Sekce

• Titulní strana
• O webu
• Jak na to?
• Soutěže
• Sci-fi a Fantasy
• Thriller a Horor
• Romance
• Komedie
• Ostatní
• Poezie
• Fanfiction
• Profily autorů
• Recenze
• Zpovědnice

Další odkazy

• Série
• Diskusní fórum
• Stmívání FF

• 

Facebook

Anketa

Návrh soutěže: Měli byste zájem zúčastnit se spoluautorských povídek s pisateli ze stránek OurStories?

Ano (102) Ne (87)

Celkem hlasů: 189

19.09.2011 [16:15], Karolka, ze série První láska, komentováno 29×, zobrazeno 531×

Yiruma - It´s Your Day

 

6) Den stvořený pro tebe

„Danielo...“ ozvalo se v telefonu.

Zavřela jsem oči, moje vystrašené podvědomí mi radilo, abych ten telefon hned vypnula, ale já nemohla. Z úst se mi vydral vzlyk. Opřená v temné chodbě z kamene, jsem se snažila znovu najít svůj splašený dech a srdce, které poznalo jeho hlas. Kdesi z bytu nade mnou se ozvala líbezná melodie, kdosi hrál na klavír. Rozplakala jsem se.

„Danielo, prosím...“ promluvil prosebně znova. Všimla jsem si, jak rozrušeně zní jeho hlas. „Aspoň řekni, že jsi tam.“

„Jsem tu...“

 

---

 

V telefonu se ozvalo úlevné vydechnutí a nastalo ticho. Několikrát jsem zaslechla prudké nadechnutí, ale místo slov mi do ucha křičelo jen to ticho. Tak něco řekni… Opřela jsem se o kamennou zeď a sesunula se po ní do dřepu. Telefon jsem tiskla k uchu stejně náruživě, jako druhou dlaň k očím, ze kterých se řinuly potoky slz.

„Neplakej, prosím…“ ozval se najednou a to mě odbouralo. Definitivně a nekompromisně jsem se rozeštkala. Světlo na chodbě se rozsvítilo a v nich se objevila silueta Kamily. Dívala se na mě, mhouřila oči a mračila se, dokud si neuvědomila, co bylo tak zřejmé i Jakubovi. Brečela jsem. „Danielo, mluv se mnou. Nebreč. Prosím, nech si to vysvětlit…“ žadonil tím nejzoufalejším hlasem, jaký jsem kdy slyšela. Vrtěla jsem hlavou jako smyslů zbavená, dokud jsem si neuvědomila, že mě nemůže vidět. Kamila se pohnula. Udělala nejistý krok mým směrem, pak se zarazila a naklonila hlavu do strany. Zkusila jsem se usmát, ale vyšel z toho jen škleb, který mě znovu rozeštkal. „Dany…“ ozval se znovu a naléhavěji.

„Kdo to byl?“ vyhrkla jsem, jakmile jsem dokázala ovládnout hlas a prvotní šok mě opustil. Mohla jsem se zeptat na milion jiných otázek, ale…

„Karlos,“ vydechl.

„Kdo je Karlos?“

„Jeden…“, zaváhal, „… kluk,“ dodal po chvilce. Kamila si zkřížila ruce na prsou a začala netrpělivě podupávat nohou. Nejspíš se nemohla dočkat chvíle, kdy zavěsím a povím jí, proč tu roním krokodýlí slzy.

„Lžeš,“ obvinila jsem ho a můj pud mě ihned nabádal se omluvit.

„Nejde to vysvětlovat po telefonu. Prosím, otevři mi…“ Moje srdce se zastavilo a žaludek udělal salto. Dělí nás jen dveře? Jedny ohromné pevné dveře?

„Musím jít,“ vydechla jsem a kousla se do rtu.

