Sekce

• Titulní strana
• O webu
• Jak na to?
• Soutěže
• Sci-fi a Fantasy
• Thriller a Horor
• Romance
• Komedie
• Ostatní
• Poezie
• Fanfiction
• Profily autorů
• Recenze
• Zpovědnice

Další odkazy

• Série
• Diskusní fórum
• Stmívání FF

• 

Facebook

Anketa

Návrh soutěže: Měli byste zájem zúčastnit se spoluautorských povídek s pisateli ze stránek OurStories?

Ano (102) Ne (87)

Celkem hlasů: 189

09.10.2011 [18:00], Karolka, ze série První láska, komentováno 32×, zobrazeno 584×

Yiruma - On My Way

10) Sama sebou

 

„Tak, paní doktorko, ještě jeden a pro dnešek je to všecko,“ oddechla si sestra Lída, když z hromady karet pacientů na jejím stole zůstala už jen jediná. Ostatní už byly hezky uklizené v kartotéce.

Taky jsem si oddechla. Dnešní dětská poradna končila, z defilé miminek a batolat už mě přecházel zrak a z jejich pláče mi zvonilo v uších. Čím to je, že děti u doktora skoro vždycky brečí? I když se jen váží a měří? Snad proto, že ta divná teta v bílém je skoro vždycky na rozloučenou píchne něčím protivným do zadku, ačkoliv se to snaží vyžehlit laskavým hlasem a u těch trochu větších bonbónem nebo obrázkem? Nenáviděla jsem ten výraz zklamání ze zrady v dětských očkách, ale nic jsem s tím nenadělala. Bohužel jsem nedokázala nic nadělat ani s matkami, které do ordinace vlekly vzpouzející se potomky se slovy: „Když budeš řvát, paní doktorka ti dá injekci!“

Jo, i takové matky se našly. Vždycky jsem měla chuť tu jehlu zabodnout do nich.

„Tak ho sem pozvěte, Liduško,“ povzdechla jsem si rezignovaně. „To je ten nový?“

„Jo, Mareček...“ zarazila se Lída a při pohledu na vyplněnou registrační kartu vyprskla smíchy. Zvědavě jsem se nani podívala.

„Odpusťe, paní doktorko,“ omlouvala se, ale v očích jí jiskřily plamínky smíchu. „Když on je tu s tatínkem a to je... takového fešáka jsem ještě v čekárně nezahlídla. Vysoký, štíhlý, tmavovlasý krasavec, postava jak z filmu... a když jsem si teď přečetla, jak se jmenuje...“

„To je jedno, Liduško. Jméno jako jméno,“ zatvářila jsem se přísně. „Pozvěte ho dál, ať jsme s tím pro dnešek hotové. Mám ještě dneska schůzku a nechci se opozdit.“ Měla jsem se sejít s Kamilou. Jako každý čtvrtek už od té doby, co jsme opustily zdi naší alma mater.

Před rokem jsme obě dokončily vysokou školu. Medicínu. Jenže zatímco já jsem si vybrala dětské lékařství a teď jsem na jedné obří poliklinice ve své ordinaci očkovala miminka proti spalničkám a předepisovala kapky do nosu a penicilín, Kamila se vrhla na psychiatrii. Její vrozený talent vydolovat z každého i ty nejvnitřnější sny a myšlenky jí přišel náramně vhod. A teď si pomalu budovala klientelu jako psychoterapeutka v soukromé praxi a docela se jí to dařilo. Obě jsme se připravovaly na atestaci

Lída po cestě ke dveřím ordinace ztlumila rukou další zahihňání, pak otevřela a zavolala do čekárny: „Marek Nemrava!“

Honem jsem se otočila k oknu a výbuch smíchu se snažila zamaskovat kašlem.

