Sekce

• Titulní strana
• O webu
• Jak na to?
• Soutěže
• Sci-fi a Fantasy
• Thriller a Horor
• Romance
• Komedie
• Ostatní
• Poezie
• Fanfiction
• Profily autorů
• Recenze
• Zpovědnice

Další odkazy

• Série
• Diskusní fórum
• Stmívání FF

• 

Facebook

Anketa

Návrh soutěže: Měli byste zájem zúčastnit se spoluautorských povídek s pisateli ze stránek OurStories?

Ano (102) Ne (87)

Celkem hlasů: 189

19.02.2011 [21:30], Karolka, ze série Poslední město, komentováno 52×, zobrazeno 1489×

Prolog

Dávka Intrahemu a tři hodiny spánku. Jason nic víc nepotřeboval. Přesto se to ráno cítil divně. A nebylo to poprvé. Měl mít zdravotní volno, jenže pro něj to bylo spíš za trest. Hlídkování dávalo smysl. Zabíjení Krvesajů dávalo smysl. Ale to ostatní? Stačilo vyjít na ulici, obejít pár bloků, a měl pocit, že se nějakým nedopatřením ocitl na cizí planetě.  Sezení s psychologem měl za sebou. Dozvěděl se, že je to normální. Jeho práce a občasné užívání skutečné krve mu rozhazovaly duševní rovnováhu. Nikdo nedokáže zabít dvanáct divochů a pak jít večer do kina na komedii. A tak mu ten doktor doporučil volno.

Jason vylezl z postele a zadíval se z okna. Lilo jako z konve. Chvíli uvažoval o tom, že by si skočil k Billymu na dávku něčeho ostřejšího, ale posledně mu to neudělalo dobře. Vylepšený Intrahem sice na pár hodin přinášel stav naprosté spokojenosti, ale o to horší byly následující dny.

Osprchoval se a pár vteřin zíral do poloprázdné skříně. Civil na sobě neměl… jak dlouho vlastně? Pět týdnů? Ušklíbl se a nakonec sáhl po kalhotách z jelení kůže a triku bez rukávů ze syntetické bavlny. Svou uniformu. Kdyby si měl obléct něco jiného, pravděpodobně by se osypal. Ještě než si stáhl vlasy do culíku, věděl, že žádné volno nepřichází v úvahu. Zbláznil by se.

Do pouzdra za pasem si strčil dvě ampule umělé krve a aplikační pistoli. Hodlal se v lese trochu zdržet. Pak už jen rukavice. Bez nich by to nešlo. Když bude mít štěstí, nepůjde jenom o procházku.

Vyšel před ubikace a kývnutím pozdravil salutující nováčky. Nedali se přehlédnout. Jejich vyholené hlavy se v dešti pěkně leskly. Všichni tohle nařízení nenáviděli. Ale v boji, když ještě chyběly zkušenosti, se holá lebka osvědčila. Nikdo vás nemůže chytit za vlasy, když žádné nemáte. Dlouhá kštice jasně označovala ostřílené válečníky. Jasonovy mléčně bílé kadeře dosahovaly až pod lopatky.

Na konci ulice se dal do běhu. Do lesa to neměl daleko. Čím dřív vypadne, tím líp. Když konečně vběhl mezi stromy, jako by z něj spadlo závaží. Smysly se okamžitě zostřily a vytěsnily hukot větru a nezajímavé pachy.  Přeběhl neviditelnou hranici a ucítil brnění v ukazováku pravé ruky. Bezpečnostní snímače zachytily jeho čip. Pokračoval dál, teď už maximální rychlostí. Překonal mohutný kamenitý val, který chránil východní stranu Rezervace. Ta zůstala mnoho desítek mil za ním.

Najednou zahřmělo. Zastavil se a naslouchal. Ten zvuk se mu nelíbil. Tohle nebyla bouřka. Zavřel oči a zhluboka se nadechl. Kromě vlhkého vzduchu a vyvanulé stopy nějakého býložravce nezjistil nic zvláštního. Přesto se rozhodl, že to prověří.

Znovu se dal do běhu. Zdolával míli za mílí, aniž by cítil únavu. Pak poprvé ucítil pach spáleniny. Jako když hoří plast a taví se sklo. Zastavil se a zavětřil. Ocitl se hluboko na území nikoho. Kde se ve vzduchu vzal ten kouř? Napadlo ho, jestli třeba blesk neuhodil do jednoho z opuštěných měst, ale pokud věděl, tímhle směrem by žádné ruiny ležet neměly.

Ten kouř už začínal být i vidět. Zahušťoval vzduch a barvil ho do šeda. Těžký dým se plazil mezi stromy jako chapadla nějaké stvůry. Jason se rozhodl raději změnit směr a tušený zdroj požáru oběhnout, aby mohl zjistit, jestli nenarazí na stopu někoho dalšího. Proběhl kamenitou roklí a přeskočil rozvodněný potok. Po doskoku už udělal jen tři kroky. Strnul.

