Sekce

• Titulní strana
• O webu
• Jak na to?
• Soutěže
• Sci-fi a Fantasy
• Thriller a Horor
• Romance
• Komedie
• Ostatní
• Poezie
• Fanfiction
• Profily autorů
• Recenze
• Zpovědnice

Další odkazy

• Série
• Diskusní fórum
• Stmívání FF

• 

Facebook

Anketa

Návrh soutěže: Měli byste zájem zúčastnit se spoluautorských povídek s pisateli ze stránek OurStories?

Ano (102) Ne (86)

Celkem hlasů: 188

07.01.2012 [00:00], Soutez, ze série 1. Battle, komentováno 3×, zobrazeno 383×

Znovu si svlažuji rty připravenou vodou a nervózně poposedám na židli. Nesnáším tiskové konference! Tedy, nevadí mi, když na nich nemusím mluvit a vystupovat já. I teď jsem měla stát tiše a nikým nepozorována v pozadí. Ale naše letošní hvězda, nedávno korunovaná Miss, ještě nepochopila princip a podmínky svého kralování a na jakémsi rádoby V.I.P. večírku to tak přehnala s pitím, že ani ve tři odpoledne nebyla s to vstát. Něco takového se nám stalo poprvé a mně v časovém presu nezbylo nic jiného než usednout před novináře, hezky se na ně usmívat a seznámit je s plány nadace na další rok.

Další pohled na hodinky. Sál se rychle plní a mně se začíná dělat špatně. Až příliš živě si umím představit titulky zítřejších vydání novin a bulvárních časopisů. Nikdo nebude řešit naše projekty a úspěchy tohoto roku. Většině lidí bude úplně jedno, jakými částkami jsme ve kterých oblastech pomohli. Málokdo ocení nové křídlo penzionu pro seniory, pět turnusů táborů u moře pro děti z dětského domova, finanční podporu SOS vesničky nebo výstavbu azylového centra pro lidi v nouzi. Každý novinář a reportér tady se bude věnovat mému prvnímu veřejnému vystoupení od založení nadace. Nemám to být já, na koho se upíná pozornost. Tak jsem to nikdy nechtěla.

Přikládám si skleničku ke rtům a zjišťuji, že je prázdná. Moje asistentka Karolína mi s povzbudivým úsměvem dolévá. Ona si úsměv dovolit může, nebude mluvit. Narozdíl ode mě.

,,Zvládneš to. Všechny plány a projekty na příští rok jsi sama vytvářela. Teď je jenom předneseš. Dovolíme jen pár otázek a pak to ukončíme,“ šeptá mi, zatímco si poslední novináři nacházejí volná místa. Karolína nechápe, a chápat nemůže, moje důvody. Nebojím se prezentace jako takové, strach mám z otázek, na které nebudu chtít a umět odpovědět. Tohle je chvíle, které jsem se děsila všechny ty roky.

Zhluboka se nadechuji a krátce pevně svírám víčka. Sál utichá. Silně mačkám papírový kapesník v ruce a pokouším se o úsměv. Konference začíná.

…...

Až v podzemních garážích ze mě padá napětí. Karolína měla pravdu. Zvládla jsem to. Ne úplně perfektně, ale podařilo se mi prezentovat naše cíle, úspěchy i plány. Otázek Karolína skutečně povolila jen několik. Padla i ta obávaná. A já na ni dokázala odpovědět bez zadrhnutí a dlouhého přemýšlení. Vlastně na sebe můžu být hrdá.

,,Aneto?“ Ten hlas znám, ale nedokážu si ho přiřadit k tváři. Otáčím se a zažívám deja-vu. Svíravý nepříjemný pocit, který způsobí husí kůži v zátylku. Nedokážu říct jak a proč, ale vím, že tohle bude horší než celá předchozí prezentace.

Od na první pohled luxusního a díky zářivě žluté barvě i extravagantního auta ke mně přichází atraktivní blondýnka. Za ty roky, kdy jsme se neviděly, se hodně změnila. Přesto ani na okamžik nepochybuji, že je to ona. Těžknou mi nohy a cítím, jak mi krev vyprchává z tváří. Ze všech lidí ze své minulosti bych zrovna Terezu chtěla potkat nejméně.

,,Ahoj Tery,“ slyším sama sebe. Můj hlas zní prázdně a vzdáleně. Toporně stojím na místě a nedokážu se přimět k pohybu.