Do ordinace vstoupil asi tak tříletý klučina, tmavovlasý jako jeho táta, v očích mu jiskřilo a už teď bylo vidět, že po něm zdědí ten vzhled filmové hvězdy. Zatímco Lída s tatínkem sepisovala kartu, udělala jsem mu vstupní prohlídku, zvážila ho a změřila, všechno zapsala a nepřestávala jsem se divit, jak je nebojácný.

„Tak, Marku, hotovo,“ skončila jsem s prohlídkou a otočila se k jeho otci. „Máte odvážného kloučka, vůbec se mě nebál,“ uznale jsem ho pochválila.

„To je asi výsledek toho, že jsem na něj sám,“ usmál se pan Nemrava a mně se skoro podlomila kolena. Na takový úsměv by se měl vystavovat zbrojní pas! Než mi ale stačilo dojít, že jsem se právě dozvěděla, že v životě těchhle dvou černovlasých zázraků chybí maminka, pan Nemrava pokračoval. „Střídají se u něj tety na hlídání a tak se otrkal. Snažím se s ním být co nejvíc, ale do práce musím. Tak, rozluč se s paní doktorkou,“ pobídl syna a ten mi po cestě z ordinace zamával. Tatínek se ještě ve dveřích otočil. „Na shledanou,“ rozloučil se a upřel na mě podivně zkoumavý pohled. Najednou mi připadalo, že ty modré oči odněkud znám. Zrudla jsem jak rajské jablíčko a moje „na shledanou“ znělo dost roztřeseně.

Když za nimi zapadly dveře, Lída přidušeně zasténala. „Panebože, proč se takový snový chlap musí jmenovat zrovna Nemrava?“

„Jsou i horší jména,“ rozesmála jsem se. Ale v duchu jsem s Lídou souhlasila. Lhala bych sama sobě, kdybych tvrdila, že si mi při pohledu na tatínka mého nového pacienta nerozbušilo srdce. Ale to příjmení... „A možná mu sedí,“ snažila jsem se zlehčit svoji pubertální reakci na krásného mužského. „S takovým vzhledem bude mít určitě na každém prstě deset ženských. Je to holt krásnej Nemrava.“

Ještě že ordinace měla dveře s protihlukovou úpravou, protože výbuch smíchu, který následoval, by určitě pana Nemravu nenechal na pochybách, čemu se ty dvě praštěné ženské smějí.

 

<<<<<>>>>>

 

„Danielo, probuď se! Už zase spíš s otevřenýma očima? Asi si tě budu muset objednat do ordinace,“ zamávala mi s veselým smíchem před očima rukou Kamila. Seděly jsme v kavárně, před sebou každá kafe – já latté, Kamila vídeňskou kávu s čepicí šlehačky - a snažila se mi objasnit, že v mém životě něco zásadního chybí. Už zase. Dělala to pokaždé, když jsme se sešly. Ještě se nevzdala naděje, že mě konečně dostrká nějakému super mužskému do náruče. Snažila se o to celou vysokou, ale pořád to nějak drhlo. Vždycky, když se mi začal líbit nějaký kluk, zhaslo to na tom, že jsem ho začala srovnávat s Jakubem. Buď mi začalo vadit, že mi ho dotyčný nepřipomínal... nebo že mi ho připomínal až moc. A bylo po zamilování. Nějaká moje část jako by byla zablokovaná.

Jenže dneska jsem ji neposlouchala. Byla jsem úplně mimo.

„Nespím,“ bránila jsem se. „Jen jsem vzpomínala na tatínka jednoho mého dnešního pacienta.“

Je hezkej?“ ptala se dychtivě. Vůbec jí nevadilo, že byla šťastně zamilovaná a milovaná a schylovalo se ke svatbě, kterou plánovala ve velkém stylu na léto. Hezcí chlapi ji zajímali pořád, kdykoli a kdekoli.

