BEZ HRANIC - náš online šuplík
Sázka na duhu 9.
Sekce
Anketa
14.12.2011 [08:30], MisaBells, ze série Sázka na duhu, komentováno 34×, zobrazeno 507×
9. Soukromý hysterický záchvat
I Dan je jen člověk, no ne? Proč by měl mít pořád hlavu nad vodou? Musím se přiznat, že tahle kapitola je ze Sázky na duhu nejdelší a obsahuje nejvíc kapitol Malých duhových lží a všeho toho, co se dělo, zatímco Zuzana byla na Slovensku...
Mimo jiné i Danovo faux pas, takže pro klid duše 15+
Ve vile jsem se postavil doprostřed obýváku a zadíval se přímo před sebe. Fakt bylo možné, že mi to tu přišlo najednou ohromně velký? Udělat tady nějakou policejní pařbu, nejspíš i tak by se tu kolegové ztratili… Nasrat jim do polívky, žádné pařby.
Otočil jsem se a stejně zaujatý a překvapený výraz jsem hodil směrem ke kuchyni. Osamělá, tesknící, nevonící a tichá. Bylo divný, že jsem na zvuk mixéru a digestoře spoléhal natolik, až mi jejich absence naháněla strach. Jako kdyby neodešel jen Džej, ale…
Smířil jsem se s tím, že Zuzana odešla. Kecám! Spíš jsem se jí nedivil. Dalo se s tím počítat, protože má matka byla dost přesvědčivá a jenom ty dvě a můj právník ví, co všechno za slova padla. Jak jsem ale znal mámu, nic vybíravého to nebylo. Napadlo mě, že by Zuzana měla vědět, že rozloučení s Džejem je zítra. Určitě jela jen na otočku… Debile, na Slovensko jen na otočku?
Přece by v tom bráchu nenechala. Nebyla ten typ, co se nerozloučí – ne s ním.
Vytáhl jsem mobil a napsal jí to. Měla by to vědět. Nebyl čas jí to říct. Nebyl čas říct jí cokoliv, do prdele. Co když odešla kvůli mně? Protože jsem ji políbil rameno? Pohladil ji, když tam nikdo jiný nebyl…
Ani jsem neplýtval energií, abych došel ke gauči, a svalil jsem se rovnou na podlahu tam, kde jsem stál. Zvedl jsem hlavu a pozoroval strop se zapuštěnými bodovými světly. Ušklíbl jsem se. Brácha byl prostě praktik. Z těhle světel fakt nemusí otírat prach…
Udeřilo to do mě jako tsunami. Ta smršť slz, třesu a lapání po dechu… Celou dobu to nebylo ono. Tlumil jsem vlastní žal chlastem, rodiči, spánkem, vztekem… Teď jsem tu seděl, viděl Džejův otisk v každém kousku toho zkurvenýho obýváku a uvědomil si, že si ho už nemůžu dobírat. Vysmát se mu kvůli oranžovému stínítku na lampě… A už nebylo nic, co by mě zadrželo. Tohle byl ten okamžik, kdy jsem dostal facku. Tu pravou a poslední. Zalapal jsem po dechu a omotal si paže kolem těla. Houpal jsem se dopředu a dozadu a modlil se, aby to přešlo, zatímco jsem bezhlasně křičel a po tváři mi tekly slzy. Chtěl jsem mu plivnout do obličeje a seřvat ho, že mi hodil tenhle debilní barák na krk i s poplatky a vším tím okolo. Vynadat mu, že mi to prostě neřekl včas, abych mu řekl to posraný sbohem z očí do očí… Jo, to mi asi vadilo nejvíc. Jak dlouho věděl, že to zabalí tu noc? Nemohl mi říct alespoň sbohem?
A pak jsem si vzpomněl znovu na ten sen, který se mi zdál těsně předtím, než mi volala Zuzana a už jsem nevydržel ani sedět. Schoulil jsem se na podlaze do klubíčka a dovolil si být chvíli ukvičená baba. Odhodit masku drsného chlapa, co všechno zvládne a velí policejním akcím, a prostě tu ležet, brečet a nadávat na celý svět, že mi vzal jediného bráchu. Podlaha studila a byla tvrdá jako kámen, ale přesto se mi povedlo zrychtovat se natolik, až jsem vyčerpáním usnul a probudil se díky zvuku telefonu.