Ona se na mě usmívá a nadšeně mě objímá. Její těžký parfém mě omamuje. Z dívky, která se i v zimě oblékala tak, aby jí byl vidět pupík s piercingem, a sukně nosila tak krátké, že se mnohokrát dalo polemizovat, jestli to sukně ještě vůbec je, se stala elegantní žena. Líbá mě pár milimetrů od každé tváře a já překvapeně zjišťuji, že jí naše staré přivítání oplácím. Stále neschopná slova před ní stojím, nechávám se držet za ramena a ona si mě pozorně prohlíží.

,,Když mi moje redaktorka volala, že konferenci vede sama majitelka a ředitelka nadace, ani jsem jí nechtěla věřit. Říkala jsem si, že někdo, kdo si tak dává záležet na tom, aby byl pro veřejnost neviditelný a pro dávné přátele nevystopovatelný, by najednou z ničeho nic neudělal výjimku. A ono ano.“

Tereza uklání hlavu ke straně a odhazuje si vlasy z ramene. A já v tu chvíli vím, že i když má na sobě krásný kostým a vlastní jedny z největších internetovývh novin v zemi, uvnitř zůstala pořád stejná. Lehce pozvedá jedno obočí a špulí rty. Když jí bylo osmnáct, vypadalo tohle gesto líp.

,,Berunko, ty seš nějak mimo,“ afektovaně se směje a bez mého svolení mě bere pod paží a vede zpět k výtahu do hotelu. Nechávám se. Najednou nemám sílu, veškerá energie ze mě vyprchává.

,,Musíš si se mnou zajít na kafe. Máme si toho strašně moc co říct. Párkrát jsem se tě snažila kontaktovat, ale jako by se po tobě slehla zem.“

Výtah se tiše zavírá. Nic si nejpřeju víc než zmizet. Dokázat Tereze říct, že mám něco důležitého a nikam s ní nemůžu. Usmát se na ni a odejít. Umět ji nechat za sebou a neohlížet se.

Jenže to nedokážu. Mám pocit, že si tímhle musím projít. Že si tohle naše setkání zasloužím.

,,Jak dlouho jsme se neviděly? Pamatuješ na si naší poslední společnou párty?“

Tereza protáčí oči a s úsměvem vrtí hlavou. Já zatímám ruce v pěst a s vypětím přikyvuji. Na tu noc nemůžu nikdy zapomenout, i když jsem se o to hodně snažila. Běží mi před očima a já, jako už tolikrát, všechno sleduju jakoby svrchu. Jako kdybych se dívala na film, který se mě netýká, a ne na vlastní vzpomínku.

°°°°°°°

Světlo a hlasitá hudba linoucí se z chaty ji navigovala k cíli lépe než jakákoliv mapa. Nemohla se dočkat, až bude s ostatními z party. Tahle oslava se pořádala na její počest a ona kvůli hádce s tátou jela pozdě. Zamračila se, sevřela volant pevněji a zatřásla hlavou. Nechtěla na to myslet. Táta zjistil, jak přesně vypadalo její maturitní vysvědčení, a vyhrožoval, že místo studijního pobytu ve Francii ji pošle na úřad práce. Nechtěl ji pustit ani sem. Naštěstí byla doma mamka, ale Aneta věděla, že jejím odjezdem na Terčinu chatu to neskončilo. A i proto se tak strašně těšila na uvítacího panáka a první nádech z Martinovy speciální cigarety.

Zaparkovala na konci příjezdové cesty, ze zadního sedadla si vzala baťoh s věcmi a vyběhla po schodech na terasu. Chata Tereziných rodičů se svojí velikostí vyrovnala menšímu loveckému zámečku. Stála na soukromém pozemku s lesy, loukami a rybníkem a několik kilometrů kolem ní nikdo nebydlel. Ideální místo pro párty a oslavy.

Mezi dveřmi se jí ujala rozesmátá Terka. Podle zvláštního lesku očí a výšky jejího hlasu bylo jasné, že začala slavit dávno před příjezdem oslavenkyně. Ta jí to ale nevyčítala. Vděčně přijala nabízenou skleničku a obrátila ji do sebe. Příjemné teplo se rozlilo celým jejím tělem.

Nachala se Terkou vytáhnout na konferenční stolek v obývacím pokoji. S vyskokými podpatky byly obě poněkud vratké. Tereza zatleskla a vzala si slovo.

,,Hej, hej, hej, vážení! Prosím o chvilku pozornosti. Právě dorazila osoba, kvůli které jsme se tu všichni sešli a kterou máme moc rádi a bude se nám po ní hrozitánsky stýskat.“ Dívky se objaly a ostatní se dali do potlesku a pískání.

