BEZ HRANIC - náš online šuplík
Sázka na duhu 10.
Sekce
Anketa
15.12.2011 [08:45], MisaBells, ze série Sázka na duhu, komentováno 24×, zobrazeno 686×
10. Duha
Obout, obléct a honem na nádraží!
V sobotu mě probudil telefon.
„Nejsem tady,“ zavrčel jsem, aniž bych otevřel oči.
„Škoda, tak čau…“ ozval se ze sluchátka a já se vymrštil do sedu.
„Jiří!“ zavrčel jsem na něj.
„No co? Proč bych si měl zrovna já nechat tohle líbit, hm? Protivo protivná?“ vrátil mi stejně vzteklým hlasem.
„Tak si polib,“ odsekl jsem a zavěsil. To ho naučí. Vymotal jsem se z peřin a zkusmo si protáhl záda. Jo, žiju, bohužel.
Ani nevím proč, ale vydal jsem se na procházku. Po domě. Nejspíš byla ta pravá chvíle, zkusit prověřit, jak moc jsem zcelený, protože první, kam jsem šel, byl Džejův pokoj.
Vzal jsem za kliku a přiměl dveře, aby se rozevřely dokořán. Stál jsem na prahu a zíral do bílého pokoje. Kytky na balkonu vadly a v koutě jsem viděl pavučinu, ale čemu jsem se divil? Ve vzduchu jsem cítil jeho vůni a po zádech se mi rozeběhla husí kůže. Ale nebrečel jsem. Zhluboka jsem se nadechl a vešel. Otevřel jsem okno a pustil dovnitř trochu čerstvého vzduchu. Ihned poté jsem odešel. Tolik k mému pokusu…
Na chodbě jsem byl opět schopný myslet, takže jsem postoupil dál do pokoje, kde po bráchově smrti bydlela Zuzana. Čeká mě taky facka její vůně? Pavučiny v koutech?
Otevřel jsem a bodlo mě u srdce. Uviděl jsem tu malou chundelatou růžovou věc na zemi u nočního stolku. Nechala ho tady. Prostě ho tu jen tak nechala…
„Potřebuju kafe,“ vyhrkl jsem a otočil se na podpatku, abych zdrhnul, ale vzápětí jsem se do pokoje vrátil, zvedl ze země hrocha a skoro zase vyběhl. Když ho nechce, nechám si ho já. Očuchal jsem ho a se zadostiučiněním konstatoval, že voní… voní jako ona… stále a pořád dokola, kurvafix!
Odložil jsem ho na gauč a udělal si ranní kafe, ale dívat se na ty jeho smutný oči… Zabalil jsem ho do igelitky a zastrčil do police, kdyby se náhodou jednou rozpomněla, že jí chybí.
„Už jsi v lepší náladě?“ ozval se Jiří v telefonu, když jsem to znovu vzal.
„Mám kafe,“ informoval jsem ho a názorně mu zasrkal do ucha.
„Super… Tak, povím ti, proč jsem ti volal… Zítra ve tři odpoledne je Zuzana v Praze na Hlaváku…“ Nevím, jak se mi to stalo, ale kafe mi vletělo do nosu a do očí mi vyhrkly slzy, jak jsem se dusil. Rozkašlal jsem se tak urputně, až jsem musel odložit nejen hrnek, ale i telefon. Kurva, udusím se kafem! Přijede? Fakt jim to vyšlo? Ukecali ji? Není možný!
„Hej, žiješ?“
„Jho…“ kuckal jsem.
„No, tak já končím… Jen jsem ti to chtěl říct, kdyby tě to… ehm… zajímalo,“ špitl a já protočil oči.
Od dávení mě pálilo v krku, ale přesto jsem se zubil jako idiot. Nevěřil jsem vlastním uším. Ten jejich nápad s výpomocí jim fakt vyšel?
Jenže pak mě polil mráz. I kdyby vyšel... a co? Mám tam jet a dělat ze sebe šaška? Po tom, co koktala do toho telefonu? Taky nechce být dědičná... vlastně ji to nejspíš ani nenapadlo. I když chvilkama jsem myslel… když ještě Vítek... možná kdybych ji potkal první... Do prdele! Proč jen jsem takový zoufalý lůzr?