„Zuzko?!“ vyhrkl jsem, aniž jsem se podíval na displej.
„Těsně vedle…“ ozvalo se. „Tady Jiří…“ Promnul jsem si oči a zkontroloval hodinky. Jedenáct večer, hm.
„Děje se něco?“
„Já jen… Kdy bude rozloučení?“
„Zítra v jedenáct,“ odvětil jsem a znovu se mi sevřel krk. Vodu, potřebuju vodu, musím se napít, jinak se asi udusím… I s mobilem jsem se vydrápal na ztuhlé nohy a šoural se do kuchyně.
„Dobře…“ kuňkl a nastalo ticho, zatímco jsem si napouštěl vodu. „A ty? Jak se máš ty? Teda… Jak ti je?“
„Dobrý,“ lhal jsem a ruka s vodou se mi zastavila na polovině cesty k puse. „A ty?“
„Pořád tomu nevěřím…“
„Chceš důkaz?“ vyhrkl jsem jízlivě a představil si, jak ho vedu do pohřebního ústavu, kde… „Promiň,“ dodal jsem a upil vodu.
„Nechceš jít na panáka?“ navrhl a mě poklesla ramena úlevou. Jo, to je přesně to, co potřebuju.
„Jo,“ řekl jsem jenom a domluvili jsme se na srazu za patnáct minut.
Ráno bylo těžší, než jsem si myslel. V hlavě mi kutali skřeti a okolo mě se ochomýtala brečící matka. Proč se dohodlo, že se rodina sejde tady ve vile?
Jiří s Adamem stáli bokem, srkali černé kafe jako já a zhluboka dýchali, zatímco čas neúprosně běžel a jedenáctá se blížila.
„Nedokážu tam jít!“ vyhrkla najednou máma a já vzhlédl od hrnku s kávou. „Nedokážu mu říct sbohem!“
„Tak tam nechoď…“ sykl jsem a máma mě probodla pohledem. „Když se na to necítíš,“ dodal jsem spěšně a Jirkovi zaskočil hlt kafe.
„Samozřejmě… Pořád jsi uražený, že?“ odsekla mi a otřela si elegantně oči, aby si nerozmazala dokonalý make-up. „Ale víš co? Já tam půjdu, protože to byl můj syn…“
„Jaké překvapení,“ zavrčel jsem si pod nos.
„Dane, měli bychom vyjet, je půl…“ upozornil mě táta a objal mámu, která spustila novou etudu, kolem ramen.
♥♥♥
Nedorazila. A ani odpověď na smsku mi nepřišla. Odstřihla mě? Odstřihla mě jako jeho, jako ta sudička, co přestřihne něčí nit života... jak se jmenovala, Atropos? Nebo Klótó? To je vlastně fuk...
Unaveně jsem si protřel obličej. Prostě nedorazila, ať už to bylo pro cokoliv. Pořád jsem doufal, že by mohla. Že tu rakev nenechá za ten závěs zajet bez toho, aby jí zamávala. Ale pletl jsem se, jako celou dobu, kdy jsem doufal, že bych alespoň maličko mohl patřit do jejich – do jejího života.
Ale vlastně jsem se nemohl divit, že nezvládla přijet. A asi to bylo i lepší, po tom divadýlku, co v krematoriu předvedla máti. Ani jsem už nedokázal truchlit, protože když jsem si na to vzpomněl, přepadl mě žhavý vztek.
A byl jsem pevně rozhodnutý jí to říct. Vytočil jsem její číslo a automaticky skočil do hlasovky.
„Kurva,“ zaklel jsem a zavěsil. Nemuzu uverit, ze ses na to fakt vybodla. Nechala jsi ji vyhrat, vis to? D.
Jestli si to někdy přečte, možná bude nasraná, ale ať si. Je mi to úplně jedno. Seru na celou Zuzanu, když ona sere na mě!
A fakt se mi to dařilo. Dokázal jsem na ni srát do druhého dne, než jsem si ráno vařil kafe…
Asi za to mohla skutečnost, že jsem si ještě nesrknul a neuvedl mozek do provozu, protože jsem popadl telefon a napsal jí opravdu srdečnou esemesku: Vzdavam to. Pripadam si jako idiot, ktery si tu pise do vetru jen tak z rozmaru. Ocividne ses rozhodla, ze zapomenes. Mel bych ti to prat, ale nejde to. Neumim zapominat. D.