„Dej mi šanci…“ prosil a trhaně se nadechl. Tentokrát jsem to byla já, kdo vyhrkl: „Nebreč!“

Kamila přestala dupat nohou a zpozorněla. Bez servítek a mé potřeby osobního prostoru se ke mně sesunula na zem a vzala mě kolem ramen.

„Zítra…“ špitla jsem. Nemohla jsem ho prostě nechat jít jen kvůli tomu, co jsem viděla, krucinál!

„Kde?“ vydechl nadějně.

„U koně,“ vzdychla jsem. Čím víc lidí, tím menší ostuda. Před lidmi nebrečím, nehroutím se, nekřičím… I když… Výjimka? Proboha, plánuju křičet na Jakuba, přestože netuším, co se stalo?!

„Ve tři. Budu tam,“ slíbil a já znovu zavřela oči a opřela se hlavou o zeď za sebou. „Dany?“ vyhrkl, než jsem mu stihla zavěsit.

„Hm?“ ozvala jsem se z posledních sil.

„Miluju tě.“ Můj palec zavěsil za mě a já se konečně mohla odevzdat do náruče své nejlepší kamarádky a vybrečet si oči.

 

<<<<<>>>>>

 

„Je to kretén. Kašli na něj…“ přesvědčovala mě ještě druhý den ve škole Kamila. „Podívej se na sebe, vypadáš jak Střihoruká Edwarda…“ vytkla mi. Automaticky jsem si dlaněmi ulízla vlasy co nejvíc k hlavě a zamračila se na ni.

„Má právo mi to vysvětlit, Kami… A já mám právo to slyšet. Co když to nebylo vůbec tak, jak jsem to viděla?“ bránila jsem ho.

Kamila povytáhla obočí a jízlivě se ušklíbla.

„Třeba se pleteme,“ dodala jsem šeptem.

„Těžko,“ odfrkla si. Nervózně se ošila a sklonila hlavu co nejvíc k té mé. „Viděla jsem ho s Berkym,“ žalovala.

Tentokrát jsem se mračila já.

„Kdo je Berky?“ zajímala jsem se. Její odhalení tím přišlo vniveč. Možná čekala nějakou temnou hudbu, nebo činely, nebo můj vyděšený křik, ale spletla se.

„Proboha, ty nevíš, kdo je Berky?“

Jen jsem zavrtěla hlavou.

„Je to dealer. Ochomýtá se kolem Václaváku. Proč jinak by s ním mluvil, kdyby od něj…“

Byla jsem rychlejší. Zacpala jsem si uši a začala pískat. Bez ohledu na to, že je vyučování. Přitáhla jsem tak pozornost nejen Kamily, ale i profesora Štikara.

„Nudím vás?“ zajímal se.

„Pardon,“ kníkla jsem a zajela co nejvíc pod lavici. „Já nechtěla.“

Kamila si okusovala spodní ret a předstírala, že mě nezná, zatímco se ostatní tváře opět otáčely k tabuli.

„NEBRAL!“ vyhrkla rychle, abych to slyšela a nestihla se bránit. Dloubla jsem ji do žeber a chtělo se mi zase brečet.

„On mi to vysvětlí…“ sykla jsem.

„Dany, je to klasický model narkomana. Jak ti to chce vysvětlit? Určitě použije něco jako, že to nebylo tak, jak to vypadá, nebo že mu to sice Berky nabízel, ale on poctivě odmítl… Musíš mu zkontrolovat ruce a žíly. Podívej se mu do očí a taky k nosu, jestli nešňupe a…“

„Drž zobák, proboha!“ vyjela jsem na ni. „Nefetuje.“ Prosím, prosím, ať mám pravdu. Prosím!

Kamila semkla rty do úzké napružené linky a odvrátila se ode mě. Omluvím se jí po hodině. Teď jsem uražená na celý svět.