Zavadil jsem pohledem o tubus, který jsem včera přitáhl od Jirky a jen ho postavil do kouta. Fotky. Zamrzlé kousky našeho života, když se ještě dal žít. Když jsme ho žili všichni tři. Postavil jsem kafe na linku, zvedl tu rouru, otevřel ji a vytáhl ty fotky na světlo boží. Hned na první se na mě zubil Vítek i se Zuzkou, oba v očích štěstí a lesk...
Za hodinu jsem pořád ještě dřepěl v kuchyni. Seděl jsem na zemi, kolem sebe rozestlané fotografie a tekly mi slzy jako šestinedělce. Jenže jako by se mi ulevilo. Ty slzy konečně odplavily tu pachuť provinění, kterou jsem pořád ještě na duši i na jazyku cítil. Na těch fotkách to bylo – viděl jsem sám sebe, jak se na ni dívám, jak se dívám i na bráchu, jak se oni dívají na mě, a je v tom – kruci, já vím, že to zní jako zasrané klišé – ale je v tom láska. Měl jsem je rád. Oba. Oni měli rádi mě. Taky oba. Zuzanu jsem miloval a nepřešlo mě to. Jestli mě milovala ona, to nevím. Milovala Vítka, ale jestli něco cítila ke mně... nebo jestli mě miluje teď nebo bude zítra... Jak se to dozvím, jestli se nezeptám?
Vítek se na mě zubil z poslední fotky s přimhouřeným jedním okem a jako by na mě mrkal. Vole, tak jsi na to konečně přišel? Láska se nedá zdědit, ty troubo. Láska buď je nebo není. A jestli je, byl bys blázen, kdyby ses na ni vykašlal!
„Díky, brácho!“ vyskočil jsem z podlahy, popadl klíče a vyrazil ven. Koupit rámy. A taky jízdenku do Prahy. Zarazil jsem se. „Na co jízdenku, sakra? Mám audinku!“ Ale pro ty rámy jsem si dojel, to jo.
Byl jsem jako v Jiříkově vidění. Všechno mělo víc barev, bylo to veselý, pestrý, ostrý a… duhový? Bože, říct někomu o duze, asi bych musel být hodně cvok, napadlo mě.
Doma jsem se pustil do práce. Plácl jsem sebou v černých džínách na zem a snažil se uvelebit kolem těch ohromných obrázků, když mému oku neunikla ta šedá šmouha. Zamračil jsem se a přemýšlel, kde jsem se – a o co jsem se – otřel.
„Prach…“ konstatoval jsem a vzpomněl si na tu pavučinu v Džejově pokoji. „Prach! Bordel! Ty vole, jestli sem přijde a uvidí to, uteče s křikem!“ Nechal jsem obrazy obrazama a dal se do hledání takových těch… no, věcí na úklid. Ani jsem nevěděl, jestli to má nějaký jméno, ale nakonec jsem si vystačil se zbytkem jaru a kýblem vody.
Ženská by řekla, že to bylo efektivní strávení dne. Chlap, že to byla ztracená sobota a všechno je stejný.
Tak jako tak jsem se večer spokojeně zhroutil zpět k obrazům a o další hodině jsem stál před holou zdí s kladívkem a skobičkou a doufal, že mě to nebude stát prsty. Přeci jen si člověk vybavuje ty vtipy o policajtech…
Večer, s úderem desáté, jsem sáhl po mobilu. Zíral jsem na něj a přemýšlel, co bych jí napsal, jenže po tom včerejšku… Nemohl jsem na ni prostě vychrlit, jak jsem do ní udělanej a že si bez ní nedokážu představit další dny. Mluvit o věčnosti – to mi přišlo trochu uspěchaný, ale dokázal bych s tím žít.
Uvelebil jsem se na gauči a díval se na velkou fotku bráchy…
„Hej! Ksichte, čum sem!“ řval jsem na něj tehdy a Džej se otráveně otočil za mým hlasem. Měl prohýřenou noc a máma ho vzbudila, aby s ní jel koupit tátovi vánoční dárek. Něco do auta, na což byl expert. Cvakl jsem foťák a brácha sebou trhnul.