Spokojeně jsem se pousmál.
„Nejsem prostě tragéd?“ zeptal jsem se sám sebe a odmítal připustit, že jsem svou otázku mířil o trochu výš, než je střecha vily a mraky na obloze. „Jak jsi s ní mohl být…“ povzdechl jsem si a schoval mobil do kapsy.
Sedl jsem si na gauč a zíral znovu na tu zeď mezi okny. Prázdná… divná… chudá… opuštěná… Něco by to tam chtělo… Možná jindy…
Dopil jsem a s těžkým krokem se vydal do práce. Džej byl sice prvotřídní sobec, ale ne idiot. Nejspíš by mě zazdil do sklepa, nebo vystřelil na Mars, kdyby mě viděl, jak se flákám další den. A když na něj budu myslet v práci, počítá se to. Jen proboha žádné upřímné soustrasti…
A docela to šlo.
Sice po mně koukali jako po malém dítěti co se ztratilo v zoo, ale mlčeli. Chvála bohu!
Přežil jsem to, a když jsem se ráno znovu probudil, automaticky jsem vzal mobil do ruky… Vcera jsem byl poprve v praci. Jedl jsem az vecer, za coz bys mi asi pribila jazyk k patru, ale nebyl cas. Asi si koupim nove potahy do audi, polil jsem je kafem. Nezapomenu. D.
Když jsem to poslal, povytáhl jsem překvapeně obočí.
„Hej!“ sykl jsem. „Tohle není fér, brácha…“ zakřenil jsem se. Na někoho se vina svalit musí a proč ne na rodinu? Pomalu jsem to začínal vzdávat. Další ráno to bylo to samé, pak zase a pro mě se z toho stal rituál. Jednu zprávu jsem psal ve chvíli, kdy jsem na kost zmáchaný vběhl do práce, protože jsem zaspal. Místo vysušení a horké sprchy jsem posílal obyčejnou tuctovou esemesku kamsi na Slovensko, holce, která o to neměla nejmenší zájem a srala na mě. Přesto jsem měl pořád pocit, že s každým odesláním zprávy mě Džej hrdě plácá po zádech. To bude schizofrenie jako kráva…
No, nebyla to schizofrenie, ale angína a já s horečkami padl do peřin. Byl jsem každou chvíli vzhůru, protože mě probudilo vlastní chrápání, nebo ucpaný nos. Hnus! Možná proto jsem měl ten sen o ní. Jenže jediné, co jsem po probuzení věděl bylo, že tam byla. Nic víc.
Mam kaslik a virozu. Je to na nemocnici. Hodil by se boruvkovy kolacek. Nezapomenu D.
Zveličil jsem, jako správný chlap. No, proč ji děsit, že? Sám jsem se rozesmál a zároveň se začal dusit, kurva fix…
Zase jsem usnul a po probuzení jsem se přemlouval, abych si došel udělat čaj… Za okny byla tma jako v pytli, takže nejspíš noc, leda, že by někdo ukradl slunce? Bože, jak mně se nechtělo… Shodil jsem nohy z postele a vyšoural se z pokoje. Hypnotizoval jsem konvici a hrnek se sáčkem, dokud se voda nezačala vařit a necvaknul ten malý červený čudlík. Zalil jsem hrnek a z posledních sil se plazil zpět do postele. Možná jsem si měl udělat ještě něco k jídlu, nebo tak.
V ložnici pípnul telefon a já ten hrnek s pracně uvařeným čajem málem zahodil, protože po tom prvním pípnutí dorazilo další a další a další… Výpisy!
Recept je v horni policce nad sporakem. Posli mi vzorek.
Zíral jsem na ten displej s tím nejvíc retardovaným výrazem a horečka mi nejspíš stoupla o dobré dva stupně, protože se mi orosila i pr… avá ruka.
Daleko. Sotva tam dojdu… kasli, kasli.
A co jako, že jsem tam teď byl?
Myslim, ze to mas bliz nez ja. A neprehravej, znam te jako sve boty.
Bůh se nade mnou smiloval! Ámen! Píše mi, halelujah! Jo!
Uvedomujes si, co po mne v tuhle pozdni hodinu chces????
Zívl jsem, ale ze všech sil jsem se přemáhal, abych neusnul. Sakra, teď ne! Ani čůrat se nejde! Močák ať si třeba rupne, nikam nejdu!
