Sekce

• Titulní strana
• O webu
• Jak na to?
• Soutěže
• Sci-fi a Fantasy
• Thriller a Horor
• Romance
• Komedie
• Ostatní
• Poezie
• Fanfiction
• Profily autorů
• Recenze
• Zpovědnice

Další odkazy

• Série
• Diskusní fórum
• Stmívání FF

• 

Facebook

Anketa

Návrh soutěže: Měli byste zájem zúčastnit se spoluautorských povídek s pisateli ze stránek OurStories?

Ano (102) Ne (87)

Celkem hlasů: 189

04.10.2011 [16:30], Karolka, ze série První láska, komentováno 24×, zobrazeno 586×

9) Čas léčí

 

„Dany!“ křikla na mě Kamila.

Periferním viděním jsem zaznamenala, jak zběsile poskakuje a mává rukama. Nastavila jsem semknutá předloktí míči a nechala ho, aby se od nich odrazil jejím směrem. Dřív, než dokončil trajektorii svého letu a přistál na jejích roztažených prstech, jsem se dvěma skoky přesunula na síť. K něčemu mi ty roky běhání přeci jen byly. Byla jsem rychlá. A výbušná. Aspoň pohybově.

V okamžiku, kdy balón s měkkým lupnutím dopadl na bříška jejích prstů, aby se následně vznesl nad mou hlavu, už jsem byla ve výskoku.

Plesk!

Zpevněnou dlaní jsem zasáhla Kamčinu přihrávku tak, že se propálila přesně mezi rukama Viky, která se na druhé straně sítě snažila mou ránu zablokovat.

Ten pocit radosti z toho, že se nám to ukázkově povedlo, a já teď mohla v pádu skrz oka sítě sledovat, jak se míč odráží od palubovky, mi vydržel kolik… asi půl sekundy? Zkrátka jen do chvíle, než se moje levá noha dotkla podlahy tělocvičny. Pak mi v ní křuplo a píchlo, a můj následný výkřik přehlušil jásot našeho týmu, následovaný ostrým hvízdnutím učitelovy píšťalky.

Kecla jsem si na zadek tam, kde jsem doskočila a v obou rukách sevřela ten svůj kotník.

„Danielo, co je?“ Skláněl se nade mnou jako první Fraňkův starostlivý obličej. Nikdy jsem nedokázala pochopit, jak může vážený a obávaný profesor fyziky pouhým převléknutím do sportovního zmutovat do bezvadného a sympatického tělocvikáře. Nejspíš nějaká forma rozštěpu osobnosti.

„To je zas ten tvůj kotník, co?“ ozval se u mého ucha věcný hlas mé nejlepší kamarádky. Zuřivě jsem zakývala hlavou a dál rytmicky pohupovala tělem dopředu a dozadu. Bolestí zatnuté čelisti mi zatím neumožňovaly komunikovat jako člověk.

„Je to horší než obvykle?“ páčila ze mě dál.

„Ne,“ protlačila jsem skrz zaťaté zuby. Největší nápor bolesti pomalu odezníval. „Budu dobrá.“

„Takže mám rychlou volat, teprve až ti to oteče, nebo až omdlíš bolestí?“ utrousil skepticky Fráňa.

„Neoteče to, stává se jí to každou chvíli,“ ujišťovala ho Kami. „Od jisté doby,“ dodala potichu a já měla chuť zavýt. Ta druhá bolest už taky pomalu odeznívala. Přesto mě její plamínky dokázaly spolehlivě olíznout pokaždé, když se do jejich ještě žhavého popela fouklo.

Zbytek těláku jsem strávila na lavičce. S nohou nahoře, zabalenou do mokrýho ručníku, a hlavou opřenou o tyč žebřin. Zavřela jsem oči a dál už jen poslouchala hluk pokračující hry a pískání podrážek o podlahu.

 

Yiruma - Time Forgets

 

Nechtěla jsem na Jakuba zase myslet, ty vzpomínky ještě pořád bolely, i když teď už úplně jinak. Tak nějak tupě. Už se mi při nich nesvíral žaludek, ani mě nenutily k pláči. Jen mi z nich bylo… těžko. Byly to prostě vzpomínky na něco hezkého, co už není. A to vždycky trochu bolí, no ne?

Jenže to zmírňující se tepání v noze mi ho znovu připomnělo. Zase jsem před sebou viděla ty útržky našeho štěstí, okamžiky kdy tu byl, celý jenom můj, a já byla přesvědčená o tom, že navždy. Běhání na Letné, cukrárna, lodičky na Žofíně, focení u Orloje… jeho pokoj a moje rozechvění před naším málem prvním… Ne! K tomu se už nechci vracet.

Prudce jsem otevřela oči a na chvíli zase začala vnímat dění na hřišti. 20:18. Hmm, třeba to ještě dotáhnem. Zkusím zafandit, možná to pomůže.

„Holky, jedu!“ Ups, pardón, tak já už mlčím. Nechtěla jsem je tak najednou vytrhnout z koncentrace. No co, bodík sem, bodík tam, to zvládnou i beze mě.