Zároveň s tichým zasténáním, které zaslechl ve větru, mu do nosu s razancí beranidla vnikla vůně. Proletěla mu do mozku a naplnila mu ústa neskutečně lahodnou chutí. Jason stál a lapal po dechu. Jako by mu v hlavě vypukl požár. Velmi vzdáleně se to podobalo okamžiku, kdy poprvé ochutnal skutečnou zvířecí krev. Tohle bylo asi tisíckrát silnější. Tohle byla Nirvána.

Roztřásly se mu ruce. Pootevřel ústa a nechal si chuťové pohárky rozdráždit ještě víc. To všechno trvalo vteřiny. Pak už se proměnil v pouhý stroj ovládaný instinkty. Vyrazil vpřed. Ještě než ho výbuch zuřivosti zcela pohltil, pomyslel si jediné slovo. A bylo jedno, že pocházelo z legend.

Člověk.

 

 

1) Živoucí legenda

„Sheylo!“

Robin vrazil do jejího pokoje bez klepání. Jako obvykle. Povzdychla si a protáhla ruce elastickými rukávy svého overalu. Měl zeleno hnědou barvu a na její tělo přiléhal s mikrometrovou přesností. V lese jí zajistí dokonalé maskování.

„Robine?“ oslovila ho. Podráždění v hlase zabránit nedokázala, ale on si toho stejně nevšimne. Doktor Smith byl nepřekonatelnou kapacitou v oblasti chemie, ale citově na tom byl asi jako kus vyvřeliny. Člověk tušil, že se uvnitř něj něco děje, ale na povrch toho pronikalo jen málo a ve velmi chladné formě.

„Nepřišla ses rozloučit,“ řekl trochu vyčítavě. Vzal jí z rukou gravitonový opasek a sám jí ho připnul kolem útlého pasu.

Genetici určili Robina jako jejího ideálního partnera. Napadlo jí, že mohla dopadnout hůř. Když ho viděla poprvé, pěkně se jí zrychlil dech. Nádherný vysoký muž se snědou pletí a tmavými vlasy. Genetici se ale příliš nestarali o to, jestli si jimi spárované jednotky budou mít o čem povídat a jestli si třeba nepolezou na nervy. V tisícihlavé populaci mělo přednost plození zdravých a silných dětí. Samozřejmě ve správném množství. Město nebylo nafukovací. Dvě děti na rodinu. Třetí jen na zvláštní povolení.

Sheyla potlačila nutkavou potřebu si podrážděně odfrknout. Raději se k němu otočila zády a před zrcadlem si splétala vlasy do copu.

„Vrátím se za čtyři dny. Maximálně za pět,“ reagovala netrpělivě. „Myslím, že si ani nevšimneš, že jsem tu nebyla.“

Nečekaně se ocitl těsně u ní a zezadu ji objal. Zatvářila se překvapeně.

„Ale já mám pro tebe něco speciálního,“ zašeptal jí do ucha.

Poplácala ho po ruce a byla vděčná, že jí nevidí do tváře. Tušila, o co půjde, a i když se snažila, nedokázala mít radost. Robin se zřejmě rozhodl, že se s ní ožení. Měli přece povinnost vůči společnosti. První dítě by měli zplodit do dvou let.

„Jakmile mise skončí, přijdu za tebou. Promluvíme si.“

Ucítila jemný polibek na krku. Zachvěla se. Tohle docela uměl. Otočila se k němu a objala ho. Nejspíš nebude tak zlé vytvořit rodinu právě s ním. Hodně pracoval, takže se nebudou vídat příliš často. A Sheyla se na mateřství docela těšila. Trápila ji jen jedna věc. Během těhotenství nebude smět na povrch. Její práci převezme někdo jiný. Vždycky tu byl někdo náhradní, zoologie se těšila velké oblibě. Kdo by nechtěl mít možnost opustit čas od času Město a dýchat čerstvý vzduch? Jistě, ta práce nesla svá rizika. Navzdory supermoderní technice se občas stávalo, že se ve zkoumané oblasti objevili upíři. Ale ta trocha vzrušení se na tom Sheyle líbila možná úplně nejvíc.

Robin ji doprovodil až k výtahu. Znovu ji líbal. Vůbec to nebylo nepříjemné.

„Buď opatrná,“ nabádal ji tím svým učitelským hlasem, když ji pustil a odstoupil od ní.

Pousmála se. „Musím jít. Ostatní na mě čekají.“

„Dobrý lov!“ zaslechla ještě, když se dveře zdviže hermeticky uzavřely, a kabina se rozjela vzhůru, k přechodové komoře.

