Sekce

• Titulní strana
• O webu
• Jak na to?
• Soutěže
• Sci-fi a Fantasy
• Thriller a Horor
• Romance
• Komedie
• Ostatní
• Poezie
• Fanfiction
• Profily autorů
• Recenze
• Zpovědnice

Další odkazy

• Série
• Diskusní fórum
• Stmívání FF

• 

Facebook

Anketa

Návrh soutěže: Měli byste zájem zúčastnit se spoluautorských povídek s pisateli ze stránek OurStories?

Ano (102) Ne (87)

Celkem hlasů: 189

12.02.2012 [22:00], Ivanka, ze série Tajemství syna války, komentováno 8×, zobrazeno 278×

Prolog

r. 2009 n. l. Santuario, Španělsko

 

Zaškrtím ji, rozčtvrtím a předhodím žralokům. Vystavím ji arabskému mučení. Uvážu ji za jedoucího koně.

Je ta nejzbrklejší, nejbláznivější a nejposedlejší žena, s jakou jsem se kdy setkal. Za tohle ji přestanu financovat všechny její výlety za poznáním, jak nákladným cestám s oblibou říkala. Za tohle ji předhodím děkanovi. Ale ze všeho nejdřív ji najdu a pořádně obejmu.

Za jízdy jsem do ruky bafl její spěšně naškrábaný lísteček.

 

Našla jsem to! Konečně jsem přišla na to, kde je ukrytá. Nemůžu čekat, potkáme se na místě. Madlen.

 

Potkáme se na místě. Jak konkrétní. A tohle dokáže napsat diplomovaná doktorka. Inteligence k nezaplacení. Trvalo mi půl hodiny, než jsem dokázal rozluštit její zápisky. A pak další hodinu, než jsem se dostal sem. Byl jsem blízko. A až ji najdu, tak ji předhodím lvům.

Na nebi se kupily hrozivé mraky, přede mnou se tyčil osamělý kopec s obrysy ruin maurské pevnosti. Pane Bože, ať tam je! Byl jsem vzdálený asi kilometr od kopce, když jsem uviděl její auto. Na přední sklo se snášely provazce deště a já chtě nechtě musel zpomalit na minimum.

Zbytečné zdržení. Zbytečné zpomalení. Zastavil jsem hned vedle jejího jeepu. Kupodivu jsem nezaváhal ani na chvíli, jen jsem bez zábran vyskočil do začínající bouřky. V tu chvíli jsem byl promočený až na kost. Zabiju ji, přísahám. Kopec jsem vyběhl v rekordním čase. Částečně za to mohl nepříjemný studený déšť, částečně strach o Madlen.

Ne, tahle akce se mi od začátku nelíbila. Bylo to moc lehké, moc primitivní. Ale ona byla jako posedlá. Musela dokázat, že má otec pravdu. Musela dokázat, že má pravdu ona. Neohlížela se okolo. Nezajímalo jí nic jiného než její pravda.

Stanul jsem mezi ruinami. Všechno vypadalo naprosto normálně. Až na tu prasklinu ve zdi, která nebyla prasklinou. Nezkoumal jsem, jak ji objevila, jen jsem se rozběhl k ní.

Vybafla na mě černo černá tma a stísněný prostor.

„Madlen?“ zakřičel jsem z plna hrdla. „Madlen, jestli tam jsi, tak se mi okamžitě ozvi!“ no jasný, co bych čekal. Nemohli ten krám schovat někde, kde není tma a málo čtverečních metrů? Někde, kde člověk v pohodě může roztáhnout ruce a nečeká na něj past, která ho uvězní uvnitř? Nevlezu tam. Vlezu. Nevlezu. Musím.

„Dopdele,“ sykl jsem a odpovědí mi byl prudký záblesk. Tohle jí budu předhazovat hodně dlouho. Z durch mokré bundy jsem vytáhl klíče s baterkou. Není nad serepetičky a přívěsky. Snažil jsem se moc nekoukat okolo a soustředit se pouze na daný úkol. Ne, rozhodně tu není málo místa. Je to tu úplná Sixtinská kaple. Trvalo sotva minutu než jsem došel na úpatí schodiště. Stačil mi jediný pohled na posouzení situace.