Znovu jsem se opřela zády o žebřík a přivřela oči. Ještě pořád jsem si dokázala vybavit jeho tvář do detailu. I když už jsem ji naživo neviděla skoro půl roku. Teda když nepočítám pár setkání přes webkameru na Skypu. Zavolal mi přes něj hned, jak dorazil do Švýcarska, a já to nedokázala nevzít. Ten hovor jsme oba probrečeli. Při dalším jsme se už udrželi a vzájemně se zamilovaně ujišťovali o tom, že to zvládnem. Jenže pak přišly prázdniny a já se na Skype skoro nedostala. A tak jsme si zvykli posílat maily… které se postupně zkracovaly a jejichž intervaly řídly. Poslední mi od něj přišel před týdnem. Skoro čtrnáct dnů po mé poslední odpovědi…

 

Ahoj Dany,

je mi to líto, ale z toho našeho vánočního setkání asi nic nebude. Letím s našima na svátky do Thajska. Takovou příležitost si jako fotograf nemůžu nechat ujít. Fakt mě to moc mrzí. Ale na Velikonoce určitě přijedu!

Posílám pár fotek z výletu do Ženevy.

Líbám, Kuba

PS: Nevíš něco o Kájovi? Když se na něj ptám našich, zdá se mi, jako by nějak mlžili.

 

Na jedné z těch fotek stál Jakub uprostřed hloučku mladých lidí. Vedle něj se usmívala moc pěkná blondýnka. Ale ne do objektivu. Dívala se na něj. Zírala jsem pak na tu fotku a fakt chtěla brečet. Kvůli tomu, že já už se na něj takhle podívat nemůžu, a možná i kvůli tomu, že z Káji, který se po třech měsících vrátil vyléčený, byl už zase Karlos – známá postavička z Václaváku. Jakubova oběť, naše oběť, byla zbytečná. Jenže ty slzy nějak nepřicházely…

 

„To snad není možný, tys na tý lavičce fakt usnula!“ pošklebovala se mi cestou domů moje takzvaná nejlepší kamarádka. Kdybych se o ni v tý hnusný rozbředlý kaši, která byla ještě ráno bílá a děsně romantická, nepotřebovala opírat, nejspíš bych ji poslala… pryč.

„Už mě s tím neštvi. Já jsem ne-spa-la,“ ucedila jsem nedůtklivě a sykla bolestí, když mi ujela pravá noha a já tak musela došlápnout na druhou.

„Jo? A proč jsi na nás teda koukala jako sůva z nudlí, když jsme tě vzbu-di-li?“ Ona s tím snad nepřestane!

Jen jsem zafuněla a dál se mračila pod nohy. Nechtěla jsem se s ní kvůli tomu nakonec pohádat. Už jenom proto, že jsem si nebyla tak úplně jistá tím, jestli jsem náhodou doopravdy na chviličku neusnula. Měla jsem totiž neodbytný pocit, že se mi o něčem zdálo. Nebo o někom?

 

Mámě jsem zavolala, že se s tou chromou nohou za Tomáškem do družiny nedostanu. Kamila mě doprovodila až ke dveřím a hned mastila domů, aby se připravila na doučování, co si domluvili s Markem Pšeničkou z béčka. Takže nakonec přeci jen urvala ´Marečka´, jenže tenhle to tomu svému jmenovci natřel na celé čáře. Celkem hezký, chytrý, žádný svatoušek, ale ani moc velký grázl. A měl ji rád. Poznala jsem to. Z toho jak se na ni díval, když byli spolu. Takový pohled už jsem viděla. Ach jo.

Právě když jsem dosedla na gauč v obýváku s obrovskou porcí čokoládové zmrzliny v jedné ruce a pytlíkem plným ledu na bolavý kotník v druhé, zarachotily klíče v zámku. Tak brzy? To přece nemohla máma stihnout.

„Tomy, co ty boty?“ ozval se z předsíně teď už známý sytý mužský hlas.

Vzápětí se za mnou přiřítily vykulené oči mého brášky.

„Dandy, koukej, co mi strejda koupil!“ hulákal už ode dveří pokoje a mával nějakým časopisem. Z titulky se na mě smálo červené kreslené auto s dětským ksichtíkem. „A to není všechno, máme i lístky a jdem na to, chápeš?!“ vyšiloval dál.

„Ahoj, Danielo,“ pozdravil mě ´strejda´ dřív, než jsem stihla Tomáška ujistit, že chápu. „Mazej se zout, jinak zapomenu, kam jsem ty lístky dal,“ pohrozil naoko Tomáškovi a ten se mohl přetrhnout, jen aby už byl zpátky v předsíni. Neuvěřitelné…

„Ahoj,“ pozdravila jsem Petra mírným úsměvem. To bylo taky k neuvěření. Jak se můj počáteční, skoro hysterický vzdor vůči novému muži v mámině životě za těch pár měsíců změnil v… no, řekněme… vzájemný respekt. Byla jsem tehdy vytočená k nepříčetnosti, když nám ho přivedla ukázat. Naštvaná na celý svět. Možná o to víc, že neměl pupek ani pleš, jak jsem si v duchu zarputile představovala. Jak mohla máma dovolit, aby se zamilovala do někoho jinýho, než byl náš táta?! A zrovna v době, kdy jsem byla ještě pořád skálopevně přesvědčená o tom, že milovat může člověk jenom jednou za život. Na žádnou druhou ani čtvrtou lásku, kterou mi máma slibovala, jsem nebyla ani v nejmenším zvědavá. Třicet sekund po seznámení s tím cizím chlapem jsem málem vysklila dveře svého pokoje. A doteď jsem se za to styděla.

