4)  Dadaa (05.08.2010 23:24)

Nie som moc dobrá v písaní dlhých komentárov a ani len nepíšem poviedky(stále som sa k tomu neodhodlala), ale predsa len musím pochváliť aj túto kapitolu... Neuveriteľne záživná a ku koncu aj smutná, ale stále máme nádej však?

3)  Quappa (04.08.2010 11:02)

Autorka, si po v skutku adrenalínovom dni so zvrašteným nosom plným nemocničného pachu konečne miery cestu za hranice reality, kde necháva s malou dušičkou svoje tajné fantázie pre potešenie a hodnotenie veľkých spisovateliek a verných čitateliek.
"Boli tu?" šepne si rýchlo vbehnúc nezdvorilo do salóniku.
"Uaaa!" kričí autorka mavajúc rukami a snažiac sa udržať si balanc keď jej noha narazí do niečoho mäkkého v prostriedku miestnosti. Našťastie to ústála, je predsa dáma.
Nervózne sa obzerá po miestnosti a hľadá nejaké indície o ich prítomnosti, keď si spomenie že sa o niečo potkla.
"Darček?" šepne si nadšená autorka tisnúc si vankúš k hrudi.
Zasnene si ho obzerá, číta trefný nápis na vrchu vankúša a v hlave už plánuje návštevu malého fúzatého chlapca pri ktorom si ten zadok nie raz narazila.
Chytro vezme nedopitý pohár a miery k dverám v úmysle vyskúšať vankúš vo vedlajšej miestnosti u spomínaného fúzatého chlapca keď zbadá dva hrejivo pôsobiace lístky na stole.
Ľahúčko, ako pierko ich pohladí a vankúš pustí z odrazu spotenej ruky. Že by tréma?
Vezme do ruky prvý lístok, je od veľkej spisovateľky.( Jej šestky topánky síce tomu nenasvedčujú a ona si to zjavne o sebe tiež nemyslí, no jej široký fanklub, krásne poviedky a dôležitý post za hranicami reality o tom vravia svoje.)
Ohromný rozsah odkazu donúti skromnú autorku aby si ešte raz pozrela adresu, je predsa neslušné čítať cudzie odkazy. "Správna." pomyslí si autorka neveriaco krútiac hlavou nad počtom písmen v odkaze a v nemom úžase si pomaly sadá na prvé kreslo kde pustila svoj nový darček.
Dojatá číta hrejivé riadky a z vrecka ťahá plátenú vreckovku nasiaknutú nemocničným pachom z rána a utiera si slzy.
"Sú úžasné, im sa to naozaj páči." vraví si tichúčko autorka a odkazy si poctivo uloží do tajnej krabičky z najvzácnejšou korešpondenciou akú kedy dostala.
Salónik nachystá na ďalšiu návštevu, darček si starostlivo odloží k dverám aby ho nezbudla keď pôjde navštíviť fúzatého chlapca, rozošle čitateľkám pozvánky s vianočným motývom a uteká sa pustiť do vianočného pečenia dúfajúc, že ju priateľ z reality nezavrie do blázninca.

2)  eMuska (03.08.2010 14:01)

Ach, to hádam nemyslíš vážne?! Ako... ako ona odchádza? A čo Thomas? Je možnosť, aby sa niekedy stretli? Samozrejme, že je... Veď je to tvoj príeh, no je možnosť, aby sa stretli TERAZ? Prosím! Je to dokonalá poviedka, úplne ju milujem! tot mi nemôžeš spraviť! A nežný Ruscgfortov pohľad, jediný pohľad pri tanci... skoro som sa roztopila... Prosím! Prosím, pokráčko!

1)  Noth (03.08.2010 13:25)

