Sekce

• Titulní strana
• O webu
• Jak na to?
• Soutěže
• Sci-fi a Fantasy
• Thriller a Horor
• Romance
• Komedie
• Ostatní
• Poezie
• Fanfiction
• Profily autorů
• Recenze
• Zpovědnice

Další odkazy

• Série
• Diskusní fórum
• Stmívání FF

• 

Facebook

Anketa

Návrh soutěže: Měli byste zájem zúčastnit se spoluautorských povídek s pisateli ze stránek OurStories?

Ano (102) Ne (87)

Celkem hlasů: 189

12.04.2011 [18:45], Karolka, ze série Poslední město, komentováno 53×, zobrazeno 1146×

26) Jedna padesátina

 

Putovali už druhý den. Postupovali zvolna. Protože s sebou neměli žádné vozy, děti musely jít pěšky. Zamlklost a nervozita dospělých se brzy přenesla i na ně. Celé to tisícihlavé procesí kráčelo nezvykle tiše. Když procházeli oblastí Osamělých měst a míjeli polorozpadlé vysoké věže ze skla a oceli, Sheylu napadlo, že za pár měsíců v nich možná opět budou žít Lidé. A nejspíš nebyla jediná. Postřehla Jasonovy zamyšlené pohledy.

K večeru, když to do New Yorku bylo už jen pár hodin cesty, se setkali se Stanleyem. Nechali celou karavanu pokračovat v cestě. Věděli, že ji později snadno doženou.

„Mám špatné zprávy, veliteli. Radní z New Yorku, a s nimi pět set obyvatel města, naskákali do lodí, které měli, a odpluli. Bylo to hned potom, co jsem jim předal vaši zprávu.“ Stanley se na moment odmlčel.

„Nevešli se všichni, takže se nalodili v noci, potají. Hned ráno vypukla panika. Odvezli s sebou veškerý Intrahem, který měli.“

„Kolik Newyorčanů zůstalo?“ zeptala se vyděšeně Sheyla.

„Víc než devět tisíc, paní,“ odpověděl Stanley. Pak zase chvíli mlčel a hleděl na Jasona.

„Nechali tu některého ze stavitelů lodí?“ promluvil konečně Nejvyšší Radní.

„Ano, pane. Čtyři rodiny. Už jsem s nimi mluvil. Pomohou nám pod podmínkou, že je vezmeme s sebou.“

„Mají představu, jak dlouho to bude trvat? A kolik jich zvládnou postavit?“

„Nabídl jsem jim naše vojáky, jak jste chtěl, Vaše Excelence. I dřevo. Myslí si ale, že to nebude dřív než za čtyři měsíce. Maximálně třicet lodí.“

Jason se nadechoval k zásadní otázce, ale Stanley ho předešel.

„Na každou se vejde padesát pasažérů, pane. Jakmile dorazíme do New Yorku, musíme se opevnit. Nemá smysl vpouštět dovnitř kohokoli dalšího. Už teď je nás moc.“

Sheyla se zachvěla. Zahleděla se za rodinami, které mezitím pokračovaly v cestě. Kolik takových karavan je právě teď na cestě?

„A co Intrahem?“ zašeptala. Pak se podívala na svého manžela. Zíral Stanleymu do očí, jako by mezi nimi probíhala nějaká neslyšitelná debata. Jeho výraz byl prázdný. Mrtvý.

„Máš ještě dost sil?“ zeptal se vojáka.

„Vždycky, můj pane,“ odpověděl Stanley obřadně a zvedl dlaně. „Sloužím Rezervaci.“

„Vezmi si dvě stě vojáků a vyrazte do Calgary. Vezměte všechno a dovezte to do New Yorku. Možná budete muset bojovat.“

Válečník přikývl.

„Pokud potkáme nějaké naše jednotky, vezmeme je s sebou.“

Rozloučili se a Stanley se rozběhl pryč.

„Shey?“ Ohlédl se na ni a našel ji stát jako nehybný kus skály. Jen z očí se jí vylévaly spousty slz.

„Shey…“ Objal ji. Cítil, že je úplně ztuhlá, i to jak trhaně dýchá.