Spis brzkou, ne? Nemas spat? Normalni lidi v tuhle dobu spi.
Ohrnul jsem spodní ret a svraštil čelo. Chtěl jsem i zavrčet, ale to by mě rozkašlalo, tak jsem se nakonec jen opět stupidně usmál nad tím, že mě nevidí, jak se ksichtím.
A pak mě to napadlo. Možná… Když mi odepisuje, tak… Vytočil jsem číslo, uvelebil se na polštáři a na malý okamžik jsem se nechal unést představou, že to zvedne. Spletl jsem se a nejraději bych s tím telefonem švihnul o zem. Krucinál…
Jen jsem to zkusil. P.S.: To vysvetluje, proc ty nespis.
Naťukal jsem a doufal, že to znělo víc optimisticky, než jsem se cítil.
Odmlčela se na moc dlouho. Zakryl jsem si tvář předloktím a vzdychl. Tohle nikam nevede… tohle je… Rozkašlal jsem se, až mi vytryskly slzy. Kasli, kasli… prezentoval jsem se. Prostě idiot. Já se tu dusím, ale musím jí psát…
No jo, slysim te az sem, ty nemocnej… Jdu spat. Vzbudila jsem se omylem. Nerus!
Omylem? Její poslední omylem bylo tu noc… Otázkou bylo jestli si to pamatovala…
Nocni mury?
Jo. Zdalo se mi o tobe. Jasně, to je schizofrenie, protože kdyby ne, tak co jiného? Půlka mě jásala a tančila hulahu tanec, že jsem se jí vkradl do snu a druhá byla nafouklá a uražená, že sen o mně prezentuje jako noční můru.
Mne se o tobe zda porad… „To máš na přemýšlení, drahá…“ zašklebil jsem se na mobil a přitiskl si ho k hrudi, jako kdyby to byla ona. „A ty se netlem, blbče,“ zavrčel jsem na okno, když se roztáhly mraky a vykoukl měsíc.
♥♥♥
Stal jsem se závislý na desáté hodině večerní a esemeskách. A nepřešlo mě to, ani když jsem se vyléčil a šupajdil zase do roboty. Naopak. Byl jsem protivný, vzteklý a napruzený. Začal jsem ulítávat na Janě Eyrové a pasáž se slovy: Vy, můj pane, se zdáte jako největší přelud ze všech… jsem si přehrával pokaždé alespoň třikrát. Jenže postupně jsem z toho začal být přešlý. Připadal jsem si jako bastard, co se chystá převzít firmu po zesnulém otci, kurva. Jenže Zuzana nebyla firma… ona byla takový malý samostatný monopol.
Sama za sebe, bez vládců, bez… beze mě.
Zavrtěl jsem hlavou a vypnul vlastní stupidně pozitivní myšlenky.
Takhle to přece nejde, kruci. Psát si s ex svého bráchy je dost morbidní a zoufalý!
To si vážně neumím najít vlastní ideální holku?
Pravda byla, že jsem o jinou ani nestál. Toužil jsem po Zuzaně, už když Vítek žil. V tomhle se brácha neplet. Dělal jsem, co jsem mohl, abych si to zakázal, ale byla to marná snaha, i Slávka to poznala. Že miluju bráchovu holku. Ale nemohl jsem si ji pro sebe ukrást – ani tehdy, a ani teď. Připadal bych si jako vykradač hrobů. Vítek měl vždycky větší štěstí – Zuzka zůstala jeho, i když už nebyl, a já nemohl moc dělat. Mohl jsem jenom psát pitomé esemesky a užírat se.
„Hej, posloucháš mě?“ ozval se kolega a já vzhlédl. Ani jsem si neuvědomil, že trčím v otevřeném výtahu a zírám do prázdna. Matěj stál proti mně a zmateně si mě prohlížel.
„Cos říkal?“ zachraptěl jsem.
„Jestli jsi v pohodě…“
„Jo…“ A pak jsem si vzpomněl. „Hele, Mates, cos to tehdy říkal o tvý ségře?“ Matěj viditelně znejistěl a přešlápnul z nohy na nohu.
„Nevím, co myslíš…“
„Neříkal jsi, že je svobodná, hezká a milá?“
„Jo, jenže to bylo před půl rokem. Teď je zadaná, kámo… ale… moje přítelkyně má ségru…“ rozzářil se. Polkl jsem kámen v krku a kývnul.