„Je snovej,“ připustila jsem. „Vypadá jako... jak se jmenuje ten chlap, co hraje v tom hloupém seriálu o upírech?“

„Ian Sommerhalder,“ vydechla Kamila a zasněně olízla lžičku od šlehačky. A pak se zarazila. „Ale vlastně asi bude zadanej, když má malýho syna, ne?“

„Není,“ řekla jsem váhavě a snažila se nevšímat si, jak Kamile zasvítily oči. „Do karty uvedl, že matka chlapce zemřela.“

„Tak teď jenom doufat, že ten kluk bude často nemocný,“ ušklíbla se. „Abyste se mohli často vídat.“

„Jak si můžeš něco takového přát?“ rozhořčila jsem se. „Chudinka malej. Nemá mámu a ještě bys mu přála sníženou imunitu, ty kruťasko! A stejně... kdoví, jestli si mě pan otec vůbec všiml. A i kdyby,“ pousmála jsem se, „stejně má jednu dost podstatnou vadu na kráse.“

„Ty si dokážeš najít vadu na každém,“ mrzoutila Kamila. „Máš psychický blok. Vážně tě asi objednám k nám. Jakou chybu jsi na něm po té čtvrthodině v ordinaci prosím tě našla?“

„Jmenuje se Nemrava,“ oznámila jsem suše s vážnou tváří a se zadostiučiněním sledovala, jak Kamile zaskočilo.

Když dokašlala, popadla dech a protřela si uslzené oči, zadýchaně mi udělila milost. „Protentokrát ti odpouštím. Tohle je opravdu handicap. Ale s těma chlapama, vlastně s jejich nedostatkem ve svém životě bys vážně měla něco dělat. Nechceš přece celý život zůstat sama a ještě bezzubá a vrásčitá vzpomínat na svou první ztracenou lásku. Začni už konečně žít!“

 

<<<<<>>>>>

 

Večer jsem si celý ten rozhovor s Kamilou znovu přehrávala v hlavě a musela jsem uznat, že v něčem má pravdu. Možná jsem až moc lpěla na minulosti. Možná se mi kdysi Jakub až moc vpálil do srdce a já pro vzpomínku na to, jak úžasně jsem se s ním cítila živá, jsem nedokázala otevřít vrátka i někomu jinému. Ne, že bych se vědomě odříkala lásky. Jen mi nějak žádná už nikdy nepřipadala tak... zářivá.

Nastrkala jsem nádobí do dřezu (v mé dvougarsonce zatím luxus myčky neexistoval) a rozhodla se, že ho umyju až ráno. Nalila jsem si víno a sedla si do křesla s knížkou, že si chvíli budu číst, ale za chvíli se mi myšlenky zatoulaly zase ke vzpomínkám...

Tehdy před lety o Velikonocích Jakub opravdu přijel. Ale nebyl sám. Věděla jsem, kdo s ním přijede, už z toho mailu, co mi přišel dva týdny předtím...

...přijede se mnou Elisabeth. Je to bezvadná kamarádka, je z Londýna a v Praze nikdy nebyla.Moc se těší, až se z Tebou seznámí, hodně jsem jí o Tobě vyprávěl. Trochu mi Tě připomíná, snad proto, že je blond, nebo proto, že taky ráda běhá...

Když jsme se pak sešli, i s tou jeho bezvadnou kamarádkou, připadal mi podivně cizí. Vzdálený a nesvůj. Nebo jsem taková byla já? Chtěla jsem se vztekat a zlobit a žárlit, chtěla jsem, aby mi vadilo, že po takové době, kdy jsme zase mohli být spolu, s sebou přitáhl někoho jiného, ale nemohla jsem.

Bolelo mě to, ale ta holka byla opravdu fajn.

A Jakub vypadal rozpačitý, provinilý, ale šťastný. Jako byl kdysi se mnou.

Vypadali, že k sobě patří.

Ten večer jsem si pak pro sebe nazvala Večerem zklamaných nadějí. Tehdy jsem kvůli němu brečela naposled. Pak jsem vyždímala kapesník a uvědomila si, že mu to vlastně přeju.