„Zvládnu to… Jen mi dej chvíli, ano?“

Zatínala prsty do pláště na jeho zádech a plakala mu do ramene.

„Je mi to líto, Sheylo…“ Byl sám sebou. Silný jako vždy. Napadlo ji, že v čím horších situacích se ocital, tím pevněji stál nohama na zemi.

„Nenávidím je,“ zašeptala. „Lidi.“

Nic neříkal, jen ji hladil po vlasech.

„Cítím to stejně,“ prohlásil po nekonečně dlouhé době.

 

+++++

 

New York kdysi musel být velkým a bohatým městem. Dlouho předtím, než karavana dorazila k poloostrovu Brooklyn, kde se nacházel městský stát New York, procházeli pustými ulicemi a míjeli stovky domů tak obrovských a majestátních, až je téměř připravovaly o řeč. Obešli zátoku a s podivným tísnivým pocitem si přitom prohlíželi obrovskou sochu ženy se zdviženou paží, která stála na malém ostrůvku uprostřed. Daleko za vodou, na pobřeží Brooklynu, uviděli prázdné loďařské doky.

Příjezd Jeho Excelence do New Yorku zapůsobil na obyvatele města velmi uklidňujícím dojmem. Obzvlášť když slíbil velkou zásilku Intrahemu a své vojsko na obranu před dalšími poutníky, kteří se budou chtít dostat skrz zátarasy obklopující celý poloostrov.

„Kdysi je vytvořili Lidé,“ zašeptal Jason Sheyle. „V době velké epidemie se sem stáhlo několik tisíc lidí. Ale mnozí z nich už byli nakaženi, takže nakonec podlehli, jako všichni ostatní.“

První velkou zkoušku museli absolvovat hned druhý den. Během noci se kolem desetimetrových valů z betonu a oceli sešlo několik skupin poutníků a přicházeli stovky dalších. Docházel jim Intrahem a domáhali se vstupu. Dav postupně zachvacovala panika a pak se pokoušeli proniknout dovnitř násilím. Sheyla jejich křik slyšela až do někdejšího paláce newyorské rady. Jedné z těch zářivých skleněných budov sahajících až do mraků. Několik hodin ležela v posteli, hlavu schovanou pod polštářem, třásla se a nedokázala vstát. Vojsko vedené Stanleyem přivážející Intrahem z Calgary se při návratu muselo dovnitř doslova probít.

Sheyla si přála být Jasonovi oporou. Přesto v těch deseti dnech než křik ustal, plakala od rána do večera. Pak se i z posledního občana Rezervace za zátarasem stal zmatený Krvesaj. Zapomněli, kdo jsou, už nevěděli, co vlastně chtěli. Rozprchli se do všech stran, protože k nim vítr přinášel pach zvěře. Muži, ženy, děti.

Nejvíc ji ale děsilo to, co se dělo s Jasonem. Nebrečel, nekřičel, neusmíval se. Jako by byl jedním z těch neživých strojů, co vyráběli Lidé. Když si k ní večer lehal, bylo to jiné než dřív. Z každého pohybu i vzdechu k ní proudily vlny potlačované bolesti a strachu. Pokud usnul, ze spaní křičel ta hrozivá čísla, o kterých přemýšlel přes den. Občas volal svého otce. Ulevilo se jí, když vyslovil její jméno. Mohla ho obejmout, mohla se k němu přitisknout.

Od začátku věděl, že se z města dostanou jen dvě třetiny současných obyvatel. Dlouhé hodiny zůstával zavřený ve své pracovně s Markem a Stanleyem a hledal způsob, jak vybrané cestující přesunout k lodím a nezpůsobit přitom krveprolití. Jediné čeho měli dostatek, byl Intrahem. Populace Rezervace se za poslední dva měsíce smrskla z více než milionu na deset tisíc.

„Pokračujeme v tajném přesunu zásob, zlata a oděvů, Veliteli. Všichni si myslí, že k dokončení plavidel dojde až za týden. Nemají tušení, že jsou hotová,“ uzavřel své hlášení Marek. Pak mlčky hleděl na svého vládce. Ten stál u okna a s nepřítomným výrazem se díval ven. Jeho tvář pokrýval krátký plnovous. Hlavu už si také neholil. Tetování postupně překrývaly dorůstající vlasy.