„Fakt?“ rozzářil se. „Řeknu Petře, aby ji přivedla, až mi ponese oběd!“ Jeho optimismus mě začal děsit. Vypadal, že se jí chce zbavit, a já jsem vhodný důvod. Nevím proč, ale aniž by to byla už hotová věc, napsal jsem jí – Zuzaně – zprávu. Jako kdybych čekal, že mi zavolá a řekne, ať to nedělám, že mám být jen s ní… Vyveste vlajky, Danecek ma rande! Hm, poměrně optimistický, řekl bych…
Večer jsem si to už nemyslel. Karolína byla taková reinkarnace Kalamity Jane. Sice to byl kus krásný ženský, ale mozek houpacího koně. Střelil jsem vedle, jenže to se prostě při rande naslepo stane.
Když jsem ji doprovodil k jejímu bytu, vzala mě za košili a vtáhla dovnitř. Přirazila mě ke dveřím, hmátla mi do rozkroku a ty týdny půstu se projevily. Ohnul jsem ji přes kliku dveří, pokud se to s nadsázkou dá říct. Ani jsem si nezul boty. Přesto jsem šel domů s pocitem, že jsem byl znásilněný. Já chudáček!
V posteli jsem jen naťukal esemesku: Rande bylo fajn… Jsem vyčerpán. D.
Jo, vyčerpán do poslední kapky a všeho toho okolo. Proč, když jsem byl s jinou holkou, hnal jsem se domů, abych jí to řekl? Abych jí prostě napsal a zveličil to? Proč? To je fajn… odpověděla mi. Jen jsem se usmál a po náročném dni jsem usnul.
Matěj stopoval u dveří výtahu, když jsem šel druhý den do práce.
„Tak co?“
„Dobrý…“ vrčel jsem rozespale.
„Petra říkala, že Karolína je z tebe hin… Kdy máte další rande?“ Hm… Vzali by mi odznak, kdybych zastřelil kolegu a vymluvil se na sebeobranu?
„Nevím, nemám její číslo…“
„Od toho jsem já… Hele, zítra jdeme s Petrou na diskotéku, je pátek, tak co kdybys ji někam vzal?“ A konečně jsem byl doma.
„Chceš se jí zbavit,“ vyhrkl jsem v pochopení a Matěj zbledl. „Ale jo…“ vzdal jsem se. Proč kazit štěstí jiným jenom proto, že sám mám život na hovno? Džej by mi řekl: To víš, nikdo nemůže mít ideální život jako já…
A pak bych ho praštil do ramene, tedy… Před tou nemocí, protože potom to už tak často neříkal a když, tak jen s ironií… Jo, to jsem potřeboval. Uvědomit si, že na tom můžu být ještě hůř.
♥♥♥
Odpoledne jsem se zastavil za Jirkou v práci. Slíbil mi, že mi nechá zvětšit nějaké fotky, co měl doma a já byl rád. Prý Vítek a tak, ale nakonec jsem viděl i sebe a Zuzanu. Nevím, jestli to hovado četlo myšlenky, ale poznal, že se něco děje.
„V pohodě?“ zajímal se.
„Jasně,“ lhal jsem.
„Kecáš… Co je?“
„Nic, jen… Ale nic…“
„Dane, když nechceš, tak mi to neříkej.“
„Mám večer rande,“ vyhrkl jsem a Jirka se pousmál.
„To je dobře, ne?“
„Jo, je.“
„Takže není,“ konstatoval. „Jde o Zuzku?“ Podíval jsem se na něj asi dost vyplašeně, protože se rozesmál. „Hele, musel bych být slepý, abych to nevěděl, a víš co? Něco ti povím… Vy dva k sobě patříte. Já vím, že byla Vítkova, ale – do prdele, promiň, Džeji – on už tu není a ty ji miluješ, ne?“
„Znáš to pořekadlo o feně? Když fena nechce, pes se může posrat?“ ucedil jsem. „Brácha mi odkázal barák a všechno v něm. Ale Zuzana není kurva inventář! Nemůžu ji zdědit jako starý župan!“ vyjel jsem už celý zoufalý. Ještě on mi tu bude nadhazovat... Jako bych si s tím nemořil palici dost sám. „A navíc... Jak by se na to koukala ona? Zuzka? Nemá jednoho bráchu, tak vezme zavděk druhým? I když by se mi to nejspíš líbilo, takové štěstí holt nemám...“ kňučel jsem.