,,Ty vole, Anetko, co já tady bez tebe budu ten rok dělat?“ vzlykla jí do ucha.

,,Přípitek, přípitek, přípitek!“ začal skandovat Martin a všichni se k němu přidali. Skleničky o sebe hlasitě ťukaly, prázdné lahve se vršily u koše v kuchyni a později se válely i po obýváku. Šampaňské vystřídala ochucená vodka, po ní následovala čistá a tu dlouho po půlnoci nahradila whisky a absint. Popelníky přetékaly.

Každý se s ní loučil a přál jí, aby si ve Francii pořádně užila a všem ukázala, jak se paří v Čechách. Její sklenička nikdy nezůstala prázdná. Kluci s s ní ochotně dělili o cigatery, i o ty vylepšené. Svět se točil a vířil zářivými barvami. Bavila se a vychutnávala každou chvilku.

Takhle si Aneta představovala skvělou párty.

°°°°°°°

,,Vinný střik s jemně perlivou vodou,“ poroučí si Tereza, aniž by se na číšníka podívala.

Sedíme v baru patřícímu k hotelu. Necítím se v těch malých kožených křesílkách dobře. Tlumené světlo a tichá, nevtíravá hudba podtrhují intimní atmosféru. Místo pro bohaté, kteří mají rádi soukromí. Tereza se sem hodí, já ne.

,,Jahodový džus, prosím,“ konečně si objednávám a vracím číšníkovi nápojový list. Tereza se přestává přehrabovat v kabelce a nevěřícně na mě mrká.

,,Džus, jen tak? Bez vodky? Jako fakt?“ ptá se po chvíli. Z kabelky si bere krabičku cigaret a zapalovač. Nabízí mi a když vtrím hlavou, zmateně se zamračí.

,,Aneto, ty jsi těhotná?“ Ztišuje hlas a naklání se blíž ke mně.

Zavrtím se a přehodím si nohu přes nohu. Kousek se odsouvám od stolku. Potřebuju odstup.

,,Ne, to nejsem,“ odpovídám a poprvé po všech těch letech mám skutečně téměř neodolatelnou chuť na panáka něčeho ostrého. Skoro cítím chuť alkoholu v ústech. Celou svou bytostí toužím po úniku pryč. Daleko z tohohle baru, daleko od Terezy a ještě dál od vzpomínek.

,,Ne?“ Pochybovačně zvedá jeden koutek úst a následně krčí rameny. Zapaluje si cigateru a s viditelným potěšením vdechuje.

,,Pořád se mi nechce věřit, že spolu vážně mluvíme. Tenkrát jsi prostě zmizela a neozývala se. Víš, že jsme se báli, že´ si třeba bourala a něco se ti stalo? Tvoje máma mi řekla, že jsi odjela a musíš se soustředit na školu. Odstřihlas nás, kočko.“ Tereza se na mě mračí, ale jen velmi opatrně, aby se jí příliš nezvrásnilo čelo. Napadá mě, že tohle musela trénovat hodně dlouho. Nemám potřebu se jí omluvit nebo jí vysvětlovat, jak to bylo. Kdybych se s tímhle chtěla někomu svěřit, ona by to určitě nebyla. Něco ale říct musím. To ticho mezi námi mi je nepříjemné.

,,Měla jsem menší konflikt s tátou a musela si to vyžehlit. Mrzí mě, že jsem se vůbec neozvala,“ říkám klidně, s mírným pokrčením ramen. Tereza mě bere za ruku.

,,V pořádku, chápu to. Nejsem si jistá, mám ten večer takovej rozmazanej, ale myslím, že jsi říkala, že našel tvoje maturitní vysvědčení, to pravý. Jenže co ta léta potom?“

Překvapuje mě, jak klidně zním. Sama na sobě bych napětí nepoznala.

,,Studium, pár roků jsem cestovala, založila jsem nadaci, sháněla sponzory... Já vlastně ani nevím, uteklo to strašně rychle,“ omluvně se usmívám a vděčně přijímám skleničku s džusem. Čísník si nemohl vybrat lepší chvíli.

,,To rozhodně. Vůbec mi nepřijde, že je to tak dlouho. Ale je. Stalo se toho od té doby tolik! Četla jsi v novinách o mojí svatbě?“ Tereza si bere slovo a vypráví o sobě. Už chápu, že ji vlastně ani nezajímá, jak jsem se měla a co jsem dělala já. Možná je trochu zvědavá, ale touha ukázat mi, jak báječný má život, je silnější a vyhrává na plné čáře.