Uprostřed místnosti jako anděl stála Madlen. Na tváři měla podivně nepřítomný pohled, rukama hledala jakoukoliv oporu. Oči byly najednou prázdné, vzdálené a bez života.

„Madlen!“

Natáhla ruku a pohnula rty. A pak se bezvládně zhroutila k zemi.

„Madlen! Madlen, probuď se,“ klekl jsem si vedle ní na kolena a poplácal jí po tváři. Nereagovala.

Bylo to špatné, hodně špatné. Vytáhl jsem jí do sedu, chytil pod rameny a popotáhl ke schodům. Najednou jsem se cítil podivně slabý. Její jindy lehké tělo se zdálo nepřiměřeně těžké. A nebo moje ruce slábly. Před očima se mi udělaly mžitky.

K čertu.

Cesta nahoru po mramorovém schodišti byla nekonečná. Už jsme byli skoro u východu, když mě něco donutilo otočit se. Zahlédl jsem, jak se soška na oltáři posměšně nabízí. Až se probudí a zjistí, že jsem ji tam nechal, tak to budu já, kdo skončí na márách. Klopýtavě jsem se vydal zpět dolů.

„Počkej. Bude to jenom chvilka,“ řekl jsem spíš sobě než jí. Jen chvilka. Pár kroků. Místnost nabírala na šířce a ztrácela výšku. Stěny se podivně kroutily a podlaha se přibližovala a oddalovala zároveň. Připadal jsem si unavený jako nikdy předtím.

Ale Madlen na mě čekala. Až ji odsud dostanu, budu moct usnout. A dlouho, dlouho spát. Soška byla nadosah ruky, stačilo ji jen sevřít. Ale ve chvíli, kdy se mé vlhké prsty dotkly jejího pasu, zaplála plamenem.

 

1. Kapitola – soška, zkouška a tajemný cizinec

 

r. 404. př. n. l., městský stát Athény, balkánský poloostrov

 

Byla noc, tma by se dala krájet jako čokoládový dort, vzduch se tetelil horkem. Všude bylo ticho a klid, jen na velkých bílých hradbách postávalo pár vojáků. Hlídka byla zoufale slabá, činilo ji pouze několik mladíků sotva schopných udržet meč. Vlastně celé Athény už dávno nebyly tak krásné jako před lety. Město sužované válkou bylo jen stínem své podoby za Perikla.

Všechna okna byla temná, obyvatelé města vzdělanců si nechávali zdát sny dobré i noční můry. Tiché oddechování spáčů nepřerušovalo naprosto nic. Jen v jednom z oken komíhavě svítila svíčka zmítaná lehounkým vánkem.

Vítr odfoukl lehounkou záclonu a náhodný kolemjdoucí by spatřil krásnou mladou dívku. Dlouhé blonďaté vlasy jí sahaly až po útlý pas, oblečena byla jen v lehké bílé říze. Měla mírný a šlechetný obličej a jemné rysy. Přes zdánlivou křehkost se jí však v očích značila odvaha. Byla stejná jako desítky jiných bohatých a vzdělaných dívek.

Svými štíhlými s pěstěnými nehty nervózně poklepávala o desku stolu. Po chvíli vstala a začala přecházet po místnost, vyhlédla z okna a vykoukla ze dveří. Služebnictvo, matka, otec i sourozenci spali. Jen ona nedokázala zahmouřit oka. Věděla, že dnes se stane něco, co změní jejich životy.

 

O notný kus dál, za vysokými hradbami opevněného města, se mihnul stín. A pak se ten stín nepozorovaně dostal k bráně. Věděl, že dnes ho už do města nepustí a přesto musel najít způsob, jak poselství doručit co nejdříve. Ta malá tajná vrátka, která mu pro tyto účely ukázala paní, byly pro dnešní situaci jako dělané. Stačilo jedno slovo a strážný hlídající zdánlivě bezvýznamnou škvíru ve stěně mu otevřel. Strážný se na nic neptal, přesto mu v očích zářila jasná otázka. Posel jen zkroušeně zavrtěl hlavou a nechal vrátného o samotě se svými truchlivými myšlenkami. Byl konec.

Cesta k domu trvala sotva chvíli. Ani nemusel klepat, nádherná blondýnka, jeho paní, mu otevřela hned, jak stanul přede dveřmi.

