kam schovat Michaela a Paige. Zírali jsme tu na ni s bráchou jako solné sloupy a ona s tím milým úsměvem koukala z okna a počítala, kolik je právě hodin v Itálii a jestli svého synovce, nebo co to vlastně byl, nevzbudí uprostřed noci.
A my měli pocit, jak jsme nenápadní, neprůstřelní, nezjistitelní, nevystopovatelní.
„Omlouvám se, vážně.“
„Nemyslíš to vážně, pořád se směješ! Nedělej ze mě starou husu, Roberte.“
„Směju se, protože jsem si vzpomněl, jak jsem snědl tu polevu,“ přiznal jsem. Znovu na mě zahrozila, přestože to bylo určitě dvacet let, spíš víc.
„Měl jsi štěstí, že ti bylo tak zle, jinak bych tě seřezala.“
Věděl jsem, že by to neudělala. Křičela na nás v podstatě pořád, a nebylo se čemu divit, ale v životě by na nás nevztáhla ruku. Theresa byla laskavá a velmi hlasitá.
A já jsem patetický.
„Co včera, jak jsi to zvládnul?“ Opravdu ji zajímalo, jak mi tam bylo. Řekl jsem jí ve zkratce, jak to probíhalo. Vztahy, které byly doteď v pořádku, jsou v pořádku dál, ty vyostřené jsem nejspíš svým ignorantstvím a nedostatkem úcty k ostatním ještě víc vybrousil. A bylo mi to vcelku jedno. Theresa, dlouhé roky skrytá odbornice na vztahy ve městě, mi potvrdila, co jsem si myslel. Nemělo cenu řešit vztahy s lidmi, na kterých mi nezáleželo. Jedna rodina v životě nehnula prstem, aby pomohla komukoliv dalšímu – vážně jsem nechápal, proč jsou tolerováni. Shodli jsme se nad espressem a pistáciovým zákuskem, že si mám všímat jen Galianiho a Sarta, ostatní nakonec stejně udělají to, co budou chtít tihle dva a táta. Potažmo já.
A nakonec jsme jen seděli, oba potichu, a zírali z okna. Byl jsem sentimentální, ale poslední dva roky jsem s ní trávil čas ještě raději, než kdy dřív. Ona a Johnny. S ním jsem o nich mluvil, občas se zeptal a já odpověděl. S Theresou nikdy. Ale stejně jsem věděl, že zrovna teď, s pohledem z okna, jsme na ně mysleli oba.
Když jsem uslyšel podpatky na chodbě, povzdechnul jsem si. Theresa, vzhledem ke svému věku a postavě neuvěřitelně mrštně, sklouzla z vysoké židle a zamířila k lince. Vzala do ruky nůž a rajče přesně ve chvíli, kdy se mi za zády ozval matčin nabroušený hlas:
„Čekáme na tebe. Až se dodíváš z okna a budeš mít chvíli čas, byl bys tak laskav a dorazil za námi?“
„Zkus se ztratit před obědem,“ řekla Theresa, když zvuk podpatků zmizel v dálce. „Dostala jsem za úkol uvařit něco ne moc kalorického.“
„Takže mi to nebude chutnat? Nebo proč?“ Hodila po mně utěrku.
„Jistěže by ti to chutnalo, ale zkus trochu přemýšlet.“ Když jsem nereagoval dostatečně rychle, zamračila se: „Roberte Bavetto, někdy vážně nechápu, jak to, že si dokážeš sám zavázat tkaničky!“
„Nemluv se mnou jak s dítětem,“ zavrčel jsem. Někdy to s tou péčí trochu přeháněla.
„Nízkokalorická jídla pro štíhlou slečnu, co moc nejí,“ řekla nevinně. Ale mně to konečně docvaklo.
Další namlouvací oběd.
předchozí kapitoladalší kapitola
Přidat komentář
Komentáře
1 2 »
32) ireen (03.05.2012 17:42)
Nebrasko, já tu zešílím, než vyjde zbytek! 
Bavettovi kluci 
mě dostali, jsem vyřízená, co teď budu číst, když mi všude budou chybět, co? Je to skvělý a to je teprve třetí kapitola. Směr je zřejmě jasný, díkybohu!
Dál.........
DÍKY!!!!!!!!!
31) Annie (21.11.2011 18:12)
Další kapitolku..Ten Tor je hajzl první třídy takle chudinku JO/JANE zřídit 
30) Lucky (15.07.2011 10:02)
Miluju Theresu .. je to ženská na svém místě...přesně ví co ,kdy, kde a komu říct... já ji chci mít doma 
. Opět to pěkně rozjíždíš. Takže konec chválení a jdeme zjišťovat jek se to bude dál vyvíjet 
29) Astrid (15.03.2011 13:35)
Jo, chudinka, už nech sa jej Robert lepšie prizrie a bude to láska ako trám, omg, omg!!!
milujem tento príbeh, je to enerdžajzer a Robert vrrr ach
ok, nejak ma to rozachkalo, to aky je Rob tvrdas
28) ambra (05.02.2011 14:53)
Mám chuť pochovat Jo. Doufám, že stejným choutkám propadne i Robert. Jo je úžasná i za hranicí zoufalství, ale ten srdeční rytmus mi prostě rozhazuje trochu jinak než Robík. Ten perex obrázek mě vždycky dorazí
.