 

+++++

 

„Prosím o hlasovou identifikaci. Zbývají tři minuty do vymazání centrální paměti.“

Pohnula se. Probral ji robotický hlas a blikání ovládacího panelu.  Okamžitě se rozkašlala. Automatické zařízení před chvílí uhasilo požár, ale atmosféra byla plná kouře. Recyklace vzduchu selhala. Blikající panel vrhal do místnosti v pravidelných intervalech mdlé světlo. Zmateně zamrkala. Pokusila se posadit, ale náhlý příval bolesti hlavy ji málem přinutil zvracet. Zalapala po dechu.

„Prosím o hlasovou identifikaci. Zbývají dvě minuty a třicet vteřin do vymazání centrální paměti.“

Nic nechápala. Srdce jí úzkostně bušilo. Nevěděla, kde je, ani co se stalo. Kolem byla téměř úplná tma. Zatnula zuby a posadila se. Nemohla pohnout nohama, leželo na nich něco těžkého. Přitáhla si kolena k bradě a pak prudce kopla. Dvakrát, dokud se ta věc neodkulila stranou. Otočila se a podívala se tam. Tělo. Ohořelé. Rozkřičela se.

„Neplatná hlasová identifikace. Prosím, zkuste to znovu. Zbývají dvě minuty a čtyři vteřiny do vymazání centrální paměti.“

Zděšeně si přitiskla ruce na ústa. V hlavě jí tepalo, a když se dotkla svého levého spánku, na konečcích prstů se objevila krev. Vyhrkly jí slzy. Panika. Zcela ochromující a dusivější než ten jedovatý vzduch. Rozhlédla se. Prostor, ve kterém se nacházela, nebyl příliš rozlehlý. Jen pár metrů čtverečních.  Uviděla další dvě těla.

„Prosím o hlasovou identifikaci. Zbývá jedna minuta a třicet vteřin do vymazání centrální paměti.“

Horečnatě přemýšlela, ale v bolavé hlavě neměla skoro nic. Jen to, co viděla a cítila v uplynulých dvou minutách.

„Haló?!“ hlesla a znovu se rozkašlala. V krku jí pálilo od nedýchatelného vzduchu.

„Přijímám hlasovou identifikaci. Sheyla Brenanová, doktorka zoologie. Zadejte prosím heslo pro ukončení odpočítávání.“

„Co? Cože?“

„Neplatné heslo. Zkuste to znovu. Zbývá jedna minuta a osm vteřin do vymazání centrální paměti.“

Klekla si a přelezla k blikajícímu panelu. Netušila, na co se to dívá. Jako by to viděla poprvé.

„Neznám žádný pitomý…“ Nový záchvat dávivého kašle. Měla pocit, že se jí v hrudi něco utrhlo.

„Doktorko Brenanová, přejete si zadat heslo pro ukončení odpočítávání?“

„Jo, to bych si fakt přála. Zní to totiž dost strašidelně.“ Spíš to zašeptala, než řekla nahlas. Opřela se čelem o okraj pultu a sípavě se nadechovala.

„Zadejte heslo. Zbývá patnáct vteřin do vymazání centrální paměti.“

Zírala na kontrolky, ale vidění se jí z nedostatku kyslíku rozostřovalo. Netušila, o jaké heslo se jedná, ani co je to centrální paměť. Nebýt toho hlasu ve tmě, neznala by ani své vlastní jméno.

„Vymazávám centrální paměť. Odesílám zprávu do Posledního města.“

Náhle nastala úplná tma a ticho.

„Hej! A co já?!“ Chtěla to zakřičet, ale vyšlo z ní jen polohlasné zakňourání. Zavřela oči. Dýchala rychle a zhluboka. Stejně to nestačilo. Už neměla dost síly ani na to, aby se pokusila zvednout.

Pak se ozvalo zadunění následované dvojitým cvaknutím. Zasyčel rychle proudící vzduch, a v temnotě se objevila svislá světelná čára. Téměř okamžitě dovnitř vnikl chlad a hlavně dýchatelná atmosféra. Sheyla se bez ohledu na bolestivé tepání v hlavě vrhla k pootevřeným dveřím. Několikrát se do nich musela pořádně opřít ramenem, než se jí je podařilo dostatečně odtlačit. Oslepilo ji denní světlo, a vítr jí do tváře vmetl dešťové kapky. Zasténala úlevou. Na chvíli zavřela oči a jen dýchala. Závrať ji ale donutila klesnout zpátky na kolena. Podívala se dolů. Otvor, ve kterém stála, se nacházel asi tři metry nad zemí.

Rozhlédla se. Les, stromy, keře. Zvláštní. Slova se objevovala snadno. Dokázala pojmenovat to, co viděla kolem sebe. Přesto to bylo strašně málo. Cítila se zmatená a vystrašená.