„Au…“ sykl. „Nemohl by ses alespoň jednou chovat jako dospělej, pablbe?“ mručel a žmoulal si oči. Křenil jsem se, protože už večer předtím jsem ho prosil, aby s Jiřím nechodil, že ho to bude mrzet. Já – na rozdíl od něj – už včera věděl, co máma chystá. Jenže… co bych to byl za staršího bratra, kdybych mu nedal životní lekci?
„Vladane, proč ho pořád provokuješ?“ vrčela máma a brala mi foťák z ruky. „Už sis odnesl nahoře ty poslední krabice?“ Hlavně s citem, máti. Připomínat mi mé velkolepé rozhodnutí s odstěhováním byl její denní dobrý skutek. Jenže mě to nesralo. Naopak. Konečně jsem byl svým pánem, kdežto to brácha říct nemohl.
„Ještě ne, mami…“
Asi jsem usnul, protože jsem sklouznul z gauče a tričko se mi vysoukalo od pasu až ke krku. Kecnul jsem si na zadek a zmateně se rozhlédl, co se děje. Pryč byla kuchyně z domova a pryč byl i Džej. Jediné, co mi zůstalo, byla ta fotka.
Svítalo a já byl nevyspalý, nostalgický a rozlámaný, ale přesto… Usmíval jsem se. Dnes přijede. Dnes to už konečně rozseknu a…
Moje euforická nálada vzala za své, když jsem o dvě hodiny později – zuby vyčištěny, tělo a vlasy umyty, čistě oděn, učesán, navoněn – stál v prázdném bytě.
„A co teď, jako?“ ptal jsem se sám sebe. Možná… hm, nákup… v lednici byla jen piva a kus špeku… Znovu jsem se rozzářil. Bylo vážně prima mít zamilovaný a nepotlačovaný pocity a těšit se na odpoledne.
♥♥♥
Jo, přešlo mě to, když jsem stepoval ve tři hodiny odpoledne na Hlavním nádraží v Praze. Na ceduli příjezdů se ohlásil její vlak a já nasucho polknul. Do pusy jsem si narval snad celý balíček žvýkaček.
Lidi se vylili z vlaku jako voda z hráze a rozutekli se do všech stran. V tomhle ji mám najít? Začal jsem přešlapovat na místě a občas udělal krok navíc jedním směrem. Bude muset kolem mě projít, no ne?
Vzdal jsem to, kousnul jsem se do rtu a vyrazil proti proudu.
Příště si s sebou vezmu pádla a kajak, fakt.
„S dovolením,“ mručel jsem už posté, když se přede mnou vytvořil hlouček lidí s krosnami a začali si povídat. „Pardon… S dovolením…“ Uhni, do pytle!
A pak se objevila. Tedy… tak nějak jsem věděl, že je to ona. Jen ten culík a krosna a vzteklé dupání u automatu na kafe. To musela být ona.
Zatočila se mi hlava. Deset kroků ode mě stojí moje budoucnost. Možná bych měl couvnout, kruci… Zezadu do mě vrazil další člověk, ale já se místo vzteku rozesmál. No jo, brácha, však už jdu…
Prala se s automatem. Prohazovala hystericky minci a znovu ji sbírala v tom spodním kalíšku, aby ji tam vhodila nanovo. Nevím, proč jsem to udělal, ale sáhl jsem tam dřív. Vzal jí to z ruky a aniž bych se na ni podíval, vhodil jsem ji do automatu a ten mi vyšel vstříc. Jsem prostě king!
Otočila se na mě a moje železná konstrukce se otřásla. Její oči byly jako bouře. Nádherné, hypnotické a ničivé, když mě poznala. Do té chvíle zářila jako tisíc sluncí a nejspíš mě i považovala za hrdinu, ale teď… Polkl jsem a začal si připouštět tu skutečnost, že ne každý mě miluje…
„Ahoj,“ hlesl jsem a odkašlal si. A pak se z bouře stalo tornádo, když se mi vrhla beze slova kolem krku a spojila naše rty jako dva magnety. Rozbrnělo mě celé tělo. Sevřel jsem ji v objetí a tiskl ji k sobě vší silou. Jako kdyby se mi tohle mělo jen zdát a já se odmítal probudit. Chtěl jsem umřít v tomhle tajfunu doteků a polibků. Jazykem jsem si kradl každičký kousek jejích úst a polykal její vůni a chuť. Moje…
"Někteří lidé vstoupí do našeho života a zase odejdou. Někteří zůstanou jen chvíli a navždy změní náš život, a my už nikdy nebudeme stejní..." (Neznámý autor)
S tímhle se loučím já, Zuzana, Dan i Džej, který se dívá někde z obláčku a určitě mu tam je naprosto skvěle.