Sheyla seděla v rohu pracovny a vyšívala nějakou tuniku. V posledních dnech se od Jasona nevzdalovala. Nepožádal ji o to, ale kdykoli šel pracovat, vzal ji za ruku a vedl s sebou, nebo za sebou prostě nezavíral dveře. Neexistoval způsob, jak mu přinést útěchu. Mohla tam jen sedět, zůstat blízko.

„Zítra brzy ráno,“ řekl konečně a otočil se. „Nesmíme to odkládat. Lidé se mohou vrátit každým dnem. Seznamy najdeš na mém stole. Vybraní se to dozví až hodinu před odjezdem. Vojáci jim poskytnou doprovod.“

Marek si odkašlal.

„Část vojska bude muset zůstat na břehu a bránit lodě. Rád bych se ujal velení, můj pane.“

„Marku…“ Jasonovi selhal hlas. Z těch mnoha slov, která mu teď vířila hlavou, nedokázal vybrat jedno jediné.

Voják se pousmál.

„Ne, že bych se na to těšil. Ale až přijdou Lidi a dojde na obranu zátarasů, mohl bych se hodit.“

Jason zůstával zcela bez dechu.

„Nechci, abys tu zůstal.“ Zase si připadal jako malé dítě. Okolnosti byly větší než on. Měl pocit, že je tak slabý, že mu všechno důležité proklouzne mezi prsty.

Marek zavrtěl hlavou.

„Líbí se mi představa, že se zařadím mezi největší jména naší vojenské historie. A na lodi bych se asi nudil.“ Znovu se usmál.

Jason ho pevně objal.

„Dokud se budou rodit děti, každé z nich uslyší o Markovi, který zůstal, aby bránil zbytky Rezervace.“

„Víc ani nechci,“ reagoval voják. Pak odešel, aby dohlédl na přesuny vybraných jednotek do přístavu.

Sheyla se pomalu zvedla a došla k Jasonovi. Nedokázal se na ni podívat. Připadal si bídný a zbabělý. Položila mu ruku na rameno.

„Nejsi zbabělec, Jasone.“ Jako by mu četla myšlenky. „Tahle bitva je největší ve tvém životě. Takovou nezažil ani tvůj otec. Víš, že zvítězíš, ale zbude ti jen jedna padesátina. Jenže zvítězit můžeš jen tehdy, když obětuješ většinu.“

Lapal po dechu. Pak ztěžka přikryl její dlaň svou rukou.

„A řeknu to znovu. Ta jedna padesátina tě bude potřebovat. Nevíme, co nás za mořem čeká. Možná nás nepřijmou. Možná nepřijmou ani naše zlato. Budeme čekat, že se o nás postaráš.“

Mluvila naléhavě a potlačovala pláč. Doufala, že jednou přijde čas, kdy bude moct Rezervaci oplakat.

Mlčel. Nemohl se k ní ani otočit.

„Chci být sám.“ Jako by ta slova s vypětím všech sil protlačil mezi zuby. Jemně ho pohladila po zádech a s tlukoucím srdcem se vydala ke dveřím.

„Počkám na tebe v naší posteli,“ řekla tiše, než odešla.

Kráčela dlouhou chodbou a snažila se zaslechnout jakýkoli zvuk z pracovny, ale neozývalo se vůbec nic. Uměla si živě představit, že tam stále ještě stojí a čeká, až bude z doslechu. Přidala do kroku. Vyběhla schody do vyššího patra a zavřela se v jejich ložnici. Zády se natiskla ke dveřím a pak se teprve rozbrečela. Na moment ani nemohla popadnout dech. Myslela na všechny ty listiny se jmény. Nedokázala odhadnout, jestli to Jasonovi navždy nezlomí srdce. To její teď tlouklo tak bolestivě, že se snad muselo každou chvíli roztrhnout. Dovlekla se do postele, ale spánek nepřicházel.