 

<<<<<>>>>>

 

Naštěstí to pochopila a já se ve tři hodiny mohla vydat na Václavské náměstí. Klopila jsem hlavu schovanou pod kapucí a počítala dlažební kostky, než jsem došla k cíli. Vzhlédla jsem a nejistě se rozhlédla. Doma jsem věnovala dlouhou hodinu make-upu, aby si nevšimnul, co se mnou přes noc udělal, ale stejně jsem nevěřila tomu, že by to nepoznal. Znal mě. A já znala jeho – do včerejška. Jak se to mohlo stát? Vždycky jsem věřila tomu, že narkomani… Není narkoman!

Žaludek mi udělal kotrmelec a naskočila mi typická husí kůže. Byl tu. Někde tu byl. Otočila jsem se kolem své osy - asi třikrát, než jsem si všimla postavy v černých kapsáčích a světle modré mikině s kapucí na zip. Ruce měl vražené hluboko v kapsách, na jednom rameni batoh a díval se na mě. Naprázdno jsem polkla a on se nejistě usmál. Nejspíš celou noc nespal. Proč asi? Dával si do nosu? Zavrtěla jsem hlavou, abych tyhle myšlenky zapudila. Jenže ať jsem dělala, co jsem chtěla, nešlo to. Valily se do popředí jako fanynky Lunetic. Krucinál.

Vyrazil ke mně a zastavil až půl metru ode mě.

„Jsem rád, že jsi přišla,“ řekl unaveným ochraptělým hlasem a jeho oči klouzaly po mé tváři. „Spala jsi vůbec?“

„Jako dřevo,“ lhala jsem a ani se nezačervenala.

„Můžu tě vzít na colu? Nebo na zákusek? Pivo?“ navrhoval. Co třeba brko, nebo lajnu?

„Líbí se mi tady.“ Trhavě přikývl a shodil batoh z ramene, aby se vzápětí posadil na lavičku. Já zůstala stát. Vzhlédl ke mně a otřel si nejspíš zpocené dlaně o kalhoty.

„Karlos je kamarád ze školy. Viděla jsi ho tenkrát v parku, pamatuješ?“

„Ne.“

„Něco ode mě potřeboval, tak jsem mu to nesl…“

„Co potřeboval?“

„Peníze,“ vyhrkl automaticky. Bylo to docela rychlé a sebevědomé a… Teď bude lhát!

„Na drogy, ale to jsem nevěděl, dokud jsem tam nepřišel. Odmítl jsem.“

Zkoprněla jsem a zírala na něj. Díval se mi do očí a vypadal, že nelže. Jak vůbec poznám lež?

„Naši rodiče se spolu přátelí. Je jako můj vlastní brácha. Včera jsem se s ním kvůli těm drogám hrozně pohádal.“

„Kdo je Berky?“

„Jeho dealer. Nevím, jestli jsi ho viděla, ale stál tam kus od nás. Málem jsem dostal do čumáku, kdyby ses neukázala. Zachránila jsi mě a já můžu zachránit Karlose.“

Zamračila jsem se.

„Fakt nefetuješ?“

„Jednou jsem to zkusil, ale… Byla to marihuana a připadal jsem si pak jako idiot. Jen jsem se pořád smál,“ řekl a uchichtl se při té vzpomínce. „Od té doby…“

„Hrozně jsem se bála, že něco bereš…“ vzlykla jsem. Krucinál, proč zase brečím? Úleva? V jediném okamžiku byl u mě a objímal mě.  Ten malý zpropadený červíček byl stále uvnitř, ale momentálně chcípal hlady, protože mi Jakub všechno vyvrátil naprostou logikou. Je čistý. Nefetuje. Zase je to můj Jakub.

Sedět u Koně, být v náruči své první opravdové lásky a sledoval lidi okolo, občas se líbat, hladit, smát… Ještě včera večer jsem věřila tomu, že tohle už s ním v životě dělat nebudu. Naštěstí jsem se spletla. A spletla se i Kamila. Nemohla jsem se dočkat, až jí to povím.