Sedla si a spustila nohy přes okraj. Pak se přetočila a lehla si na břicho. Ozvalo se tiché pípnutí. Přezka na tom zvláštním opasku, který ji obepínal, blikla.

Sheyla se pomalu sunula dolů, dokud nevisela za ruce. Pak se zhluboka nadechla a pustila se. Už to nebylo vysoko, ale při dopadu do sežehnuté trávy ji přepadla nová vlna nevolnosti. Stočila se do klubíčka a zavřela oči. Vzduch byl dost chladný, ale kromě odhaleného obličeje a rukou ji dobře chránil ten zvláštní přiléhavý oděv, který měla na sobě.

Lehla si na záda. Déšť už úplně promáčel její vlasy.

Zaslechla to až na poslední chvíli. Podivný zvuk. Sotva postřehnutelný svist a rychle se blížící praskot větví. Zděšeně se vymrštila do sedu. Za ty dvě vteřiny, než doběhl až k ní, si ho stihla sotva prohlédnout. Připadal jí jako obr. Svalnatý, rozložitý, s vlající hřívou bílých vlasů a planoucíma očima. V jeho tváři četla vepsanou vražednou zlobu. Soustředěnou hrozbu namířenou z nějakého důvodu proti ní.

Vykřikla. Pár metrů od ní se odrazil a skočil. Zavřela oči. Příval chladného vzduchu a nezvyklá vůně. Náraz, který jen slyšela, ale necítila. Zároveň se ozvalo tiché zabzučení, cítila mravenčení na odhalené kůži. Bolestný výkřik patřil jemu.

 

Těsně před tím, než na ni skočil, pochopil, proč neměl šanci odolat. Byla zraněná a krvácela. Dokonce si stihl uvědomit, že za tohle ho nejspíš zabijí. A taky to, že je mu to jedno.

Jenže se stalo něco zvláštního. Ve chvíli, kdy na ni měl dopadnout, rozzářila se. Kratičký duhový záblesk. Jasonovým tělem projela ochromující bolest. Ať už to bylo cokoli, odmrštilo ho to stejnou silou, jakou vynaložil při útoku. Zády narazil do stromu a tvrdě dopadl na zem.

Zíral na stružku krve stékající po její tváři. Kdyby se nesvíjel v křečích, řval by zklamáním. Ta touha byla tak silná, že si o pár desítek vteřin později dokázal kleknout. Ona nehybně ležela a vyděšeně na něj upírala oči. Její srdce vybičované k vražednému tempu slyšel velice dobře. Zavrčel.

Našel živou legendu! Objevil bytost, o které se už dvě stě let tvrdilo, že neexistuje! Lidé byli přece vyhubeni. Mohla za to jejich příliš neodolatelná vůně. Měli být chráněni. Mělo jim být umožněno se rozmnožovat. Ale nestalo se to. Jasonovi předchůdci fatálně selhali. Odsoudili další generace k živoření na Intrahemu. V horším případě necivilizovanému bažení po krvi zvířat.

Přesně tak selhal i Jason. Věděl to. Jeho povinností bylo tu ženu chytit a předvést před Radu čtyř. Ale copak mohl? Její vůně zaktivovala geneticky zakódované příkazy, které byly silnější než zákony jeho civilizace. Musel ji mít. Pro sebe. Uchvátit ji. Nasytit se. Každou buňku jeho těla posedlo šílenství.

Vábila ho k sobě.

Lezl k ní po čtyřech. Nejdřív pomalu, ale postupně zrychloval. Jeho smysly našponované na maximum mu nedávaly na vybranou. Miloval tu vůni. Už od prvního nadechnutí. Kdyby tu ženu tolik nechtěl zabít, chtěl by ji uctívat.

Když na ni vycenil zuby a odhalil dlouhé špičáky, vyjekla. Nechtěl ji jen zabít. Díval se na ni, jako by ji chtěl… sníst. Znehybněná strachem sledovala, jak se vrávoravě zvedl na kolena, a jak se k ní blíží. Nespouštěl z ní oči, dokonce ani nemrkal. Sheyle tekly slzy, ale už nevydala ani hlásku. Když se vymrštil, schovala hlavu mezi kolena a vykřikla.

Záblesk, mravenčení, řev. Pomalu zvedla hlavu. Ležel na boku a nehýbal se. Měl zavřené oči.

V tu chvíli procitla. Jako by nad ní ztratil moc. Vstala. Několikrát se nadechla, protože se jí točila hlava. Pak se vydala do lesa. Nedokázala běžet, ale šla tak rychle, jak mohla. Netušila, kam se vydat, ale věděla, že musí daleko od něj. Kamkoli. Než vstane a znovu zaútočí. Jeho pohled ji nejspíš bude strašit i ve snech.

 

 

---

Povídky od Karolky

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

 

Opište tento text:

Komentáře

1 2 3   »

1 2 3   »