„Jakou mi neseš novinu, Meriklesi?“ zeptala se tiše žena.

„Má paní, bitva u Kozích říček byla ztracena už předtím, než začala. Naše vojska prohrála a nepřátelé budou u bran města velmi brzy,“ řekl se skloněnou hlavou.

Žena jen pokývla a propustila svého věrného služebníka. Neměla na výběr. Nedali jí možnost zvolit si. Musela udělat něco, co se jí příčilo. Nevěděla, jestli to někdo z jí oddaných mužů a žen přežije, přesto však musela jednat dříve, než do města vtrhnou nepřátelé.

Přistoupila k majestátné soše v koutě, která zároveň sloužila jako tajná skrýš, a vyndala maličkou bílou sošku Erose. Na první pohled nebyla nijak neobyčejná, přesto z ní však vyzařovalo cosi, co ženu donutilo sklopit svůj modrý pohled. S povzdechem zabalila bůžka do látky a strčila ho do vaku.

Dlouhá cesta za svobodou právě začala…

 

r. 2011 n. l., Paříž, Francie

 

„Aristoteles, žák Platóna, se narodil roku 384 a zemřel roku 324-“

„Špatně!“ zakřičela Adelle, vyskočila jako čertík z krabičky a odhodila zprohýbanou knížku. „Už zase špatně! Aristoteles zemřel roku 322 před naším letopočtem!“

„Já vím, já vím, já vím!“ zakřičela jsem na obranu. Týden, celý týden se to učím znovu a znovu a rok 322 prostě pořád nechce naskočit.

„Ne, nevíš to. Protože jsi to řekla blbě,“ vyjela na mě znovu. Na rty se mi draly nadávky všeho druhu, ale já je nepustila ven. Ne teď, ne tady. Potřebovala jsem někam vypadnout, jít na vzduch, nebo kamkoliv, jen nezůstávat v tomhle tmavém neuklizeném bytě. „Zítra tě bude zkoušet Ježovka a ty nejsi připravená!“ vmetla mi znovu do tváře. Jo, jasný, dělám ti to naschvál. Já samozřejmě nevím, že mě bude zkoušet Ježovka. Nebo spíš tyranka. Zmije. Mrcha. To bylo přesnější. Nejhorší učitelka na světě, která potvrzovala teorii, že ženy jsou z Venuše. Nejenže jako ufon vypadala, ona měla i jejich hodnoty a mluvu. Nerozuměl jí ani Pierre, ten nejinteligentnější člověk, kterého jsem znala.

„Díky za připomenutí,“ ušklíbla jsem se na ni.

„Neškleb se, budeš mít vrásky!“ odpověděla mi naprosto nevzrušeně. Adelle, jedna z milionu žen, které nikdy nepochopím. Její nálady se střídaly rychleji než aprílové počasí a za nejlepší zábavu na světě považovala dámský večírek plný lakování nehtů a kecání o zadku toho kluka, co dneska potkala v kavárně. A taky moje spolubydla a holka, co mě vždycky před Vánocemi vytáhla do obchoďáku a donutila mě koupit si něco na sebe. Moje zlato a stříbro zároveň, ten nejnormálnější člověk v okolí tří sta metrů. Protože jestli Ježovka byla z Venuše, tak já pocházela minimálně z Pluta.

„Mám toho dost, padám odsud,“ zamumlala jsem a vyšla ze dveří. K mému překvapení neodporovala, propustila mě s grácií královen.

Jen co jsem vylezla ven z několika patrového činžáku, který na noc sloužil jako doupě, ve kterém laskavě složíme své hlavinky ke spánku, měla jsem chuť se tam vrátit. Mít klid od věčného ruchu velkoměsta a čas na to zalézt si do postele s nějakou knížkou, která není plná ani dat, ani poučení. Prostě si dát laciný středověký románek, ve kterém všechno dobře dopadne a nikdo neumře…

Bloumala jsem ulicemi a přitom se snažila nemyslet na Platóna, Sokrata ani Aristotela. Stejně se mi ale trojice chlápků honila v hlavě víc než mí okolo stojící současníci, kteří se mě ze všech sil snažili shodit na zem.