„Máma mi říkala, že sis to už zase zvrtla. Ukaž, radši se ti na to podívám,“ vybídl mě, bez okolků si mi dřepl k nohám a pokynul rukou na konferenční stolek.

Tak trochu odevzdaně, ale taky uvolněně jsem mu nabídla svou nohu k prozkoumání. Nedělal to poprvé a nejspíš ani naposledy. A navíc na to měl štempl.

Promnul si ruce, aby si zahřál prsty nejspíš ještě zkřehlé venkovní zimou. Profesionál každým coulem.

„Boty dole a srovnaný! Teď sním ty Kostíky a můžem jít,“ zahlásil Tomášek ochotnicky v letu mezi předsíní a kuchyní.

„Skvělý, Tomy,“ pochválil ho Petr, aniž by přestal věnovat pozornost mému výronu. ´Strejda´ oslovoval brášku Tomy už od začátku. A ten si tak připadal nejmíň o dva roky starší! Petr to s ním uměl. Sám vychoval dva syny. Manželka se mu jednou nějak zapomněla vrátit z lékařské konference v New Yorku. Prý tam dostala životní příležitost. To nepochopím. O ty jeho kluky se teda starala převážně babička, zatímco on trávil život v práci… kde se taky seznámil s mamkou. Netuším, jak dlouho to spolu táhli, než se máma odhodlala nám ho představit, ale pomalu jsem začínala chápat, že na vybudování něčeho takového, co mezi nimi bylo, pár týdnů rozhodně nestačí.

„Hmm, jak jsem si myslel. Kdyby se ti to utrhlo, nesedíš tady, ale v sanitce,“ zabručel spíš pro sebe a stáhnul mi nohavici. „Danielo,“ zahleděl se na mě tím svým seriózním doktorským kukuč, „ty to teď necháš tři týdny v klidu. Zapomeneš na běhání i tělocvik. Jinak ti garantuju, že velmi brzy skončíš na mém stole. A zrovna tebe bych tam celkem nerad viděl. Rozumíš?“ Významně nadzdvihl obočí a já radši honem přikývla.

Na jeho operační stůl se sice drali všichni naši olympionici se zpřetrhanými vazy. Já si ale tu výsadu, že by mě docela určitě operovala tahle doktorská celebrita, klidně mínila odpustit.

Petr odešel za Tomíkem do kuchyně a já se konečně mohla pustit do své zmrzliny. Teda, teď už spíš rozteklého čokoládového krému.

„Jeden si vem.“ Vrátil se a postavil přede mě lékovku s brufenama a sklenici s vodou. Na to že u nás občas přespal, se teda vyznal.

Když za nimi zaklaply dveře, zapila jsem prášek a svezla se na gauči do trochu pohodlnější polohy. Ještě si pamatuju, jak jsem těsně před tím, než nade mnou převzaly vládu analgetika, v duchu rozjímala nad tím, že měla máma nakonec možná pravdu. Třeba po té první opravdu přijde jiná… lepší…

 

Zajíždím autem do ztemnělých podzemních garáží. Parkuju co nejblíž výtahu. Netrpělivě čekám, až přijede. Nad hlavou mi poblikává chabé světlo stropní zářivky. Střídavě se rozsvěcí a zase zhasíná. Za mnou něco zašramotí. Ohlížím se přes rameno. Jsem sama. Výtah cinkne a já téměř vyvrátím jeho posuvné dveře – už abych byla uvnitř.

Srážím se v nich s nějakým mužem v obleku. Z ramene mi sklouzává kabelka. Její obsah se částečně sype na betonovou podlahu parkoviště. On se shýbá a pomáhá mi to posbírat. Nevidím mu do obličeje. Má hodně tmavé vlasy. Už nemám strach. A z toho muže nejsem vůbec nervózní. Jsem ráda, že tam je. Vzhlédne ke mně a podává mi ty věci. Pousměje se. A já nemůžu odlepit oči od jeho rtů.

Jsem ve výtahu. On pořád stojí venku, čelem ke mně. Konečně zvednu oči a zadívám se do těch jeho. Svítí v tom šeru jako dva safíry.

Dveře se zavírají a výtah se měkce pohne.

 

Trhla jsem sebou a rozevřela oči.

Jsem doma…

Nemám žádné auto…

Natož řidičák…

Nenosím kabelky…

A neznám nikoho s takovýma očima…

 

---

 

Příští kapitolu napíše Hanetka :)

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

 

Opište tento text:

Komentáře

1 2   »

1 2   »