Jason přišel až těsně před svítáním. Přivítala ho její vůně. Nespala. Svlékl se, vlezl si k ní pod deku a pevně se k ní přitiskl. Cítila na krku jeho vousy a pak jeho dech na tváři. Jemně mu zatlačila na hruď a přiměla ho, aby si lehl na záda.

„Lež, postarám se o tebe,“ zašeptala. Pak ucítil její teplo ve slabinách. Celou dobu ho hladila a líbala. Když se jeho svaly konečně uvolnily, lehla si na něj. Přikryla ho svým tělem a usnula, aniž ho ze sebe pustila. Držel ji a na několik chvil se cítil živý. Bylo osvobozující… nemyslet.

Zítra touhle dobou už budou na palubě jedné z těch obrovských dřevěných lodí. Příď s vyřezávanou vlčí hlavou se bude zakusovat do vln a polykat míli za mílí. A on bude stát na zádi, hledět k vzdalujícím se skleněným věžím a vítr k němu bude přinášet pláč a křik těch, které zanechá svému osudu. A byl si naprosto jistý, že ona přijde k němu, vsune svou malou ruku do jeho dlaně a bude tam s ním stát, dokud jim pevnina nezmizí z očí. Pak se na něj podívá a připomene mu, že Rezervace je teď všude kolem něj, na této lodi. A on jí jednoho dne možná uvěří, že neprohrál, ale zvítězil.

 

+++++

 

Epilog

 

O sedm let později

Seděl u stolu a pečlivě přepisoval sloupce čísel z pergamenu do kůží vázané knihy. Obchody s bavlnou se tento rok velmi dařily. Pokud to tak půjde dál, příští rok se obchodní stezky Nové Rezervace rozšíří víc na východ. Billy své práci rozuměl skvěle. Město prosperovalo. Udělat ho svým Druhým Radním byl geniální tah.

Za jeho zády se otevřely dveře. Jason očekával, že každou chvíli ucítí její ruce kolem krku, ale nic se nedělo. Zřejmě zůstala stát ve dveřích. Chtěl se zeptat, jestli je všechno v pořádku, ale mnohem dřív ji ucítil.

Zatajil dech. Vstal tak rychle, že se jeho židle málem překotila. Sheyla opravdu stála ve dveřích a tvářila se víc než rozpačitě. Věděla, že Jason už to cítí.

„Já to nechápu…“ hlesla a stydlivě si sepnula ruce před klínem.

Stál nehybně a lačně vdechoval ten pro jeho manželku úplně nový pach. Pach čerstvé krve. Pak už ji objímal a snažil se té vůni vzdorovat. Vyvolávala touhu. Ale zároveň ho zaplavovala dosud nepoznanou radostí. A on chtěl takhle ještě chvíli zůstat.

„Proč až teď?“ ptala se zase Sheyla. Byla rozrušená. Cítila se zvláštně zjihlá. Roztoužená.

„Byl jsem hlupák,“ odpověděl se smíchem. Jeho ruce horečnatě bloudily po jejím těle. Musel přestat dýchat, jinak by ztratil soudnost.

„Na člověka ti bylo dost. Na upíra málo.“

„Nerozumím,“ hlesla. V břiše se jí ozývala jemná tupá bolest.

„Lidé dospívají mnohem dřív, upírky až ve třiceti,“ řekl a významně se na ni podíval.

„Nemyslí mi to,“ zafňukala.

Nadechl se. Nosem.

„Ani mně,“ zašeptal. „Vysvětlím ti to později. Je teď někdo v domě?“

Zavrtěla hlavou. Skoro se zajíkala. Znala ten pohled.

„To je moc dobře.“

Dokázal se zachovat natolik civilizovaně, že ji odnesl do ložnice v patře. Než se v její vůni a v ní samotné úplně ztratil, pomyslel na prázdný pokoj v podkroví, který se dosud k ničemu nehodil. Byl příliš malý, než aby se do něj dala nastěhovat postel. Dětská by se do něj ale vešla velmi dobře.

 

---

Povídky od Karolky

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

 

Opište tento text:

Komentáře

1 2 3   »

1 2 3   »