 

Ty dny poté… nešlo to popsat slovy. Konečně jsme vyrazili do Zoo i s Tomáškem a Jakub nás vzal na zmrzlinu. Byli jsme v kině a naplánovali si výlet na víkend do Divoké Šárky. Jen my dva. Lhala bych, kdybych řekla, že jsem se pokaždé neděsila, že nepřijde, ale o to větší radost jsem měla, když přišel na čas.

 

<<<<<>>>>>

 

„Takže zítra?“ zavrněl mi u ucha Jakub, asi čtrnáct dní po tom extempore s Karlosem a Berkym, a já se rozesmála.

„Co je? Nesměj se, když ti okusuju lalůček…“ vrněl a dobýval se mi k uchu.

„Nech můj lalůček být… Musím jít, jinak se máma zblázní strachy…“ bránila jsem se.

Sevřel mě pevněji v náruči a políbil mě.

„Co kdyby sis domů přivedla chodící batoh?“ navrhl.

„To jako tebe? To by ji fakt potěšilo…“

„Byl bych nenápadný a dokonce bych i pozdravil,“ sliboval.

„Můžeme to zkusit zítra přes den. Možná nás nechá přejít přes práh,“ smála jsem se, zatímco mi znovu zaútočil na ucho. „Vážně už musím…“ škemrala jsem.

„Hm…“ zavrněl a jeho rty přešly níž. Málem jsem se zalkla. Sakra, možná bych se mámy mohla zeptat, jestli nemůžu zůstat venku ještě chvíli…

Zazvonil mu mobil. V kapse. A nepřestával, ani když dohrálo první kolo melodie.

„Do háje,“ sykl a odtáhl se.

Jen letmo jsem zahlédla jméno na displeji: Berky.

„Proč ti volá?“ udeřila jsem na něj.

„Štve ho, že jsem mu sebral Karlose.“

„Sebral?“ nechápala jsem.

„Karlos šel dobrovolně do léčebny pro drogově závislé…“ řekl a ošil se. „Musím letět, Dany. Takže zítra v parku?“ ujišťoval se a líbnul mě na čelo.

„Zítra v parku,“ zopakovala jsem na znamení souhlasu a sledovala, jak mizí za rohem, ruce v kapsách a na hlavě kapuci. Ani nepočkal, až zajdu do domu. V batůžku mi pípnul mobil. Vyštrachala jsem ho a otevřela zprávu.

Máš zpoždění, nemyslíš? Máma.

„Však už jdu,“ zavrčela jsem a vploužila se do domu.

Večer v posteli jsem si projížděla zprávy od Jakuba a culila se jako pitomá. Každý vztah má mráčky, no ne? A omyly, no ne? A nesmyslná podezření, no ne? Nic není dokonalé, no ne? Přísahala bych, že se usmívám i ze spaní, kdyby to po mně někdo chtěl, protože myšlenky na ty nejkrásnější okamžiky po boku Jakuba, byly balzámem na moje tesknící srdce, když nebyl vedle mě. S ním to bude věčné. Napořád. Paní Daniela Procházková… Pé by mohlo být velké a ten zbytek takový ten klikyhák, jako dělá máma u svého podpisu… Musím to zítra vyzkoušet, jak to bude vypadat. Než jsem usnula, pípla mi MMS.

Jakub mi poslal fotku z Šárky. Naše nohy visící ve vzduchu – konečně ovládl samospoušť tak, jak měl – a veselé rozesmáté tváře na nejnižší větvi mohutného stromu. Přitiskla jsem si telefon k hrudi a spokojeně zamlaskala. Chvíle s tebou pro mě znamenají strašně moc… říkal text pod obrázkem, který jsem si opakovala do absolutního vyčerpání.

 

 

---

Příští kapitolu napíše Evelyn :)

 

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

 

Opište tento text:

Komentáře

1 2   »

1 2   »