,,Spousta lidí si myslí, že mám nějakou plastiku, ale ty zatím nepotřebuju. Jediný zákrok u estetického chirurga, který jsem podstoupila, bylo odstranění toho stupidního tetování. Ty, Aneto, nechala sis ho tenktát taky udělat?“

Vysychá mi v ústech.

,,Ne, nějak jsem tam nedojela,“ vypravím ze sebe a ztěžka polykám.

,,Buď ráda! Piercing z pupíku jsem si vynadala a bylo to, ale to tetování... Deset návštěv s laserem, mastičky, zákaz slunění a solárka. A stejně je pořád vidět, že jsem na zádech něco měla, když se opálím. Největší chyba mýho života. Kromě nechtěnýho těhotenství si snad ani neumím představit, jakou větší blbost jsem tenkrát mohla udělat.“

Já vím moc dobře o něčem horším. Co bych bývala dala z to, kdyby to nejhorší, co jsem té noci udělala, byla návštěva tetovacího salonu... Řídit auto po vypití mnoha a mnoha panáků se tomu nemůže ani zdaleka rovnat.

°°°°°°°

,,Jů, vy jste si někdo přivezli pejska?“ Aneta si klekla a zkoumala zvířátko před sebou. Najednou se jí nějak nezdálo, že by to byl pes. Tereza se k nim sehnula a pohladila zvíře po hlavě.

,,Pejska ne, ale Tom s sebou má fretku,“ naklonil se k nim Martin. ,,Jo, tohle je Snaffy, seznamete se.“

Terka trhla rukou, jako by se opařila, vypískla a nepříliš ladně vyskočila na křeslo. Podpatky se jí okamžitě zabořily do měkké kůže a ona ztratila rovnováhu. Rozhodila rukama. Pokusila se nespadnout, ale podařilo se jí jen zachytit se opěrky a velmi neelegantně se rozplácnout přes záda křesla. Visela hlavou dolů a nebyla schopná se pohnout. Snad nic nikdy dřív nebylo vtipnější.

,,Já ti pomůžu,“ dostala ze sebe Aneta mezi záchvaty smíchu. Zvednout se do stoje bylo těžší, než se na první pohled zdálo. Zavrávorala, ale s přidržením se stolku se jí podařilo vytáhnout se na nohy. Celý pokoj se s ní zatočil. Na chvilku zavřela oči a snažila se vytěsnit představu lodi houpající se na vlnách.

Pomalu a opatrně udělala dva kroky a získala jistotu. Naklonila se nad Terku a chystala se vzít ji za ruce a vytáhnout ji do poněkud důstojnější polohy. Místo toho ale bříšky prstů jemně přejela Terce po spodku odhalených zad. Černá růže s drobnými trny. Přesně tenhle obrázek hodiny a hodiny hledala v časopisech. Přesně tenhle obrázek Terce před týdnem ukazovala. Přesně tenhle obrázek si chtěla nechat ještě před odjezdem do Francie vytetovat. Na stejné místo, kde ho měla Terka. Bezděčně na linii stonku trochu víc zatlačila.

,,Jauuu,“ zavřeštěla Terka. ,,Pozor, je to ještě citlivý.“

Aneta ji podepřela a pomohla do stoje. Terka se okamžitě svezla na sedadlo, odvrátila hlavu na stranu a vyzvracela se do květináče s orchideí, které její matka tak milovala.

Pobledná, s rozmazaným make-upem a špinavou bradou se v křesle opřela. Upřeně se dívala do stropu a Aneta věděla, že se snaží nezvracet znovu. Rychle pohyb jí rozhodně dobře neudělal. Ale na tom v tu chvíli nezáleželo.

,,Ty sis nechala vytetovat můj obrázek,“ vydechla, když si konečně uvědomila, že růže na Tečiných zádech je skutečná.

Terka zbledla ještě trochu víc. Zaostřila na Anetu, několikrát se nadechla a naprázdno vydechla a zamračila se.

,,Ten motiv je dokonalý a říkala jsem si, že by bylo hezké, kdybychom měly stejné tetování. Jako sestry, víš,“ vypravila ze sebe tiše. Bylo hrozně obtížné mluvit. Zformulovat myšlenku bylo ještě těžší.