Ani jsem nevěděla jak, najednou jsem stála před boční budovou školy. Jo, ani to bloumání už není to, co bývalo. I to mě vede do školy. Za chvíli se mi o ní bude i zdát. A já najednou nedokázala posoudit, jestli noční můry nebo sladké sny. Byla neděle, den, kdy je budova obvykle neprodyšně uzavřena, ale dnes se něco dělo. Po schodech před vchodem se pohybovaly skupinky vzrušeně debatujících studentů, na privátním parkovišti kousek stranou od ruchu ulice parkovalo několik hodně, opravdu hodně drahých aut. Jeden ze zvědavců, pro mě neznámý, stál kousek stranou a zkoumavě pozoroval dav. Zvědavost, moje druhá věrná spolubydlící, mi nedala a já se chtě, nechtě vydala přes ulici, abych si tam odchytla nějakého informovanějšího současníka. Moje přání neseznamovat se s nikým otravně cizím se vyplnilo v té chvíli, kdy jsem v jednom z živě debatujících kroužků zahlédla Pierra.

Zuřivě okolo sebe máchal rukama s dobře pěstěnými nehty a jako vždy byl nejvíce slyšet. Tlusté intelektuálky mu sjely až na špičku nosu a on si je pořád netrpělivě opravoval. Jako vždy na sobě neměl ani kabát, ani bundu, kolem krku měl hozenou jen tlustou pletenou šálu od maminky, která ostře kontrastovala s temně fialovou letní košilí. Byl prostě jako vždy a všude nepřehlédnutelný. Zhluboka jsem se nadechla a vydala se k rozvášněné skupince.

„Kaixo Michelle,“ řekl jen tak mimo řečí a obrátil se na posluchače před sebou. „A to je na tom nejzajímavější, nikomu nechtějí říct, o co tady přesně jde. Narazila na to prý skupinka námi odchovaných historiků, a proto to dovezli zrovna sem,“ pokračoval dál v mnou přerušeném hovoru a mě si už nevšímal. To byl celý on, inteligentní, neslušný a hrozně netaktní. Jeho Kaixo ho proslavilo po celé univerzitě. Trpěl totiž utkvělou představou, že má v sobě baskickou krev, přestože se jeho rodina nesetkala s rodilým Baskem nejméně deset generací. A tak se naučil baskicky a od třinácti let si šetřil na dům, který si postaví vedle svých krajanů. Rodiče se mu to ze začátku snažili rozmluvit, ale po pěti letech to vzdali. On byl šťastný a vzdělával se, oni měli pokoj od neustálých hádek. A celé okolí, snad jen kromě mě, mělo toho geniálního blázna rádo.

Po pěti minutách jsem věděla asi to, co na začátku. Pierre stejně jako ostatní v hloučku věděl akorát to, že do budovy někdo přenesl veliký balík. Jinak naprosto nic. Další půl hodinu jsem stepovala na schodech a společně s ostatními čekala, jestli se k tomu někdo blíže vyjádří. Ale zasvěcencům byl dav před budovou úplně lhostejný. A tak jsem se znuděně a možná i zklamaně otočila k odchodu. Aristoteles čeká…

 

 

Druhý den ráno jsem se vzbudila se silnou bolestí hlavy a krutou nevolností. Setkání s Ježovkou bylo tady. Za několik málo hodin uvidím ten její přísnej ksift a jako vždy jí nic neřeknu, protože mi uhrančivým pohled přilepí jazyk na patro. Kvůli té ježibabě mě jednou vyhodí ze školy. Bylo to nad slunce jasné. A pak pojedu domů a budu prodávat v malém obchůdku se suvenýry, kde mi šéf neustále bude čumět do výstřihu a šahat na zadek. Každý den do konce mého pitomého života. Když jsem se rozhodla pro studium historie, rozhodně jsem netušila, že mě bude vyučovat mumie sama.

„Neboj, to zvládneš,“ řekla Adelle všelijak, jen ne přesvědčivě. Musela jsem se ušklíbnout. To určitě.