Když jsme se pak loučili a on znovu odjížděl, věděla jsem, že tohle sbohem už je navždycky. Že už se naše cesty nikdy v budoucnosti nespojí do jedné, společné.

Dál mezi námi putovaly maily, ale čím dál řidší a věcnější, a poslední, který jsem mu poslala, byl ten s blahopřáním k přijetí na Royal Academy of Arts v Londýně. Měl talent, to jsem věděla už tenkrát, když jsem viděla jeho fotky mě samotné. Jednou bude slavný. Čekal ho svět. A já... s trochou lítosti a stesku po tom, co mohlo být a už nikdy nebude, jsem mu držela palce.

Ze vzpomínek mě probralo zvonění telefonu. Tomáš. Studoval teď střední, nějaký šílený obor o počítačích, ale stejně jako já byl blázen do běhání. Na rozdíl ode mě pořád bydlel u našich, tedy u mámy a Petra, který byl už víc jak pět let naším druhým tátou. Ale každý víkend jsme spolu chodili běhat.

„Ahoj, Dany. Jen volám, jestli ta sobota odpoledne platí.“

„Jasně že jo, Tome. Stavíš se nebo se sejdeme tam?“

„Až tam. Tak ve tři na Petříně? U rozhledny nebo pod Máchou?“

„U rozhledny,“ rozhodla jsem se. „Pozdravuj naše. Stavím se v neděli na oběd, večer pak mám službu na pohotovosti, tak pojedu rovnou od vás autem.“

„Dobře, vyřídím. Tak v sobotu ahoj,“ rozloučil se.

V sobotu bylo nádherné počasí. Jako by si říjen řekl, že nám znovu dá ochutnat poslední sousto léta. Sluníčko svítilo, bylo teplo, ale ne horko, a obloha byla šmolkově modrá. Ne blankytně, jako bývá na jaře, ale zářila sytou, nádhernou modří, skoro královskou. Stromy na Petříně už zbarvily listí do nejrůznějších odstínů žluté, červené a hnědé, občas protkané zelení jehličnanů. Měla jsem ráda jaro i léto, dokonce i zimu, ale podzim... ten jsem milovala.

Tomáš na mě už pod Petřínskou rozhlednou čekal a jen jsme se přivítali, rozběhli jsem se volným klusem cestičkou od rozhledny směrem ke kostelu sv. Vavřince, odkud jsme to chtěli vzít kolem Štefánikovy hvězdárny na Nebozízek a pak sbíhat po klikatých cestičkách až dolů na Újezd. Jenže když jsme míjeli kostel, od bludiště nám pod nohy vběhl nějaký malý kluk, otočil se po nás, zakopl a už jel po bříšku nejmíň metr po zemi. Pak jsem uslyšela dětský pláč a doktorka ve mně se nezapřela. Tomáš netomáš, běhání neběhání, vmžiku jsem klečela u toho mrňavého ztroskotance a snažila se ho zvednout na nohy.

„Copak tě bolí?“ vyptávala jsem se starostlivě a oprašovala mu zaprášené kalhoty a ručičky. Dlaně měl špinavé, ale krev netekla, a tak jsem usoudila, že se hlavně polekal. „Kde máš maminku?“

Kluk popotáhl a přestal brečet. „Umžela,“ prohlásil věcně a v tu chvíli jsem ho poznala.

„Marku!“ ozval se kousek od nás hlas, který jsem už znala. „Kam jsi mi utekl?“

„Tady je,“ postavila jsem se a pohlédla do modrých očí pana Nemravy. „Nic se mu nestalo, pokud mohu posoudit. Jen se lekl.“

„To je ale kvítko,“ zasmál se, ale vypadal, že se mu ulevilo. Zvedl Marka, posadil si na předloktí levé ruky a klouček mu zabořil uslzený obličej do bundy. „Když si má vybrat, kde se zmrzačí, udělá to zrovna před tou nejhezčí doktorkou z Prahy. Kde jste se tu vzala?“

„Chodím sem běhat,“ pokrčila jsem rameny. „Budu muset jít,“ ukázala jsem bradou na opodál stojícího Toma, který na mě už pokřikoval: „Tak Danielo! Poběž!“

„Jmenujete se Daniela?“ zeptal se pan Nemrava zvědavě.