Aneta jí to nevěřila. Terka uměla najít výmluvu i ve chvíli, kdy ji Aneta načapala, jak se líbá s Davidem. Klukem, kterého jí předtím celé dny rozmlouvala. Neměl pro ni být dost dobrý. Terka jenom testovala jeho charakter. Kdyby Anetu miloval, jak jí tvrdil, určitě by nelíbal Terezu. To bylo přeci jasné.

Na Davidovi Anetě moc nezáleželo, ale to tetování měla mít ona. Takhle bude vypadat jako opice a kopírka. Terka ho přeci měla první. Ve vteřině se rozhodla, že si nechá vytetovat jiný, lepší obrázek na jiné, lepší místo. Nevěděla sice, co a kam, ale musela to mít hned.

Terka už zase zvracela a ani si nevšimla, že ji kamarádka opustila. Aneta našla v patře svojí tašku a bez jakéhokoliv rozloučení z chaty odešla. Na verandě kouřil Martin. Překvapeně si ji prohlídl.

,,Ty odjíždíš?“

,,Musím si něco zařídit, hned.“ Jazyk se jí trochu pletl, ale Martin pochopil.

,,Hned? A copak to nepočká? Máš ještě někde rande, kotě?“

,,Chci tetování.“

,,Takhle v noci?“ usmál se na ni Martin. ,,Zkus ten salón vedle Rokáče. Tam je někdo nonstop. Kámoš tamodtud má skvělou kérku přes celý záda. Rozzuřenýho draka. Fakt dobrý.“

,,Jo, tam pojedu, díky. A bez kérky neodejdu.“

Nasedla do auta a nastartovala. Neřídila opilá poprvé, ale tentokrát sama cítila, že to bude těžší než obvykle. Zařadila zpátečku a i když si opakovala, že musí opatrně, dupla na plyn. Auto sebou cuklo a motor hlasnul. Martin na verandě spadnul do sedu, jak se smál. Aneta mu ukázala vzdyčený prostředníček a s větší dávkou opatrnosti vycouvala z příjezdové cesty.

Nebyla si jistá, kam ji to Martin poslal, ale nepochybovala, že jí někdo poradí. Centrum Brna nebylo nikdy liduprázdné, ani ve tři ráno, a hezkým holkám někdo ochotně poradí vždycky. Otevřela si všechna okýnka. Sama sebe nahlas upozorňovala, že musí pomalu. To se jí ale nedařilo.

Po několika kilometrech, kdy nesjela z vozovky, do protisměru vjela jen párkrát a zvládla všechny zatáčky, jí narostlo sebevědomí. Tohle zvládne. Věřila si natolik, že za jízdy vysypala obsah kabelky na sedadlo spolujezdce a hledala telefon. Musela Terce napsat, že bude mít lepší tetování než ona.

Zrovna vítězoslavně našla telefon.

Vůbec se nedívala na silnici před sebou.

Ta rána ji donutila reflexně dupnout na brzdy.

Zastavila až těsně před jedním ze stromů lemujích silnici.

Nemohla se nadechnout, bezpečností pás ji škrtil.

V šoku se podívala do zpětného zrcátka.

Na silnici nic neviděla. Byla prázdná.

Donutila se zhluboka se nadechnout.

Vystoupila a skoro zakopla o větev zachycenou u předního kola.

Odstranila ji. Nechápala, jak něco tak malého může způsobit takový náraz.

Nastratovala a pokračovala v cestě.

Jen si nemohla vzpomenout, kam a proč jela.

Na nejbližší křižovatce zabočila směrem domů. Nemohla se dočkat postele.

°°°°°°°

,,Ráda jsem tě viděla, Anet. Dám ti vizitku a běda ti, jestli se mi brzo neozveš,“ Tereza špulí rty a hrozí mi prstem. Nejspíš vůbec netuší, že nevypadá roztomile, ale směšně. Z kabelky vyndavá propisku a na druhou stranu své vizitky něco píše. Pak mi ji se širokým úsměvem podává a naklání se ke mně.

,,Moje soukromé číslo, to má jenom málo lidí. Važ si toho, zlato,“ spiklenecky šeptá a když si vizitku dávám do kapsy v kabelce, mrká na mě.

Loučíme se. K mé obrovské úlevě je to rychlé a nijak důvěrné. Jen dvě zběžná mlasknutí rtů kousek od tváří a zamávání. Tereza pospíchá na večeři s manželovými kolegy. I když už má zpoždění, nezapomíná mi říct, v jak luxusní restauraci se večeře odehrává.