Cesta do školy byla ta nejkratší v mém životě. Jako bych měla v zadku raketu, byla jsem tam neuvěřitelně rychle. Do prkýnka. Chladné a temné chodby univerzity byly snad ještě chladnější než rušné ulice Paříže. Vlastně všechno tady bylo podivně ledové. Včetně mých rukou. Co nejpomaleji jsem bloumala chodbami, ale její pracovna se nebezpečně blížila. Já to nezvládnu. Vzdávám to. Budu pracovat v obchůdku se suvenýry. Je mi to naprosto jedno. Přesně v tu chvíli, kdy jsem se otočila k odchodu, mi zapípala kapsa. Nebo spíš mobil v ní. Škoda, momentálně bych víc uvítala, kdyby vedle mě zapípal koš. Znamenalo by to totiž, že je tam bomba, budova bude evakuována a dnešní zkoušení se ruší. Ale byl to jen ten mobil. A esemeska.

 

Jestli se ted otocis, tak uz s tebou víckrát nepromluvim. Omyl, budu s tebou mluvit az do skonani světa. A.

 

Nenávidím ji. Věděla jsem, že ona sliby, i ty přes telefon, plní. A tak jsem se s povzdechem znovu otočila a po chvíli stanula před její pracovnou. Pracovnou zkázy a mučení nevinných obětí. Právě z ní odcházela zkroušená studentka vyprovázená útrpnými pohledy současníků, které to ještě čekalo. Já jí taky litovala. Ale víc jsem litovala sebe, protože mě to taky brzo čekalo.

Připadala jsem si jako před popravou. Zakoktám se a neřeknu jí ani slovo. Možná se jí ani nepředstavím. To bude ostuda.

Na tohle prostě nemám. Ve chvíli, kdy jsem se opět rozhodla, že budu prodavačka, do dveří vlezl Pierre. Odpověděl na několik srdečných pozdravů a cestou ke mně si potřásl rukou snad se všemi čekajícími. A do ztrápených obličejů přinesl aspoň trochu úlevy. Ležérně se postavil vedle mě a jako pán se rozhlédl po místnosti. Do pracovny byla povolána další oběť a ovzduší zase o něco zhoustlo.

„Jak jistě víš, poslala mě Adelle. Vytáhla mě z postele před dvanáctou a sprostě mi vyhrožovala, že mi přes noc vypáře šálu, což by máma asi nepřežila, takže jsem se velmi, ale opravdu velmi obětoval, vylezl jsem z postele a teď tu stojím jako trotl jen proto, že ty se nechováš jako dospělá a vzdělaná žena. Je ti to jasné?“ vychrlil na mě rychlostí grippenu. Ten by vykecal z jalový krávy tele. A tak jsem mu to pro klid svých uší odkývala a smířila se s tím, že mě do toho kabinetu prostě dostanou.

Z dveří vylezla další oběť, která šťastně gestikulovala, že má za tři. To by bylo lepší než vyhrát milion.

„Dovnitř má jít nějaká Monnierová,“ řekla do placu a zvědavě se rozhlédla, koho že to posílá do jámy lvové. S tím, že si zkoušející vybírá další oběť, jsem se setkala jen u ní. Tahle ženská prostě ráda ovládala ostatní. A tak si zavolala všechny studenty na stejnou hodinu a nechala je čekat do zblbnutí. Jeden nikdy nevěděl, kdy na něj přijde řada, a proto musel být na místě celou dobu. A běda, pokud nepřišel. Tahle ženská byla ďas.

V tu chvíli se určitě zastavila zeměkoule a já si připadala jako protinožec. Hlavou dolů a s kapsou na břiše. Zřejmě jsem vypadala hodně vyděšeně, protože se všechny pohledy upřely na mě, aniž bych něco řekla.

„Zabij mě,“ zašeptala jsem a prosebně upřela pohled na Pierra. Nesplnil moje poslední přání a jen mě popostrčil ke dveřím. Rychle jsem v hlavě vyštrachala léty zaprášenou modlitbičku a v duchu si ji odříkala. Nepomohlo to, tahle situace pořád byla aktuální.

Minerva Fines. Jak příhodné. Hladká… Možná proto se jí začala říkat Ježovka. Omyl, právě proto se jí začala říkat Ježovka. A není to jedno? Bylo to jedno. Úplně jedno. Aspoň pro tuhle krátkou chvíli. Roztřesenýma rukama jsem uchopila kliku a vydala se tam, odkud není návratu.