Ráda bych, abyste se po dočtení na chvilku zamyslely (nepředpokládám, že to bude číst nějaký chlap) a alespoň na malý okamžik si vzpomněly na lidi, kteří už tu nejsou, ale stále budou mít to svoje místečko ve vašich srdíčkách, protože dokud na ně myslíte a hýčkáte si vzpomínky na okamžiky s nimi, neumřou. To, že jejich čas vypršel ale neznamená, že to skončilo i pro vás. Nadechněte se, usmějte, zamávejte jim do nebe a jděte za tou svou duhou, kterou vám oni posílají jako důkaz, že jednou se sejdete a v nebi je vážně skvěle.
Děkuju, za vše.
předchozí kapitoladalší kapitola
Přidat komentář
Komentáře
1 2 »
23) Pospeta (18.12.2011 10:57)
Dlouho jsem přemýšlela co napsat, jak se důstojně rozloučit. To, že už je konec, je samo o sobě dost smutné 
, chtělo by to tedy něco veselého. A navíc sama dvojpovídka odkazuje na to, že i když něco krásného skončí, za dveřmi může čekat něco ještě lepšího, krásnějšího. 
Takže, Míšo, moc a moc děkuju za nádhernou povídku, za Zuzku, Dana i Vítka. Ani jsi nemusela zmiňovat, že má povídka reálný námět. Od začátku jsme ji brala jako něco, co muže napsat skutečný život. Tak realisticky, s citem a věrohodně byla napsaná. 
.
Děkuju za krásný dovětek. Řídila jsem se jím během čtení celé povídky a budu dál. 
A protože jsem v hloubi duše romantik, pevně věřím, že Danovi a Zuzce jejich duhová láska, ten vzácný dárek z nebe, dlouho a dlouho vydrží. A prvorozený syn se bude jmenovat Vítek, jak jinak. 
22) kyschu (17.12.2011 19:53)
Víš Missi,...mám od tebe přečtené všechno. Něco miluju, něčím si nejsem až tak jistá...ale tohle je tvůj majstrštyk. Je to to nejlepší, co jsi napsala. Bylo to silné, vnitřní.
Díky.
21) Jula (16.12.2011 23:24)
Jsem hrozně ráda, že Ti dva našli k sobě cestu. Byla jsem z toho nadšená v MDL, ale tady, v Danově pohledu, je to snad ještě silnější. Nějak vždycky dokážu pochopit spíš ty chlapské pocity, asi mám uvnitř něco jinak 
To věšení fotek a pak setkání na nádraží, slzy se mi tady koulí po tvářích...
Ale jsou spolu, to je hlavní. Jen je mi hrozně líto, že už je konec. Ale ráda bych je zařadila mezi moje oblíbené knížky 
20) Bye (16.12.2011 09:11)
Naděje, smíření a nakonec i láska pro Dana. Prožívala jsem to s ním stejně jako předtím se Zuzkou.
Míšo, chjo... jsem si tu poslední kapitolu tak šetřila, a stejně jsem ji nakonec musela přečíst... a je fuč... a s ní i Vítek - definitivně - Zuzka i Dan... Bude se mi po nich stýskat. Ale moc ráda se s nimi někdy potkám na poličce mé knihovny
18) belko (15.12.2011 19:11)
Míšenko, mockrát to tu bylo řečeno: napsala jsi tento příběh opravdu skvělě. Děkuji za nádherně smutný zážitek.
Jo, a abych nezapoměla, toto patří tobě:
16) Czistoslava (15.12.2011 17:07)
A je konec ... pě kně jsme si početli, posmutnili, zajásali a zas budem smutnit, že Duhovkám zazvonil zvonec.
Co tam máš dál Míšo 
?
15) Fanny (15.12.2011 16:19)
Polední dvě kapitoly byly takovým tajfunem. Jejich SMSky, tak dlouho si myslel, že se na ten pohřeb vybodla... A pak ten konec. Duha. Nemůže být lepší pojmenování a ani její vyjádření...