Ještě dlouhou dobu stojím u svého auta, opírám se o něj a nepřítomně se dívám k výjezdu z garáží, kudy odjela Tereza. Nedokážu nemyslet na to, jestli bych byla taky taková, kdybych ten večer před lety neřídila. Snažím se představit si sama sebe na Terezině místě. Nejde to, už nejsem taková.

Setkání s Terezou rozbilo moji křehkou jistotu v sebe samu. Doma se převlékám do pyžama a županu, balím se do deky a pouštím naplno topení, i když je teprve půlka října a venku zdaleka nemrzne. Najednou je mi hrozná zima. Celá se třesu a nezáleží na tom, jaké teplo je kolem mě. Chlad a zima vycházejí z mého nitra.

Tenhle stav jsem nezažila už několik let. Vlastně od doby, kdy jsem založila nadaci. Tenkrát jsem si říkala, že je to znamení, že dělám správnou věc. Že takhle to má být. Teď si nejsem jistá. Cítím příšernou únavu. Celý den jsem nedělala nic fyzicky náročného, ale jsem vyčerpanější než kdy jindy. Zavírám oči a během pár vteřin usínám.

°°°°°°°

,,Aneto, okamžitě vylez z postele a vysvětli mi, co jsi to udělala!“ Otcův hlas otřásal celým domem. Chvěl se vztekem.

,,Aneto!“ Rozrazil dveře dceřina pokoje a rázně vpochodoval dovnitř.

,,Ksakru, tak vstávej!“

Anetě vybuchla třeskavá nálož uvnitř hlavy. Zmučeně zasténala a přitiskla si ruce na spánky. Měla pocit, že se něco děje. Něco, čeho by se měla účastnit. Ale nebyla schopná si uvědomit, o co jde.

,,Doufám, že je ti hodně špatně, mladá dámo, protože právě bojuju s chutí ohnout si tě přes koleno a seřezat tě páskem. Zbláznila ses snad?!“

Otec na ni křičel často, ale nemohla si vzpomenout, kdy by byl rozčílený tak moc. Pomalu rozlepila víčka. Před očima jí tančily tisíce barevných jiskřiček. Pokusila se posadit se, ale i při nepatrném pohybu se jí zhoupl žaludek a jen otcova přítomnost jí dokázala zabránit v jeho vyprázdnění.

,,Řídila jsi úplně pod obraz. Bylas tak opilá, že jsi předek auta zrušila o sloup altánu. Tři metry od garáže! Kdybych byl doma... určitě bych tě neposlal vyspat se z toho, jak to udělala máma. Tohle už jen tak nepřejdu. Ode dneška už žádná zlatá karta a velký limit. Ber to jako poslední varování. Ještě jeden průšvih, jeden jediný, ať je to jakákoliv prkotina, a nedostaneš ode mě už ani korunu kapesné. Bude mi úplně jedno, co budeš dělat, kde budeš spát a co jíst. Poslední šance!“

Dveře znovu práskly, dupot po schodech se vzdálil.

Aneta si oddychla, že otec tak rychle odešel. Moc dobře rozuměla tomu, co říkal. Věděla, že k něčemu podobnému směřovala už delší dobu. Vlastně se jen čekalo na onu pověstnou kapku, která přeplní pohár.

Vůbec si nepamatovala, že tak špatně zaparkovala. Vlastně si nemohla vzpomenout na většinu cesty domů. Hlavně, že dojela. Už téměř znovu usínala, když si vybavila náraz. Adrenalin ji vymrštil do sedu. Svět se s ní zatočil, ale nevolnost rychle odezněla.

Zrychleně dýchala, srdce jí bušilo. Ten náraz... Je možné, že to bylo doma při parkování? Muselo to taky být. Kdyby bourala po cestě, nebyla by teď v posteli. Ta myšlenka ji uklidnila. Znovu si lehla. Spánek už ale nepřicházel.

…...

Ohromeně se dívala na to, co zbylo z jejího auta. Když táta řekl, že zrušila předek, nepřeháněl. Kdyby takhle nabourala v plné rychlosti, umřela by. Poprvé v životě byla vděčná za nepříliš snadný vjezd do garáže. Muselo se do ní couvat. Nikdy jí to moc nešlo. Nejdřív se popředu najelo na kopeček, úplně se vytočila kola a opatrně se zacouvávalo do garáže. Většinou vyjížděla a couvala na několikrát, než se hezky trefila do vrat a nehrozilo, že si urazí zrcátko. Někdy během manévrování při popojíždění dopředu moc sešlápla spojku. Podle mamky pak místo brzy znovu šlápla na plyn. Výsledkem byl seštotovaný kus auta.