„Tak koukej, voříšku, někdy se tomu štěstí musí pomoct…“ ozvala se ode dveří Jirkova kolegyně. Lenka, myslím. „A já vím, jak…“ Přísahal bych, že se jí v očích objevil pekelný plamen.
„Nemá to cenu, zítra mám rande a asi to hodlám dotáhnout dál… Prostě zapomenout…“
„Ty?“ ušklíbl se Jiří a zavrtěl hlavou. Pak mě ti dva zahltili množstvím informací a já jen seděl s pusou dokořán.
„To nemůže vyjít…“ nevěřil jsem.
♥♥♥
Karolína se trochu otrkala a dokonce mou peněženku ušetřila výdajů, když mě vzala rovnou do svého bytu. Asi jsem na holku zapůsobil, co já vím… ale praštila se mnou na gauč, stáhla ze mě neslušně kalhoty a vklínila se mi mezi stehna, aby mi svou černou hřívou zakryla klín. Ty krá… do prdele, uf… umí… Neměl bych, pokud to chci dát se Zuzanou…
„Jo…“ zasténal jsem, když můj pták zmizel v její puse úplně celý a ona zatřásla hlavou. „Sakra…“ mlel jsem nesmyslně dál a vpletl jí prsty do vlasů, abych je vzápětí sevřel v pěst a zatahal za ně. Poslední chvilka… Pak se uvidí, co mi osud připraví… Přejela mi po něm zuby. „Kruci… au… nekousej…“ sykl jsem a ta bestie to zopakovala… „Kurva, Zuzko!“ vyštěkl jsem a trhl sebou, jak to bolelo. Najednou mi byla zima, když se odtáhla a probodla mě pohledem.
„Cos to řekl?“ vyhrkla.
„Že to bolí, nedělej to těma zu…“
„Jak jsi mi to řekl?“ opravila se.
„Nijak…“ vydechl jsem a zaboha se nedokázal rozpomenout, co jsem provedl.
„Jsem Karolína, ne Zuzana!“ štěkla a vstala.
„Kurva…“ ulevil jsem si. „Promiň, já… Omlouvám se, to jsem nechtěl…“
„Ranil jsi mě!“ Jéééžiš, to je průser! „Ještě nikdo mi takhle neublížil, Vladane! Fakt jsem se snažila!“
„Já vím, kotě…“
„Neříkej mi kotě!“
„Promiň,“ kníkl jsem vyděšeně. Měla fakt dlouhý nehty a ostrý zuby, jak už jsem stihl zjistit.
„Měl bys jít…“ dodala a otočila se ke mně zády.
„Nezlob se,“ hlesl jsem, ale vstal. Co tady? Prostě jsem opět exceloval ve svém oboru, do prdele. A čemu za to vděčíme? Ex švagrové! Proč si tenkrát Džej nepřivedl štěně místo ní?
Vypadl jsem poměrně rychle a venku se zhluboka nadechl. Je to prostě v háji. Já jsem v háji a se mnou všechno okolo. Ale musím to nějak řešit. Něco s tím udělat! Musím jí to říct a začít bojovat, protože nejspíš mám v tom osudu napsanou Zuzanu a Džej… Co když ji vážně našel pro mě? Zavrtěl jsem hlavou a zapudil tu myšlenku, protože správnou odpověď se na ni už asi nedozvím. Nikdy.
Doma jsem se osprchoval a smyl ze sebe tu rudou rtěnku kolem ptáka.
Vlezl jsem do peřin a oznámil tu radostnou zprávu Zuzaně. Vzdal jsem se boje, protože ten týden lží… Už prostě nemůžu.
Dala mi kopacky, ze jsem pry ranil jeji city, chapes to? D.
Zavřel jsem oči a čekal. Odpoví? Prestan se mi smat a napis neco… Rekni, ze nezranuji city… dodal jsem v další zprávě unaveně.
To bych lhala.
Povytáhl jsem šokovaně obočí. I jí? Proč to nevím? Kdy? Jak? Sakra, jí ne!
Ranil jsem te nekdy?
Ano.
Zamračil jsem se.
Cim?
Zalezi na tom?