Moc děkuju za tuhle... Duhu
14) Alrobell (15.12.2011 15:38)
Hltala jsem slovo od slovíčka a vychutnávala si poslední řádky této nádherné povídky. Za kterou ti moc děkuji.
Ten dovětek mě opětovně rozplakal... Míšo, tohle mi nedělej, za celý rok jsem nebrečela tolik, kolik za posledních pár dnů, když jsem objevila MDL a toto pokračování... Myslím, že mám nabuleno, alespoň půl roku dopředu.
Takže já se a hlavně protože tohle byl jeden z nejúžasnějších příběhů, co jsem četla...
doufám, že se brzy setkáme u další s tvých povídek... 
Al
11) dasa (15.12.2011 11:38)
velmi pekny koniec, bolo velmi zaujimave prejst si cez to aj z ineho pohladu
som sa na to kazdy den tesila 
*
aj ked by som si eeeste precitala k nim par casti ako sa im dari
tak uz len veeeeelmi pekne dakujem za kazdy diel
10) witmy (15.12.2011 11:37)
nádherná tečka za tímto krásným příběhem byla to simfonie i když poměrně smutná ale tak už to chodí nádhera a děkuju že ses s námi o tento příběh podělila
9) olspet (15.12.2011 09:29)
Všechno krásný jednou končí. Ale po tomhle se mi bude móóóc stýskat.
Každý den jsem se na ně všechny moc těšila a byl to příjemný začátek dne.
Ale jsi úžasná. Děkuji Ti za každou chvilku.
8) kaccag (15.12.2011 09:12)
Milá Míšo, je mi krásně, ale i smutno... už to skončilo. Skončilo moje každodenní těšení na to, jak si krásně začít den ... s nima. Tvým psaním jsi se dotkla jednoho kousku mojí duše a srdce, která je velmi křehká ... netuším, ale myslím si, že v srdci víš, o čem jsi psala ... jen Zuzce a Dadýnovi přeju, aby jim z nebe Džej stále posílal kousky duhy ... bolí, to, moc to bolí ... a i když budou spolu šťastní (a doufám, že se nezabijou ...) zůstane jí (a jemu) i tahle láska ... i já jednoho takovýho anděla mám ... napořád ... DĚKUJU
7) Paja (15.12.2011 09:04)
Tenhle příběh měl hodně do sebe, tak pravdivý, reálný, smutně krásný Musím říct, že jsem vzpomínala vícekrát na osoby, které tu už se mnou nejsou, při čtení MDL i SnD. Tohle byl šálek mého čaje. Určitě se tu ještě vícekrát v budoucnu objevím
Hrozně moc ti děkuju, jsi skvělá
5) Kaca (14.12.2011 21:23)
Od té doby, co mě spolužačky kously a nakazily slovem Vrrr, nebo Wiuuuu! Tak mám hrozně malou slovní zásobu, ale tvoje povídka - tahle byla
Vrrrr a Wiuuuuu! Zároveň!
Jako já nevím, milovala jsem vždycky od začátku toho Dana? Vsadím se že jo, kdo by ne? Heh? Jo vlastně! On byl první zlatý Jůlius
Wiiuuuu, jak ty to děláš, že vždycky, když máš postavu nějakého chlapa, tak mám chuŤ ho mít u sebe a pojmenovat někoho v mém okolí tak? Jakože kvůli tebe budu mít zatím 6 synů a jestli to bude holka, tak budu hodně, ale hodně nasraná! Chceš vědět jejich jména? )) Josh, Vítek, Vladan, Michal, Jakub a Adam Jo tak už je znáš super ne? Jduu se zahrabat...
Jo jinak díky moc pěkně za povídku, dneska jsem se přistihnula že jsem minimálně 50 x řekla úplně na prekérní situace kurva fix a to já nenadávám a říkám jenom do Bagdádu nebo že je to nablbost... Takže tohle Dannýnovo kurva fix je pěkně nablbost. Jdu se to odnaučit zatím co budu plakat, že už to skončilo, ale jinak to bylo krásný takhle s toho pohledu. 
24) semiska (16.01.2012 03:50)
Nádhera, já nemám slov...