Stála u okna a koukala se ven. Objímala si ramena. Nemohla se zbavit dojmu nárazu. Ne pozvolného a dlouhého. Prudký náraz a skřípění brzd. Zachvěla se a zatřásla hlavou. Chtěla ten pocit zahnat, navždycky se ho zbavit. Nikdy nezažila nic tak nepříjemného.

Ten pocit ale nemizel. Někdy zeslábl, někdy o něm téměř nevěděla, ale byl tady pořád.

°°°°°°°

S trhnutím se budím. Otírám si mokré tváře. Tenhle sen, vzpomínka na to ráno, se mi zdá všechny ty roky. Vždycky se budím s pláčem.

Nedokážu zůstat na místě a nic nedělat. Vstávám z gauče. Rozlámaná a unavenější, než když jsem si lehla. Venku už je tma. Bezpečností zařízení u vstupních dveří bliká, takže musí být po půlnoci. Vařím si kávu. Bezcílně s ní přecházím po bytě, upíjím a snažím se ignorovat napětí celého těla. Mám pocit, že se zblázním.

Sprchuji se, cvičím pár pozic z jógy, která mě jindy spolehlivě uklidní, v duchu si procházím všechny úspěšné projekty nadace. Nepomáhá to.

Ve čtyři ráno se vzdávám. Nemá smysl tohle nikdy neudělat. Nejistota mě sžírá už příliš dlouho. Nic nemůže být horší než skutečnost, že nevím. Všechny ty roky se snažím si vzpomenout a zároveň doufám, že mlha zahalující tuhle konkrétní vzpomínku nikdy nezmizí.

Sedám si k notebooku a zapínám ho. Jestli jsem si před chvílí myslela, že napětí a nervozita nemůžou být větší, mýlila jsem se. Necelá minuta, než se načte systém, mě stojí většinu sebeovládání. Rozechvělými prsty klikám na ikonu internetu. Na první stránce prohlížeče v kolonce zpáv je na prvním místě reportáž ze včerejší tiskové konference.

Zhluboka dýchám, objímám si kolena a pokouším se posbírat rychle slábnoucí odvahu k otevření dalšího okna. Moc dobře vím, kde a co mám hledat. Registr dopravní policie, zprávy o dopravních nehodách z června dvanáct let zpátky.

Přední stranu brněnské policie znám velmi dobře. Poprvé jsem ji viděla o Vánocích v prváku na vysoké.

°°°°°°°

,,Samé jedničky? Anetko, neděláš si legraci?“ Máma jí vždycky věřila a Aneta k ní byla upřímná, až na pár výjimečných případů. Důvěra však měla svoje meze. Po čtyřech letech na soukromé škole, kde i přes vysoké školné měla mizerný prospěch a prolezla jen tak tak, oznámení, že na univerzitě v zahraničí má samé výborné moc skutečně a reálně nepůsobilo.

,,Nedělám si legraci, mami. Škola tady mě baví. Podle profesorky historie Evropy jsem jedna z jejích nejlepších studentek.“ Nelhala. Na tohle byla hrdá.

,,Drahoušku, to je báječné. Víš, mrzelo mě, že na tebe táta tak křičel a omezil ti kapesné, když jsi tak nešťasně zaparkovala do altánu. Ale očividně ti to prospělo. Přijedeš na Vánoce?“

Ráda by řekla, že tátův zásah byl tím, co ji dle mamčiných slov probralo. Už nechodila pětkrát týdně na večírky, nekašlala na školi, nepila alkohol a přestala kouřit. Ani se nedivila, že se rodičům té změně nechtělo uvěřit.

,,Přijedu, ale budu se muset učit. V lednu mám několik zkoušek.“

Maminka se do telefonu vesele rozesmála.

,,Jasně. V tom ti, holčičko, já ani táta určitě bránit nebudeme. Jdeme s tátou do divadla, tak se měj a dávej na sebe pozor.“

…...

Domů přijela ve čtvrtek. Na pátek večer ji Terka pozvala na oslavu na chatu. Pozvánka přišla poštou, mělo to být stylové. Aneta se nemohla rozhodnout, jestli tam pojede, nebo ne. Kvůli nepříjemnému pocitu, že něco špatného udělala, když tam byla naposledy, se jí nechtělo. Zároveň jí bylo líto přijít o možnost vidět všechny z party. SMSky a emaily rychle přestaly většinu jejích přátel bavit, takže naposledy byla s někým v kontaktu někdy v srpnu. Stýskalo se jí po nich.