„No to kurva jo!“ zařval jsem na celý dům a zatnul zuby. Copak to pořád nechápe? Do prdele! Není blbá! Dělá jen blbou a sere mě tím!
Mne ano. Jsi jedina holka, ktere jsem nikdy nechtel ublizit, Zuzko.
Štípalo mě v nose a pálily oči. Copak to asi je? Nová rýma? Pláč?
Proc?
Zařval jsem. Jen tak, abych vypustil páru, protože jinak by to odnesl mobil. Proč asi?!
Vis moc dobre proc.
To víš, že jo. Já ti budu říkat něco, co už víš…
Takze jsi sve ex ublizil zamerne?!
Změna tématu? Skvělý… fakt zkurveně skvělý…
Ne, nezamerne. Ujelo mi to.
Jak si může myslet, že schválně? Hej! To jsem já, tvůj Dý!
Co ti ujelo?
Psal jsem jí to, když jsem si uvědomil, že to prostě není vhodné do esersky. Co bych jí tam asi napsal? Kouřila mě a já myslel na tebe? Risknul jsem to a vytočil její číslo. Nezvedne to a já budu moct v klidu být nasraný na ni. Našel jsem si cíl a…
„Ano?“ ozvalo se. Zadržel jsem dech a vzápětí ho šokovaně vypustil z plic. Do prdele, co jí mám říct? Esemeska by byla lepší!
„Vzala jsi to,“ konstatoval jsem.
„Proto jsi volal, ne?“ zašeptala.
„Nikdy jsi to nevzala…“ připomněl jsem jí stupidně.
„Časy se mění…“ Kdybys jen věděla jak moc, vílo…
„Doufám, že k lepšímu,“ vyhrkl jsem co nejvíc optimisticky.
„Cos jí provedl, že jsi ji ranil?“ vrátila se k tématu.
„Bože,“ zaúpěl jsem. „Nedáš pokoj? No, co asi? Uprostřed jistého monologu jsem ji překřtil…“ V telefonu nastalo ticho. Jo, asi zvažuje, jestli mi nejdřív vynadá a až pak mi to položí, nebo obráceně…
„Ty jsi… Ale jak dlouho to je, co jsi bez Slávky? To by se stalo asi každýmu, ne? Se Slávkou jsi byl měsíc nebo dva? Dlouho…“ Byla roztomilá, když si myslela, že… Hovno byla! Jak si mohla myslet, že zrovna ovečka?!
„Jo, asi tak nějak,“ odsouhlasil jsem suše.
„V jakém monologu že jsi to řekl?“ zajímala se dál.
„Ty to chceš fakt slyšet?“ mručel jsem. To je týrání. Její hlas se tím očividně bavil, ale zněl tak kurdsky sladce a… známě.
„Ráda bych… Budu mít lepší obrázek,“ zasmála se a mně se převrátily vnitřnosti. Nikdy jsem nemiloval její smích víc, než po takové době. Vážně se takhle smála vždycky?
„Fajn… Ale jen, že jsi to ty… Bože, nevěřím, že ti to řeknu… Chválil jsem její tělo a jisté přednosti, když mi klečela mezi nohama…“ vychrlil jsem, stále omámený tím jejím smíchem. Chtěl jsem ho za každou cenu slyšet znovu.
„Do pytle…“ vyjekla a rozesmála se. Děkuju, Ježíšku!
„No, moc bych se nesmál, teď ti půjde po krku,“ hlesl jsem schválně, abych jí dal vědět, že to jméno nebyla ovečka.
„Mně?“ Zavřel jsem oči a nadával si. „Dý?“ zašeptala do ticha. „Dý, to je v pořádku… Já to chápu. Byli jsme pod jednou střechou přes půl roku a najednou jsme cizí lidé… To přejde, zvykneš si na to, že neoslovuješ mě…“ chrlila ze sebe. „Mozek si to brzy přebere a připustí si to…“ pokračovala. „Vážně to chápu,“ zopakovala a to už jsem nevydržel. S každým jejím lživým slovem jsem byl víc a víc rudý vzteky. Ta to nikdy nepochopí. Proč jsem věřil tomu, že se ke mně vrátí a možná bychom spolu mohli… Ne, tohle není náš osud nejspíš…
„No, jak tě tak poslouchám, tak nechápeš vůbec nic,“ zašeptal jsem a zavěsil, protože to pálení v očích se vrátilo a já se rozbrečel jako malý parchant. Kurva!
předchozí kapitoladalší kapitola
Přidat komentář
Komentáře
1 2 »
27) Twilly (15.12.2011 00:01)
Dana začala psát někdy v polovině vydávání MDL (jako expresní objednávku nás bet) a ano, jen co to dopsala (tím myslím MDL), začala vydávat (taky MDL)... prostě, moc času na změny stejně nebylo a ona ani nechtěla měnit a dle mého ani nebylo třeba... no... Je to geniální tak, jak to je...