Kabinet byl úplně stejný jako minulý rok. Před velkým oknem pořád stál masivní stůl a před ním v tom neskutečně ošklivém hnědém křesle pořád seděla starší bába. Nehty děsivě pomalu přejížděla po opěradle křesla a já měla pocit, že se mě s nimi chystá rozškrábat.

Měla na sobě přiléhavý šedý kostýmek, v něm opět černou košili zapnutou až ke krku. Na úplné špičce nosu měla učitelky, jinak se těm šedivým obroučkám nedalo říct. Krátké hnědé vlasy měla pečlivě nafoukané a kolem úzkých úst se jí táhly vrásky od toho, jak je neustále nespokojeně krčila.

V ruce měla černé desky a zamyšleně v nich listovala. Jako malá holka jsem zůstala stát hned za dveřmi a neodvážila se udělat ani krok vpřed. Vlastně jsem toužila utéct někam hodně daleko. Na Novém Zélandu je prý hezky. Po chvíli dusného ticha pomaloučku zvedla hlavu a přeměřila si mě jasně modrým pohledem.

„Michelle Monnierová?“ zeptala se a lehce pozdvihla obočí. V tu chvíli jsem ji odhalila. Ona si to prachsprostě užívala. Bylo na ní jasně vidět, jak ji těší, že na mě má tak velký vliv. Ježibaba. Chtěla jsem jí odpovědět, ale nějak mě nenapadlo, co na tohle říct. A tak jsem mlčela. A mlčela jsem i při první otázce. Najednou jsem si nemohla na nic vzpomenout. Ovzduší v místnosti se ochladilo na bod mrazu a jazyk se skupenstvím přizpůsobil teplotě. Zrádce jeden. Když už jsem si myslela, že mě od zkoušky vyhodí, tak někdo zaklepal.

Zuřivě propálila dveře pohledem, jakoby se snažila zjistit, kdo se to opovažuje rušit jí pří její oblíbené činnosti mučení studentů. A já návštěvníka už předem litovala.

„Dále!“ vyrazila ze sebe neutrálním tónem. Dveře se téměř okamžitě otevřely a já zalapala po dechu. V první chvíli mi přišlo, že je to student. O vteřinu později jsem si ale uvědomila, že tohle by si žádný student nedovolil. Ale učitel to taky nebyl, aspoň ne na téhle fakultě, to jsem věděla jistě. Muž stojící na prahu totiž nebyl z těch, na které by se dalo zapomenout.

Nebyl vysoký ani abnormálně namakaný. Vlastně vůbec nebyl můj typ. Přesto jsem si byla jistá, že kdybych na něj narazila na ulici, tak současník nesoučasník, rozhodně bych se po něm otočila. Měl černé havraní vlasy, které měl i přes mladiství vzhled na skráních lehce prošedivělé. Jasně modrýma očima těkal po místnosti a zkoumal situaci. Byl to jeden z kravaťáků, do vzezření učitele mu chyběly jen černé intelektuálky, které ostatně mohl mít schované v kožené brašně, co ležérně držel v ruce.

Rychle zkoukl situaci a nasadil holliwoodský úsměv. A mně se naskytl pohled na něco neuvěřitelného. Ježovka, která ještě před chvilinkou neměla daleko k vybouchnutí, mi roztála před očima. Ledový vztek z tváře jí zmizel jako mávnutím kouzelného proutku. Vstala, uhladila si šedý kostýmek, načechrala vlasy a rozpačitě se usmála.

„Minervo, je mi opravdu líto, že vás vyrušuji ze zkoušení, ale opravdu nutně bychom potřebovali někoho s vaším zaměřením,“ řekl a přihodil další ze série úsměvů. Měl sytý hlas, který mu dával další punc nezapomenutelnosti.

„Jde o tu včerejší zásilku? Ale tu jsem přece už zařadila a na detailech ještě pracuji,“ řekla milým tónem a taky se usmála. A já věděla, že Mayové měli pravdu. Konec světa se blížil.

„Já vím, ale objevily se nějaké nové skutečnosti a bez vás se bohužel neobejdeme.“ Jedno se neznámému nezapomenutelnému muselo nechat. Rozhodně věděl, jak okouzlit ženu. Ježovka se potěšeně usmála a pak, na mou duši, zrůžověla potěšením. Tak tohle mi Adelle neuvěří.