„Jo,“ přikývla jsem a dumala, jestli ten pán není náhodou nějak moc zvědavý. „A vy? Taky jste se nepředstavil,“ dodala jsem.

„Promiňte. Neuvědomil jsem si... Jsem Ludvík,“ napřáhl ke mně ruku a když viděl, jak se mi údivem rozšířily oči, omluvně pokrčil rameny. „Nemůžu za to. U nás v rodině se to jméno dědilo. Synovi jsem to už nedokázal udělat,“ usmál se svým pětihvězdičkovým úsměvem. Jeho ruka hřála a mě se nějak nechtělo ji pustit.

„To nic. Jen mě to překvapilo,“ zrozpačitěla jsem. „Vážně musím jít,“ vytrhla jsem mu ruku a ukázala na netrpělivě poskakujícího Toma.

„Jistě. Utíkejte, ať se váš přítel nezlobí. Nebo je to manžel?“

„Bratr,“ uvedla jsem to na pravou míru, mávla jim na pozdrav a teprve po několika krocích mě napadlo, nač to chtěl vlastně vědět?

„Kdo to byl?“ ptal se zvědavě Tomáš, když jsme se rozběhli po cestičce k Nebozízku.

„Ludvík Nemrava,“ odpověděla jsem nezúčastněně a teprve po chvíli jsem si všimla, že se Tom zastavil.

„Co je?“ otočila jsem se na něj a zjistila, že na mě zírá jak na mimozemšťana.

„Děláš si srandu?“ vydechl nevěřícně. „Takhle se přece nikdo nemůže jmenovat!“

„On jo,“ pokrčila jsem rameny. „Ten jeho kluk je můj pacient.“ A dál jsem už jenom viděla, jak se Tomáš láme v pase smíchy. Asi jsme pro dnešek doběhali.

 

<<<<<>>>>>

 

Vypadalo to, že to jméno se pro mě stalo prokletím. V neděli, když jsem dorazila k našim na oběd, přivítal mě Petr slovy: „Co jsem to slyšel? Ty prý po Praze sbíráš Nemravy!“

„Ty jsi větší drbna než Kamila,“ otočila jsem se na Tomáše. Věděla jsem, že je můj bratr slepičí prdelka, ale že se k jeho vtípkům přidá i Petr...

„Co s tím máte? Jako by za jméno někdo mohl,“ skoro jsem se urazila. Bylo to divné. Sama jsem se ze začátku nemohla udržet smíchy, ale když jsem slyšela, jak se mu vysmívá někdo jiný, náhle jsem pocítila potřebu ho obhajovat. I když jsem ho vlastně neznala. A ještě ke všemu se mi znovu na dnešek zdál ten sen. Ten sen z garáží. Zase jsem se třásla strachy před neznámými kroky ve tmě a budila se úlevou, když se mezi mnou a těma očima mužského, jehož rysy byly v šeru a stínu nezřetelné, zavíraly dveře výtahu. A vždycky, když jsem se vzbudila, mi vrtalo hlavou, proč tam ten mužský byl a co by se stalo, kdyby do toho výtahu nastoupil se mnou.

Večer na pohotovosti proběhl jako vždycky. Teď s přicházejícím podzimem začínalo být docela rušno. Virózy, horečky, záněty středního ucha, to všechno jako by děti přepadalo teprve večer a v noci. Alespoň že úrazů nebylo moc.

Uprostřed největšího frmolu, když sestra z kartotéky přinesla karty dalších pacientů, mrkla na mě. „Ptal se tu po vás nějaký fešák, paní doktorko,“ uculovala se.