V pátek odpoledne se rozhodla. Nikomu se neozvala, chtěla přijet jako překvapení. Mamka jí půjčila auto a ona zajela do Brna nakoupit občerstvení. Jídla na oslavách nikdy nebylo dost. Při odjíždění od supermarketu si uvědomila, že se těší.

Jela opatrně. Silnice byly místy namrzlé a zvláště v zatáčkách to klouzalo. Nepospíchala. Nejspíš jen díky pomalé jízdě si všimla prostého křížku se zapálenou svíčkou u cesty. Nedokázala říct proč, ale zastavila. Najednou se jí motala hlava a celé tělo ztěžklo. Očima se vpíjela do plamínku svíčky.

,,Prosím, prosím, to ne...“ zašeptala bezděčně.

V červnu tu ten křížek ještě nebyl. Za půl roku se toho mohlo stát hrozně moc, mohlo tu dojít k čemukoliv. Ona si ale právě tady s děsivou přesností vybavila náraz. Silněji než kdy dřív. Jako ve snu vystoupila z auta a došla ke krajnici. Na křížku nebylo žádné jméno, ani datum. Přesto se jí neulevilo.

Na chatu nejela. Vrátila se domů a okamžitě si sedla k počítači. Nevěděla, kde hledat, ale po několika desítkách pokusů našla místo, kde by se mohla dozvědět, kdy se křížek u silnice objevil. Douhé minuty se jen dívala na úvodní stránku a přesvědčovala sama sebe, že je nesmysl, absolutní hloupost, aby za křížek mohla ona. Byl směrem na Brno, kdyby nejela nakupovat, ani by ho neměla šanci vidět. Odbočka, kterou tu noc určitě jela, byla o dva kilometry dál. Nemohla projíždět zrovna tudy. Proč by proboha v noci jela do Brna?

,,Ty odjíždíš?“

,,Chci tetování.“

,,Takhle v noci?“

,,Salón vedle Rokáče.“

,,Bez kérky neodejdu.“

Sklenička s vodou jí proklouzla mezi prsty a rozbila se o zem. Nevnímala to. Dokázala myslet na jediné.

,,Nevím, jestli jsem zabila člověka. Nevím, jestli nejsem vrah.“

°°°°°°°

Nevím to ani dnes. A ani se to nedozvím. Stejně jako už tolikrát předtím stránku policie zavírám. Jsem zbabělec, který se nedokáže podívat pravdě do očí. Ať si namlouvám, co chci, pořád se budu raději utápět v nejistotě a doufat, že za ten křížek nejsem zodpovědná já, než bez pochyb vědět, že jsem někomu vzala život. Stačilo by znát datum. Dvanáctého června, jsem vrah. Jakýkoliv jiný den, trápím se zbytečně. Pravděpodobnost hovoří v můj prospěch, ale ten nepříjemný pocit, ten mě nutí stále o sobě pochybovat.

Ani nevím, co bych se zjištěním, že jsem skutečně někoho zabila, po všech těch letech dělala. Dokázala bych se přihlásit na policii a přiznat se? Ponořila bych se ještě víc do práce? Zničilo by mě to? Ulevilo by se mi, že konečně vím?

Těžko říct. Teď to ale nezjistím. Opět.

Rozklikávám článek o konferenci. V úvodu je moje fotka a základní údaje o nadaci. Na samém konci čtu otázku, která mě tak děsila a kterou neumím spolehlivě a úplně upřímně zodpovědět ani sama sobě.

Co vás vedlo k založení nadace?

Pocit viny. Myšlenka, že mohu pomoct jiným a tím ho trochu otupit. Touha dokázat sobě i ostatním, že mohu být světu prospěšná, že nejsem tak špatná, jak se cítím. Vnitřní naplnění. Vědomí, že tohle má smysl. Snaha o odpuštění, ať už by mi měl odpustit kdokoliv. Přání odčinit, co jsem možná udělala. Potřeba převážit jeden zlý, hrozný čin mnoha a mnoha dobrými.

Důvodů bylo více. Neumím vybrat jeden hlavní. Důležitější než implulz ke vzniku mi připadá fakt, že fungujeme už deset let a s každým rokem se náš rozpočet a počet zrealizovaných projektů zvětšuje. Naše dveře jsou otevřené. Vždyť každý z nás může někdy potřebovat Druhou šanci.

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

 

Opište tento text:

Komentáře

1

1