„Vím, že jsem na tebe byl zlý, ale… nemusíš se mě už bát. Neublížím ti.“

„Já vím, že ne,“ řekla ochraptělým hlasem.

„Tak proč pláčeš?“

„Protože už nikdy nedokážu vrátit čas, a napravit ten včerejšek. Už nikdy jí neřeknu, jak moc mi na ní záleželo. Už se nikdy nedozví, že mě ta hádka mrzí,“ hlasitý vzlyk nedokázala potlačit.

Dotkl se jejího ramene. „Ona to všechno ví,“ zašeptal konejšivě. Otočila se k němu, a zabořila hlavu do jeho náruče. Ochotně jí přijal a s největší něžností jakou v sobě měl, ji hladil po vlasech. Vzájemné obětí, to bylo to, co oba postrádali.