„Vážně? A co chtěl?“

„Nic, jen vědět, do kdy sloužíte.“

„A řekla jste mu to?“

Zavrtěla hlavou. „Ne, jen  jsem mu řekla, ať se vás zeptá sám. Že může počkat v čekárně jako ostatní pacienti.“

„A je tam?“

„Ne, už ne. Asi se mu nechtělo čekat.

No, cenu za chytrost by tedy nezískala. To mu to mohla říct rovnou. Na dveřích přece byla napsaná ordinační doba a od sestry dobře věděl, že jsem uvnitř a tudíž službu mám. No co, už s tím nic nenadělám. Mávla jsem v duchu rukou, pustila to z hlavy a pozvala dovnitř dalšího nemocného prcka.

Končili jsme v deset večer, dál službu první pomoci zajišťovaly nemocnice. Zavřela jsem ordinaci, odnesla poslední karty do kartotéky, v šatně sundala bílý plášť a převlékla se do džínů a svetru, obula si mokasíny a přes ramena si hodila bundu. V autě si ji sundám. Popadla jsem kabelku a zmířila k výtahu. Byla jsem docela unavená, opřela jsem se o zeď a se zavřenýma očima očima čekala, až mi cinknutí oznámí, že jsme v podzemních garážích.

Po cestě k autu jsem se začala štrachat v kabelce a hledat klíče, ale nějak jsem je nemohla najít. Moc mi nepomáhalo ani to, že zářivka nad hlavou měla nějakou poruchu a pořád blikala jako stroboskop. Zase mi to připomnělo ten sen. Znovu jsem zašátrala rukou mezi věcmi v kabelce, ale bez výsledku. Klíče nikde. Asi jsem je zapomněla v ordinaci.

Otočila jsem se zpátky k výtahu, když jsem za sebou zaslechla kroky. Zamrazilo mě. Přidala jsem a sotva jsem se dostala k výtahu, horečně jsem zmáčkla přivolávací tlačítko. Dělej, dělej!

Kroky se blížily, ale oslněná blikajícím světlem jsem neviděla, kdo to je. Nejspíš nějaký doktor, který má po službě, kdo jiný? Nebo... nemůže to být ten chlap, co se na mě ptal? Zjistil si, kdy končím, a teď tu na mě číhá... Hlavou mi proběhlo několik scénářů, které by se skoro mohly hodit tvůrcům nějakého krváku. Kruci, proč to tomu výtahu tak trvá?

Mezi zaparkovanými auty něco bouchlo a já se prudce otočila. Z ramene mi sklouzla kabelka a věci se mi vysypaly na zem. Za zády mi zacinkal výtah, ale já musela nejdřív sebrat ty věci.

„Sakra,“ zahromovala jsem, shýbla se a honem je začala házet zpátky do tašky. Najednou se odkudsi objevila ruka a začala mi pomáhat je sbírat. Zvedla jsem hlavu, zadívala se do modrých safírových očí pod tmavou ofinou a najednou jsem věděla, proč mi hned poprvé připadaly známé. Byly to oči z toho snu. Oči Ludvíka Nemravy. Zaplavila mě úleva. „Děkuju,“ zamumlala jsem a teprve teď jsem si všimla, jaké má rty. Takhle zblízka... nemohla jsem od nich odtrhnout oči.

„Není zač, Danielo,“ řekl měkce a pomohl mi vstát. Rozpačitě se usmál. Nastoupila jsem do výtahu a stejně jako v tom snu, on zůstal venku. Dveře se začaly zavírat a já jsem najednou věděla, že chci zjistit to, na co v tom snu nikdy nedošlo.

Spěšně jsem zastavila zavírající se dveře rukou. „Pojedete taky?“ zeptala jsem se a hlas se mi bůhvíproč třásl.

Jeho úsměv se rozšířil a oči, do té chvíle nejisté, najednou vypadaly šťastně.

„Rád. Já tady totiž na vás čekal.“

 

---

Příští kapitolu napíše eMuska :)

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

 

Opište tento text:

Komentáře

1 2   »

1 2   »