Jinak musím ještě dodat, že jsem fakt magor, protože jsem vzpomínala na Paige a Michaela Robertovou a Theressinou optikou (dva roky pryč) a dojmula jsem se minimálně jako oni 
OMG, já se hrozně těším, až se začnou poznávat!!!!!!
26) Popoles (13.12.2010 20:13)
Hodná, zlomená poslušná - stačí naznačený útok anaučený instinkty se proberou. 
Ochrankář nstačil valit bulvy jak ho spacifikovala - a pak bum baettana scéně! Chudák Jo, jako by nestačilo, že je zmlácená, hned se seznámí se svou potenciální obětí.
A nabízí jí pomoc! Že toho hajzla najde - měla jsem chuť zakřičet jooo najdi ho a vymaž z povrchu zemskýhoa aještě předtím najdi Amy!
A potom shrnutí a únava Roberta z celého dne, nedivím se že nesnášel svou práci. ...
Theresa byla jako pověstný hojivý balsám. Jenže ani ten ho nezachránil před namlouvacím jídlem 
chudáček...letím na dlaší díl!
Je to návykové!
25) Anna43474 (09.12.2010 18:06)
Ááááááááááááááá... Ech. Chudák Jo. B mě zajímalo, jak se s tou vraždou nakonec popasuje (respektive vzato nepopasuje). 
A víš co??? Nechtěla bys zařídit, že by třeba Mike s Paige zaskočili na návštěvu??? Se mi po nich začíná stýskááát
A tobě jako vždy TKSATVO (a když ho vysekáš z té namlouvací večeře, všichni tě budou totálně zbožňovat, víš??? ) 
24) MisaBells (09.12.2010 16:01)
Namlouvací oběd???? NO tak to prr, on má být s JO!!!! Nebí, to bylo nebe!
23) Silvaren (08.12.2010 14:31)
Páni, Neb, to se nečte, to se vstřebává! Píšeš vážně skvěle, ale to už určitě víš.
Jo to vážně nemá jednoduchý a je mi jí líto. A Robert ( ) je ještě úžasnější než v Malých klucích. Jsem na vrcholu blaha a těším se na pokráčko.
22) PrincessCaroline (08.12.2010 08:21)
Jéééé!
Ďalšia slečna na obed. Jo sa drží dobre-nedobre. Držím jej palce. Robert sa mi každým dieľom páči viac a viac. Si úžasná!
21) mary (07.12.2010 22:06)
je to dilema. Robert je Jo sympatický, ale má ho zabít 
Jsem zvědavá, jak se bude příběh vyvíjet dál 
20) fixena (07.12.2010 21:31)
bomba!
rrrrrobie!
jo!
theresa!
staří známí... já to sai nepřežiju do další kapitolky...
nebrasko, .
19) Bye (07.12.2010 20:30)
Děkuju, hned je mi mnohem lépe! 
Jo, je uvěřitelná a zároveň neuvěřitelně skutečná v každý situaci.
A robert... jasně, jsem ovlivněná, ale jen pro Tvou informaci... je to tam! Je to on!!!
Chachá, matka dohazovačka. Z toho se musí vykroutit, to je horší, než jednání se strýčky 
Těším se na jejich další setkání, až nebude mít Jo ty monokly a bude si ho moct prohlídnout oběma očima.
Díky 
18) Ashley (07.12.2010 20:27)
„Roberte Bavetto, někdy vážně nechápu, jak to, že si dokážeš sám zavázat tkaničky!“
že ty jsi na ty tkaničky nějak ulítlá?! tenkrát tvoje věta
"někdo mi přeřezal tkaničky!" mě skoro složila ze židle, dnes tomu nebylo jinak!
17) yasmini (07.12.2010 20:17)
Robert byl vždycky mucinkovací. Mám ho ráda už od Malých kluků. Nemohla jsem se rozhodnout u kterého chci aby skončila. 
Tady mám jasno.
Y.
16) eMuska (07.12.2010 19:45)
Tak to bolo - niečo! Keď som sledovala "Janin" myšlienkový pochod, ako ho mohla zabiť, skoro ma trafilo! Nechceme to predsa love story a happy end?! Ale potom nastúpili a bolo to zas fajn. A naša milá mafiánska kuchárka!
15) Alorenie (07.12.2010 19:38)
Je to úžasný! Miluju to čím dál tím víc! 
Úžasná kapitola!
14) gucci (07.12.2010 19:32)
Theresa je poklad a já jsem zás dojatá, při vzpomínání na naše zlatíčka v Itálii...Katchabo měla jsem strach, jestli mě pokráčko Kluků taky dostane, ale úplně zbytečně...schlamstlo mě to totálnějsem zase odvařená ...Robert je úžasnej...snad mu jeho chladná hlava vydrží i u Jo...tys tu holku vůbec nešetřila..pěkně si to od Tora odskákala au au.... škemrám, ty víš o co ... a klaním se hluboce!!!
33) Twilly (03.05.2012 18:00)
Iroušku, budeš číst Plyšáka, jako my všichni