*Uživatelka Noth, tentokrát ležérně opřena o stěnu, netrpělivě poklepává chodidlem bosé nožky o chladné dláždění chodby, zatímco častuje nepěkným pohledem záři neonového nápisu "obsazeno", umístěného nad vstupem do salónku
Jakmile jeho záře zcela vybledne, popadne ji nutkání dveře bez skrupulí rozrazit a netrpělivě se vřítit dovnitř, kterou však úspěšně potlačí.
Namísto toho si zlehka uhladí látku zelených šatů, prsty pravé ruky pak samovolně míříc ke krku, aby si tak jimi zcela automatickým pohybem projela vlasy.
Když se však naučený úkon nevyvede podle jejich představ a pravá ruka se naprosto nepochopitelně nevynoří u konečků vlasů, zadrhnuvši se hned po několika milimetrech, má chuť se plácnout do čela, neb zapomněla, že se kvůli té velké slávě a autorčinu avizování záležitosti s tanečními střevíčky hodila do gala a noc strávila s včerejšími novinami ve vlasech, kdy nešetřila zejména sportovní rubrikou.
Když konečně vyprostí svou pravou horní končetinu z toho pralesa kudrlin, zdvihne ze země tašku, jež vyhlíží zcela nepřiměřeně k vzezření své majitelky.
Ladně vykročí směrem vpřed, načež po několika krocích za doprovodu útrpných grimas, svou snahu vzdá a navzdory svému nynějšímu kultivovanému zjevu se naprosto nekultivovaně chodidly zapírá o podlahu a vláčí za sebou ten pytel, jenž sám o sobě budí dojem, že jeho primární funkcí vždy bylo, je a bude efektivní uskladňování nežádoucích mrtvol, působíc tak jako zaučující se mim.
Utírajíc si pot z čela ji už ani nenapadne otravovat se s klepáním a prostě drze vstoupí.
Na chvíli ji ještě naposledy obestře nutkání nedůvěřivě se rozhlédnout, zda-li ji snad onen nápis neobalamutil a VELKÉ spisovatelky tu na ni nečíhají, skryty za závěsy, to je však téměř okamžitě zatlačeno do úzadí přívětivou atmosférou, která zde panuje.
Než však zamíří ke křeslu, zastaví se, a když zhodnotí, že se právě nalézá ve volném prostoru, kde se nenachází žádné zrádné rohy nábytku, sehne se k tomu těžkému vaku a na světlo boží vytáhne od pohledu měkký polštářek, na němž je úhledným písmem vyšita instrukce:
"V případě náhlé potřeby posadit se na zadek - zakotvěte ZDE".
Pak už však přesune veškerou svou pozornost k ratanové sedací soupravě se dvěma přeloženými kartami.
Uchopí jednu z nich a se zasněným úsměvem na rtech přejede zkusmo prstem po ozdobném písmu.
Neodolá a odváží se ke kartičce dokonce přičichnout, načež musí uznat, že autorka myslí doopravdy na vše, když ji nezapomněla ani naparfemovat.
Upraví si sukni šatů a posadí se tak, aby je sebeméně nepokrčila.
Tak, jak si to žádá společenská etiketa, jí to vydrží jen pár zanedbatelných sekund.
Následně však podlehne pochybám, zda není vedlejší křeslo přeci jen o něco pohodlnější, a tak celý rituál s očicháváním kartiček a následným sedáním znovu zopakuje.
Aby si však byla jista, že zvolila správně, musí si osvěžit dojmy ze sezení v křesle s pořadovým číslem jedna a pak i dvě, což však dokonale přebije dojmy z křesla číslo jedna, a tak neustále přesedá mezi jednotlivými křesly a pokračovala by v tom nepochybně až doteď, kdyby...
Kdyby si její pozornost nezískaly dva páry tanečních střevíčků.
Okamžitě chňapne po těch větších a ujme se jejich obouvání.
"No samozřejmě, šestky, padnou jako ulité!" unikne jí potěšená reakce.
Zcela spokojená se s žuchnutím posadí do nejbližšího křesla.
Najednou si na něco vzpomene a roztěkaně začne pátrat v tom ohromném vaku.
Po chvíli vyloví nepatrnou lahvičku, na jejímž štítku stojí: "trefené poznámky", obsahující podivné fosforeskující tabletky.
Směřujíc jednu z tabletek k ústům se bez rozmyslu natáhne po poháru s vínem a tabletku zapije.
Až po chvíli promne lahvičku v prstech a začte se do informace na zadní straně:
"Účinky se dostaví po cca. 30 minutách. Neužívejte v kombinaci s alkoholem."
Znatelně v ní hrkne, ale pak nad tím jen mávne rukou se slovy:
"Tak se mnou dnes legrace nebude, no..."
Pak už se ale opravdu začte do čtvrté kapitoly...*

Nějaký zvrat dříve, či později zákonitě přijít musel.
Něco podobného se dalo čekat, tak proč najednou nejsem schopna se s tímto faktem smířit?
Už vím, zcela určitě je to tím vínem!
Radost z tajné korespondence a ještě tajnějšího setkávání vybledla s doručením dvou nežádoucích dopisů.
Vsadím se však, že nás nenecháš trápit příliš dlouho a utajené události nám časem osvětlíš, třebaže si nejsem jistá, zda se na vyzrazení obsahu dopisu adresovaného Thomasovi těším.
Naopak mne potěšilo jisté tajemství kolem „Nafoukance“.
Každý má pro své chování nějaký důvod a dle Violetiny povahy soudím, že jí slova pana Richarda, navzdory její jasně patrné hrdosti, nepůjdou z mysli.
Co říci více, než že se těším, co nám přinese další kapitola?

*Se zasněným, a přeci poněkud skeptickým, výrazem ve tváři se odhodlá k odchodu.
Než se však vytratí, zaštrachá v objemném vaku a osvobodí z jeho záhybů menší vysavač.
Po notné chvíli hledání zásuvky své marné snažení vzdá a opět zaloví ve vaku.
Tentokrát vytáhne ruční DeWALT DC515N vysavač s 18 V bateriemi a pustí se do likvidace drobků na křesle, i když opravdu neví, kde se tam minule vzaly.
Pak si sbalí své saky paky a o její přítomnosti svědčí už jen nečechraný polštářek uprostřed místnosti.*