26) HMR (14.12.2011 23:59)
Tryskomyš, jo, to bych taky chtěla... ono nešlo o to, že by to Vítkovi vadilo, milujícímu chlapovi by snad nemělo vadit, že je jeho láska po jeho smrti šťastná... a navíc, když se dají dohromady dva lidi, které on miloval, mně jen chyběla JEJICH nejistota, jestli by to jemu nevadilo... Zuzka o tom "dědictví" přece neví, ne?
jo, to je výhoda, když "komentuješ" už napsanou povídku, nehrozí, že bys změnila autorčin původní záměr... a pokud vím, Miška to glosovala tím, že už je napsaná celá...
25) Twilly (14.12.2011 23:50)
Hani, když ti to pomůže, tak o moc popředu jsem zase fakt jako nebyla... ona Mišut, je vážně tryskomyš, takže to vydávala málem online. Za co má mou úctu a pak, já se snažila nevměšovat - vím, že ti to asi ke mně moc nejde na první pohled, Hani, ale já taková opravdu jsem. Když se za něco postavím, tak svůj názor si nechám pro sebe a nevytrhneš ho ani párem volů 
... a taková já byla asi beta 
... strašně jsem chtěla vědět, co napíše Mišut a ne, co bych chtěla já. Nechala jsem se nachytat jenom jednou. S tím baletem a dostala jsem (kristova noho! asi to nerozchodím !!!) Harryho Pottera. Takže nee... no a co se bratrů týče, ne, v MDL jejich diskuse neproběhla, ale vzhledem k tomu, že Vítek mi nepřišel jako najiva, tak mi bylo jasný, že musel vidět Danovu víc-než-náklonnost k jeho Zuzce. A ... jak tys sama napsala, že je "dědění" manželky/přítelkyně plný Starý zákon, tak... no tak nějak to cvaklo i mě. Proto mi bylo jasný, že mu to nebude vadit.
24) HMR (14.12.2011 23:43)
jistěže jsi to zapříčinila ty...
na tvou poznámku jestli jsem vůbec četla MDL celé, musím odpovědět, že ano... ale na rozdíl od ostatních komentujících, viz Krvinka a spol., které už měly celkový pohled, jsem nečetla SND, po přečtení posledních dvou kapitol samozřejmě chápu, proč by ty fotky na stěně Danovi nevadily, a ano ten rozhovor mezi bratry o "dědictví" ten v MDL taky nebyl... nebo jsem ho propásla?
mimochodem Vladanovi vyřiď, že zdědit bratrovu manželku není nic nového, je toho plný Starý zákon...
a propos, jak říkám, že kritizuju jednání postav neznamená, že kritizuju autorku... je to tvoje povídka a je skvělá!!!
23) Twilly (14.12.2011 23:36)
Ááááááááááááá dost holky! Kdo chce rejt, ať jde ke mně na shrnutí 
Bude mejdloooooooooooo 
22) MisaBells (14.12.2011 23:12)
Pokud jsem to zapříčinila já, tak se omlouvám. Vážně jsem to udělala neúmyslně, zlato. Cením si každého názoru.
nemám víc co říct20) HMR (14.12.2011 23:00)
jenže já myslela, že to byla oprávněná kritika, hm, kritika je silné slovo, jen jsem poznamenala, co mě jako čtenářku napadlo... a ono 
19) MisaBells (14.12.2011 22:56)
Tak tohle bylo oprávněné... Špatně jsem to napsala a ty ses toho chytla. 
Fajn, tak tomu říkej objektivní kritika a ne oprávněné rytí. 
17) MisaBells (14.12.2011 22:46)
Hani, pokud máš potřebu rýt, a je to oprávněný, tak rej. Vážně jo. Je to pro mě další názor, který si vezmu k .
34) HMR (17.12.2011 11:02)