Rychle se na mě otočila a přeměřila si mě pohledem.

„Náhradní termín nejdete na internetu,“ řekla opět tvrdě, popadla nějaké desky a vyrazila z místnosti rozpustit tu sešlost za dveřmi. Vrhla jsem se po indexu ležícím na stole a rychle mizela z místnosti. Dveře už byly nadosah ruky, když se najednou odnikud vynořil neznámý. A já, ještě celá vycukaná, jsem mu málem padla do náruče. Ucukla jsem a pustila index na zem. Den blbec. Ležérně se sehnul, zvedl ho rukou, kterou měl, kdo ví proč v černé rukavici a začal v něm bez ostychu listovat.

„Za tohle byste mě měla uctívat,“ řekl se samolibým úsměvem. Jindy bych mu za takový tón dala do nosu, ale v téhle situaci bych mu asi fakt zulíbala lem kabátu, kdyby nějaký měl. On mi ale nehledě na mé myšlenky podal index a otočil se k odchodu. Vycítil možnost mě potrápit, protože jakmile uviděl Ježovku čekající před kabinetem, tak mě chytil kolem pasu a přitáhl si mě k sobě.

Absolutně jsem netušila, co to dělá, a v tu chvíli bych mu záchrana nezáchrana asi jednu vrazila, kdyby mě okamžitě nepřerušil.

„Minervo, s Michelle se už znáte, že?“ řekl s úsměvem.

„Ano,“ odpověděla mu Ježovka překvapeně. „Je to moje studentka.“

„V tom případě nebude problém, když si ji s sebou vezmu, že? Chtěl bych jí v zájmu studia ukázat sochu. Jsme velmi dobří přátelé,“ spustil znovu. Bylo mi jasné, že by mu neodmítla naprosto nic. Stejně mě ale překvapilo její kývnutí. Dělají s tím takové tajnosti, že dokonce ani Pierre nic neví a ona mě tam jen tak vezme? A o co jde tomu chlápkovi?

Ježovka pospíchala chodbou a hezoun mě ještě pořád držel kolem pasu a táhl mě sebou.

„Tak velmi dobří přátelé, jo? Bylo by super, kdybych aspoň věděla, jak se jmenujete,“ zasykla jsem a potlačila nutkavé odhodlání pořádně ho praštit.

„Jerome Chevalier, jméno mé, spanilá panno,“ řekl vzletně. Dupla jsem mu na nohu tak silně, že skoro spadl a mě strhl sebou. „A jak zní tvé přízvisko, děvo divoká?“ zeptal se pro formu, protože mi bylo jasné, že si to už přečetl na indexu.

„Někdo se tam nahoře šeredně spletl, když ti dal příjmení rytíř, ne? Neměl by ses spíš jmenovat šašek?“

„Takže my si tykáme? Super. Ale ještě pořád jsi mi neodpověděla na otázku.“

V tu chvíli se k nám otočila Ježovka a začala se Jeroma vyptávat na podrobnosti, ze kterých jsem nepochopila absolutně nic. Mluvili o skrýši v zádech, což mi nedávalo zrovna velký smysl.

A Šašek měl pravdu, opravdu jsme během chvíle vstoupili do ne zrovna frekventované části budovy. Pohyboval se tam jako ryba ve vodě a nenechal se vyvést z míry ani nádhernými gobelíny, ani obrazy a svícny, které podle všeho byly minimálně pozlacené. Jo, tak sem ještě žádný student nikdy nepáchl. Ve chvíli, kdy už jsem vzdávala osobní snahu pochopit, proč tu s ním hraju takovéhle divadýlko, se od nás Ježovka odpojila a zaplula do postranní místnosti.

„Svět akademiků čeká, Alenka právě spadla do králičí nory,“ mrkl na mě a já se ani nesnažila pochopit logiku věty. Bylo mi totiž jasné, proč tu jsem. Ten chlap je naprostej cvok.

 

Moje království

předchozí kapitoladalší kapitola

Přidat komentář

Autor:

Text:

 

Opište tento text:

Komentáře

1

1